Filipíny - Den sedmý

Když jsme se další den probudili a probrali, sluníčko už dávno svítilo a nás čekal další krásný den plný dobrodružství. Základem dobrého dne byla samozřejmě jako obvykle dobrá snídaně. Tu jsme si dopřáli v jedné z místních pekáren, kde se za pochybný podmínek pečou výborné skořicové koláčky, v krámku vedle pekárny jsme si nechali připravit kávu a na prahu obklopeni malými dětmi a místními psíky jsme si vychutnávali atmosféru horského městečka po ránu. Poté jsme se v turistickém centru informovali o zajímavých místech v okolí a hned jsme se na jedno z nich vydali. V údolí za městem je původní pohřebiště místních obyvatel. Ve skalách jsou zde tradičním způsobem připevněny rakve s pozůstatky, některé na nepřístupných místech vysoko ve skalních stěnách a pod převisy. I přes silnou katolizaci oblasti zde přetrvaly některé animistické rituály. Rakve jsou relativně malé, protože mrtví v nich zaujímají prenatální pozici - jak přišli na svět, tak z něj odcházejí. Nejvíce rakví se nachází v blízkosti vstupů do jeskyní, které v celém rituálu symbolizují dělohu matky země.

Při sestupu do údolí jsme měli chvílemi co dělat, abychom udrželi rovnováhu. Cesta byla velmi blátivá a kluzká, což někteří z nás několikrát neustáli. Při další zastívce v turistickém centru jsme si tentokrát zaplatili průvodce na prohlídku jeskyně. Já a Jean-Philippe jsme absolvovali průchod podzemním bludištěm z jedné jeskyně do druhé. Jak jsme brzy zjistili, byla to výborná volba. Náš průvodce Marco nás vedl ke vstupu do jeskyně, nesl s sebou lano a petrolejovou lampu. Celý průchod měl trvat tři hodiny a ještě jsme netušili, kolik zajímavých věcí nás po cestě čeká. První zážitek bylo pro mě už jen rozžhavení lampy, jejíž jasné světlo (o síle 50 žárovek, jak říkal Marco) nás poté provázelo.




















Cesta jeskyní byla velmi náročná a nebezpečná. Často jsme museli používat lano na zjednodušení některých sestupů a výstupů. Prolézali jsme úzkými otvory a proláklinami a s J. P. jsme měli skutečně co dělat, zatímco Marco vše zvládal bez problémů s lampou v ruce. Některé části cesty byly pouze vlhké, jindy jsme se museli brodit po kolena vodou. Někde byla skála i přes vlhkost velmi dobře schůdná, jinde tak kluzká, že jsme se nemohli udržet, na jiných místech pokrytá slabou vrstvou bahna. Viděli jsme netopýry, macaráty, korály a fosilie mušlí. Jeskyně vznikla pohybem zemských desek, které byly dříve mořským dnem. Asi nejlepší částí bylo koupání v průzračném podzemním jezírku, do kterého jsme mohli za svitu lampy skákat.


Po návratu z jeskyně jsme se šli naobědvat/navečeřet do místní restaurace, která funguje napůl jako muzeum tvorby místní kulturní osobnosti - Eduarda Masferrého. Otcem Eduarda byl španělský voják, kterému se oblast Kordiler zalíbila natolik, že opustil službu, oženil se s místní kráskou a zbytek života strávil obděláváním půdy v místním krásném prostředí, jistě spokojeněji než působením v okupantské uniformě. Eduard byl fotografem, kterému se za jeho celoživotní dílo dostalo celosvětového uznání. Zúčastněné černobílé fotografie zachycují krásy krajiny okolo Sagady i náročný život místních obyvatel. Během večeře jsme se seznámili s pozoruhodným manželským párem - S Avim z Izraele a Siovan z Irska, kteří společně již rok pracují v Manile. Padli jsme si do oka a tak nás pozvali na místo, kde nocovali - Cabin Lodge. Jde o "chatu" s překrásnou výzdobou, kterou provozuje jako restauraci již zmiňovaný francouz. Nad restaurací je jediný pokoj k pronájmu a ten právě námi navštívený pár obýval. Vzhledem k tomu, že široko daleko nebyli žádní jiní hosté, měli jsme pro sebe celý velký bar s krbem, čehož jsem využil, jako první obsadil místo za pultem a celý večer si hrál na barmana. Siovan a Avi se s námi podělili o mnoho zajímavých zkušeností, zážitků a příběhů. Například jak Siovan prodělala v Indonésii horečku dengue, smrtelně nebezpečné onemocnění přenášené komářím štípnutím, nebo co vědí o znepokojivém aktuálním příběhu, který se odehrál v místě, které jsme se chystali navštívit.

Tak jako mnoho jiných turistů, vypravila se 40letá američanka Julia Campbellová před několika měsíci z Banaue do Batadu, stejnou cestou, kterou jsme se další den chystali absolvovat my. Cestovala sama a bohužel to byla pro ni cesta poslední. Poslední, kdo ji viděl byla prodavačka ve stánku kousek nad Batadem. Když se Julie za dva dny neobjevila zpátky v Banaue, kde měla rezervaci na autobus, začalo se po ní pátrat a když se zjistilo, že přímo do Batadu nikdy nedošla, rozjela se velká pátrací akce, které se účastnilo několik desítek zdejších průvodců, policie i helikoptéry.

Po deseti dnech pátrání našel jeden z průvodců ve svahu nad vesnicí zahrabané rozkládající se tělo americké turistky. Netrvalo dlouho, aby se alespoň přibližně zjistilo, co se stalo. Když se Julie blížila k prvnímu obydlí ve vesnici, jeden z místních obyvatel ji údajně několika ranami kamenem do hlavy usmrtil a poté se snažil ukrýt její tělo. Co ho k tomu vedlo zůstává i přes oficiální ukončení vyšetřování záhadou. Proč se posléze dopadený manžel krásné filipínky zachoval tak, jak se zachoval a zanechal svoji ženu samotnou se třemi dětmi v tak obtížné situaci? Místo tragédie navštívila i rodina zesnulé. Možná jim, nebo místní policii se podařilo vyřešit podivnou záhadu, mezi obyvatele vesnice se však moc informací nedostalo.