Poslední zpráva

Nadpis nevyhnutelně naznačuje, že se tímto příspěvkem minimálně na dlouhou dobu odmlčím. Ještě než se pustím do vyprávění o svých posledních dvou dnech v jihovýchodní Asii, moc rád bych poděkoval všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům těchto stránek za podporu a motivaci. Bez Vás by tento blog nikdy nedosáhl své nynější podoby. Kdybych měl někdy v budoucnosti ještě o čem psát, třeba to tu zase oživím. Ale prozatím se loučím, Takže ještě jednou díky a tady už je konec mé cesty.... Na supermoderním letišti Changi se otevřely fotobuňkou ovládané posuvné dveře a já jimi vešel zpět do civilizace. Dva týdny putování plného nejistoty a dobrodružství na mně zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Bylo devět hodin ráno a já tam stál - zpocený, špinavý, vyčerpaný, plný neskutečných zážitků, bez peněz a s batohem narvaným padělanými knížkami a levnými tričky. Měl jsem asi den a půl času a ještě jsem přesně nevěděl, jak a kde ho strávím. Jen jsem doufal, že mě Putra nezklame - měl jsem u něj totiž všechny věci, před odletem jsem mu je důvěřivě svěřil. Na letišti jsem nejprve u fontánky s pitnou vodu zahnal žízeň a poté jsem z budky (z letiště jsou všechny místní hovory zdarma!) zavolal Putrovi. Trochu jsem si oddechl, když mi to konečně zvednul. Omlouval se, že na mě nebude ten den mít moc času, protože měl spoustu práce se zkouškou divadelního souboru, kterou po technické stránce zajišťoval. Zkouška probíhala odpoledne a večer v prostorách podchodu mezi budovami školy, tak jsme se dohodli, že se přes den budu loučit s městem a poté se na zkoušce stavím. Když jsem se procházel po Singapuru, potkal jsem náhodou spolubydlící Evu, o které jsem si myslel, že už je zpět v Hongkongu. Byli jsme oba moc rádi za to šťastné setkání a zbytek dne až do západu slunce jsme strávili spolu.

Putru jsem skutečně našel v průchodu pod školou. spolu s dalšími asi deseti studenty SMU organizovali činnost divadelního souboru. Výjimečné na tom bylo to, že herci nebyli oni sami, ale děti a mládež z problémových a sociálně slabších rodin. Zkouška, kterou jsem viděl byla přípravou na vyvrcholení jejich roční práce a bylo jen těžké uvěřit, že se nejedná o profesionální herce, ale o děti z ulice. Putra se staral o osvětlení, ozvučení, kulisy, k představení složil hudbu a ještě zastával funkci dopravce. Když byla zkouška u konce, jeli jsme nejprve vrátit půjčenou dodávku s otevřenou zádí do skladištní oblasti v západní části ostrova. Cesta pro mě byla snad tím nejkrásnějším rozloučením s městem. V Singapuru není zakázána přeprava osob v nákladním prostoru a tak jsou, převážně v ranních hodinách, k vidění desítky dodávek, na jejichž korbách se spolu s nářadím tísní Indové, kteří jedou někam něco kopat nebo stavět. Putra i jeho kamarád, který jel s námi, se moc divili, když jsem okamžitě naskočil na špinavou korbu, sedl si tam a řekl, že jinde sedět nebudu. Po cestě jsem působil menší pozdvižení a pobavení kolemjdoucích a kolemprojíždějících. Měl jsem ale možnost vychutnat si město z pohledu té nejnižší třídy manuálně pracujících.


















Po troše bloudění ve skladištní oblasti a večeři v indické restauraci jsem se konečně dostal k Putrovi domů, dal jsem si tolik potřebnou sprchu a ještě dlouho do noci jsme s Putrou seděli v kuchyni u sklenky vody (Putra je z muslimské rodiny, takže alkohol je pro něj tabu) a povídali si.

Ráno mě vzbudil skřehotavý hlas neustále opakující "Hello." Chvíli mi trvalo, než jsem si domyslel, v jaké díře se to zase probouzím. Když mi to konečně došlo a já otevřel oči, abych se podíval, kdo mě to zdraví, hrozně jsem se lekl - z bezprostření blízkosti na mě koukal velký bílý papoušek. Začal se na mě škrábat a zase nahlas opakoval své "Hello." Putra se jen smál, když viděl můj nechápavý výraz a říká:"To je Putih, po ránu se ráda tulí." Po snídani jsem se vydal na dohodnutý rozlučkový oběd s Melissou. Šli jsme opět do Din Tai Fung a bylo to moc fajn. Putra byl tak hodný, že mě večer s autem svezl na letiště a stal se tak součástí části C mého plánu.



















Protože jsem měl oficiálně povoleno mít v odbavovaném zavazadle pouze 20 kg a k tomu jedno příruční zavazadlo o hmotnosti 5 kg, musel jsem vymyslet, jak svých 50 kg dostat bez ztrát a s co nejnižšími náklady domů. Vypracoval jsem plán, který měl zajistit úspěšné provedení celé operace. Nejoptimističtější plán A měl být v případě selhání nahrazen plánem B, jehož neúspěch mohl být ještě zachráněn plánem C.

Plán A znamená sbalit vše, co se vejde, do kufru a snažit se ho odbavit za každou cenu, věděl jsem však, že doplácet za nadváhu si nemohu dovolit. Jednak by to bylo nesmyslně moc a druhak už jsem stejně neměl peníze.

Plán B nastupuje, pokud plán A neprojde. Při problémech s odbavením bych se omluvil a řekl, že si dojdu přebalit a že nadváhu tu nechám kamarádovi, přičemž bych důležitě ukázal na vedle mě stojícího Putru. Poté bychom zašli za roh, já bych otevřel kufr a vyndal již připravené tašky s těžkými věcmi, které není zakázáno vzít na palubu letadla. Poprosil bych Putru, ať tam na mě chvíli počká, došel bych si odbavit v tu chvíli již dvacetikilový kufr, pak bych si vyzvedl od Putry všechny věci v taškách a ověšený jako vánoční stromeček bych šel do letadla. Kdyby se ještě při vstupu do bezcelní zóny někdo zabýval tím, kolik toho s sebou mám, byl by tu ještě prostor pro plán C.

Plán C znamená přenechat nadbytečné tašky Putrovi a ten by mi je poté nějakým způsobem zaslal.

Měl jsem velké štěstí - přestože na digitálním displeji váhy při odbavení naskočilo číslo 32,3, slečna za přepážkou proti tomu nic nenamítala a bez řečí mi vydala palubní lístek. Na plány B ani C se tedy vůbec nedostalo. Před vstupem do bezcelní zóny jsem měl ještě možnost vyslechnout si parádní ukázku singapurské angličtiny. Byla tam hrozná fronta, tak jsem se ptal jednoho z hlídačů, jestli se nedá projít jinudy. On mi na to precizní Singlish odpověděl: "This queue - can. The queue over there - also can, but not wait so long." Šel jsem tedy do kratší fronty a pak už začlo vše nabírat na tempu. Poděkování Putrovi a rozloučení se s ním, pasová kontrola, najít letadlo, start, přistání v Istanbulu, zima, přesun, start, přistání ve Vídni, ještě větší zima, autobusem do Brna, autem domů a stop. Konec. Něco zcela výjimečně pro mě krutou rychlostí skončilo a něco jiného opět začalo. Sice už to není taková exotika, ale přesto nepochybuju, že to bude opět stát za to.

Celý článek...

Tečka za závěrečnou výpravou.

S vycházejícím sluncem osvětlenou Kambodžou jsem se loučil z paluby letadla nízkonákladové společnosti Tiger Airways a nemohl jsem se vynadívat na tu nádheru. Krátce poté, co jsme se odlepili z runwaye, jsme udělali ve vzduchu otočku a k úžasu všímavých pasažérů v levé části letounu (mezi které jsem samozřejmě patřil) se odkryl báječný výhled na Angkor Wat z ptačí perspektivy. Letiště v Siem Reapu, odkud jsme vzlétali je smutným výsměchem celé zemi. Proč to s takovým despektem říkám? Postavit okázalou luxusní letištní halu, která svou honosností předčí snad všechny, které jsem měl možnost na svých cestách vidět, a která musela stát ohromné množství peněz, v zemi, ve které žije většina obyvatel bez práce v prachu a v blátě, to skutečně nepovažuji za dobrý nápad a jen to celé ilustruje mizerný stav, ve kterém se celá země nachází. Rád bych se trochu rozepsal o tom, jak se do něj dostala. Nemám v záměru rozpracovat zde přednášku z historie, na to nemám ani znalosti ani chuť, jen bych rád nastínil několik málo údajů z dějin území, které se dnes nazývá Královstvím Kambodžským a které je jednou z nejméně rozvinutých zemí světa.

Zatímco do zhruba poloviny 15. století byla země centrem významných a mocných říší, z nichž ta Khmerská po sobě zanechala takové památky jako například Angkor Wat, po vpádu Thajců nastalo pro Kambodžu kruté období, během kterého byla málem vymazána z mapy a ze kterého se dodnes nevzpamatovala. Po období okupace Thajci a Vietnamci přišla francouzská koloniální nadvláda, která zemi hodně brala a jen málo dávala. Její dědictví si s sebou země nese dodnes. Velmi nízká úroveň vzdělání má své základy právě zde. Po téměř devadesáti letech francouzské nadvlády nebyla v zemi jediná univerzita a pouze jedna střední škola. Mnoho nadaných Kambodžanů se dostává na studia do Francie, mezi nimi například i jistý Saloth Sar, který se později do zapsal do historie krvavým písmem jako Pol Pot. Tehdejší Paříž byla mimo jiné i výborným místem pro studium komunistických ideálů a to jistě přispělo ke zrodu vpravdě ďábelského plánu, jak vybudovat novou, lepší společnost.

Když se Francouzi ze země definitivně stáhli, pomalu se začínaly tvořit podmínky pro nástup nejkrutějšího a nejbestiálnějšího režimu novodobé historie. K rozvrácení země přispěla občanská válka stejně tak jako nemilosrdné tajné bombardování území americkými letouny B-52, které si vyžádalo přes 500 000 obětí na civilním obyvatelstvu. Toho obratně využili Rudí Khmerové, kteří z řad pozůstalých po těch, kteří nálety nepřežili, nabírali své nové stoupence.

Pol Potova vojska obsadila v dubnu 1975 hlavní město Phnom Penh, sarkasticky byl zaveden Rok nula a podle instrukcí začala evakuace města, se zdůvodněním, že hrozí další nálety. To vše však již bylo součástí Pol Potova plánu, který v té době čítal osm následujících bodů:

1. Evakuovat všechna města
2. Zrušit všechny trhy
3. Zrušit měnu
4. Vypořádat se s náboženstvím a s mnichy
5. Popravit všechny představitele minulého režimu
6. Vytvořit systém úzké vzájemné spolupráce mezi jednotlivými oblastmi celé země
7. Vyhostit vietnamskou menšinu
8. Vyslat vojska k hranicím, především k té vietnamské

V rámci naplňování těchto a později i dalších hrůzných bodů bylo veškeré obyvatelstvo vyštváno z měst, jakýkoli odpor byl nemilosrdně trestán smrtí. Všichni nosili jednoduché černé oblečení a pracovali v nelidských podmínkách v zemědělství. Děti byly vychovávány odděleně od rodin a v rámci snahy o potlačování jakýchkoli projevů individualismu a neposlušnosti s novým režimem byla systematicky vyvražďována populace. Otřesný případ genocidy na vlastním obyvatelstvu dosahoval naprosto absurdních rozměrů. Děti zabíjely své rodiče, kdo nosil brýle byl popraven, sebemenší prohřešek proti novým pravidlům byl trestán smrtí. Život měl menší cenu než kulka a Rudí Khmerové se po cestě za revoluční agrární společností, kde by si byli všichni rovni, řídili krutým heslem: "Ušetřit je - žádný zisk; zbavit se jich - žádná ztráta." Krvavé běsnění, které trvalo necelé čtyři roky, a během kterého se celá země proměnila v jeden velký pracovní tábor, nepřežilo 20 % populace a na duších těch zbylých zanechalo hluboké šrámy, se kterými už život nikdy nemůže být takový jako předtím. Jednou z prvních obětí režimu byla již tak nepočetná vrstva intelektuálů a z této společenské a pravděpodobně i genotypové ztráty se Kambodža nevzpamatovala ani dodnes. Za děsivými čísly se skrývají miliony tragických lidských osudů. Pozůstatky po období konfliktů - pozemní miny a nevybuchlé nálože tato čísla i dnes stále zvyšují. Kousek od Siem Reapu je muzeum pozemních min, které jsem navštívil a kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že celá chrámová oblast byla ještě před patnácti lety jednou z nejintenzivnějších bojových oblastí mezi Kambodžskou armádou a ustupujícími Rudými Khmery a že byla také zcela zaminována. Zakladatel muzea Aki Ra je úžasnou kambodžskou osobností a zkrácenému překladu jeho životního příběhu bych rád věnoval následující odstavce.

"Narodil jsem se na venkově nedaleko Siem Reapu někdy okolo roku 1973, přesné datum mi neměl kdo říci. V roce 75 jsem byl odebrán od rodiny a byl jsem "vychováván" odděleně asi 5 km od vesnice. Celá výchova spočívala v úmorné práci na poli. Jako dobytek jsem za sebou vláčel těžký pluh a nedostával jsem ani tolik rýže, abych se nasytil. Můj otec byl zanedlouho popraven za to, že byl nemocný. Moje matka dostala novou práci - sběr odpadu z kanalizace. Když byla přistižena, jak pomáhá někomu, kdo již neměl po nelidské práci na poli síly, byla poslána na "převýchovu". Už se nikdy nevrátila. Jako malý chlapec jsem neznal nic tak dobře jako hlad. Jednou se jeden z mých kamarádů v noci vyplížil a vzal z koryta prasatům trochu šrotu, ráno byl usvědčen a popraven. Muž, který vzal ze stromu banán byl vykuchán před svou rodinou, jejíž členové při tom byli nuceni tleskat a radovat se. Pláč nebyl, jako zločin slabosti, povolen. Atmosféra strachu a udavačství pohlcovala vše. Každý týden se konala ve vesnici porada, na které se rozhodlo, kdo byl dobrý a kdo špatný. Těm špatným bylo poté ostrým palmovým listem pomalu podříznuto hrdlo, ostatní museli přihlížet a radovat se. Všem bylo vštěpováno, že špatní lidé jsou nepřátelé. Stejně jako všechny ostatní děti jsem byl zcela zmanipulován režimem. Nikdy jsem nepoznal jiný svět než ten zdeformovaný, plný násilí, krutostí a hladovění a tak jsem to považoval za normální, za přirozené a myslel jsem si, že to tak funguje všude na celém světě.

V deseti jsem dostal svoji první zbraň - AK 47, samopal, který byl stejně velký jako já. Všichni jsme dostali stejné oblečení - černé kalhoty a černou košili, obojí volného střihu. Místo bot jsme měli sandály vyrobené z pneumatik. Nosili jsme červenobílé šály. V době, kdy přišli Vietnamci jsem žil v táboře Rudých Khmerů, kde jsem se učil jak pokládat a odpalovat miny. Jednoho dne mě zajala Vietnamská armáda. Mnoho mých spolubojovníku bylo zabito, nás děti ušetřili a bylo nám nabídnuto přidat se k Vietnamcům. Zacházeli s námi dobře, jen jídla bylo stále málo a tak jsme byli nuceni neustálo hledat něco, abychom zasytili hlad, ochutnal jsem mnoho podivných jídel, mezi jinými například i sloní chobot.

V letech 1984-1990 bylo mnoho lidí zabito nebo zraněno minami. Nemocnice byly daleko a bylo jen málo vojáků a civilistů, kteří by znali zásady první pomoci. Armády sice zakládaly v džungli polní nemocnice, ale zraněných bylo mnoho a doktorů, léků a nemocničního vybavení jen málo, takže mnoho lidí umíralo. Zmrzačení vojáci byli propuštěni ze služby, nebyla jim však zajištěna žádná pomoc, někteří si našli špatně placenou práci, jiní se uchýlili k žebrání a mnoho jich žebrá dodnes. Každý rok po kontaktu s pozemními minami umírají nebo jsou zraněny stovky lidí, většina z nich jsou civilisté pracující v zemědělství. Ještě dnes je na území naší země mnoho zapomenutých zbraní a výbušnin. Mnoho dětí při kontaktu s nimi nebo s minami doplácí na nevinnou zvědavost.

Když jsem bojoval s Vietnamskou armádou proti Rudým Khmerům, zažil jsem jednoho dne nezvyklou věc. Ocitli jsme se v přestřelce na poli a já v jednom z nepřátel poznal svého strýce. To mě zarazilo a tak jsem sklonil zbraň. On mě však nepoznal a stále po mně střílel. Zalehl jsem do trávy, musel jsem jeho střelbu opětovat, ale střílel jsem jen nad hlavu, dokud se nedal na útěk. Až vloni jsem o tom se svým strýcem mluvil a řekl jsem mu, co se toho dne stalo. Oba jsme se moc nasmáli, dnes žijeme v míru a jsme šťastní.

V roce 89 se Vietnamci stáhli a já se stal členem další, již třetí armády. Tentokrát to byla Kambodžská armáda, která stále bojovala se zbývajícími jednotkami Rudých Khmerů. V té době jsem konečně dostal nabídku jít do školy a studovat jako normální člověk. Přesto jsem však byl mnohokrát povolán do boje. Během všech střetů, které jsem zažil jsem měl několikrát velké štěstí. Jednou jsem doprovázel generála Kambodžské armády na návštěvu do vesnice Samrong. Generál byl převelen na jinou základnu a jel se rozloučit s některými ze svých přátel ve vesnici. Dělali jsme bezpečností kontrolu cesty, jestli na ní nejsou miny. Žádné jsme nenašli. Naneštěstí ale někteří vesničané varovali Rudé Khmery o generálově příjezdu a ti jim výměnou za peníze dali protitankové miny, aby je před generálovým příjezdem položili. Počítalo se s tím, že generál, jako důležitá osobnost, bude přijíždět v tanku. Ráno vyjel po cestě k vesnici konvoj - pick-up s vojáky projel zaminovanou oblast bez problémů. Protitankové miny byly položeny za krajnicí, takže byly mimo dosah kol vozidla. Širší tank na ně však najel, generál ani další tři vojáci v tanku výbuch nepřežili. Já seděl nahoře na tanku a výbuch mě katapultoval daleko do rýžových polí, které obklopovaly cestu. Dopadl jsem do měkkého a nic se mi nestalo.

Po letech, které jsem strávil v Kambodžské armádě, přijely mírové jednotky OSN a já pro ně začal pracovat. Dostal jsem šanci chodit dál do školy a celý můj život se začal dramaticky měnit k lepšímu. Rychle jsem se naučil základy angličtiny a tu jsem mohl často uplatnit jako tlumočník při jednáních jednotek OSN místními. Kromě toho jsem se začal učit také francouzsky a japonsky. Vojáci OSN mě školili, jak používat detektor kovů a další vybavení pro hledání a zneškodňování min a jiných náloží. Strávili jsme mnoho času odminováváním různých území, mimo toho jsme také navštěvovali vesnice a poučovali lidi o minách a o první pomoci.

Když mírová mise opustila Kambodžu, byl jsem díky žoldu, který jsem za práci pro ni dostával, relativně dobře zajištěn. Rozhodl jsem se, že nejlepší, co budu moci udělat, bude pokračovat v odminovávacích pracích. Neměl jsem žádné speciální vybavení, takže jsem byl odkázán jen na ty nejjednodušší nástroje, jejichž použití k tomuto účelu jsem však ovládal dokonale. Jednoho dne v roce 1995 byla rodina - matka, otec a jejich šestiměsíční dítě - sklízet rýži u Thajských hranic. Plně naložený vozík po cestě zpátky aktivoval protitankovou minu. Dvě krávy, které ho táhly, stejně tak jako otec i matka byli na místě mrtví. Matka, drževši v okamžiku výbuchu dítě, mu tím zachránila život. Oba byli katapultováni do nedalekého minového pole, odkud nemohli vesničané plačící dítě ani tělo mrtvé matky dostat. Trvalo tři dny, než mě nejprve sehnali a než jsem poté s jejich pomocí zabezpečil oblast až k místu, kde dítě leželo. Jako zázrakem se mu podařilo přežít savši prs mrtvé matky.

Během odstraňování min a náloží jsem nashromáždil mnoho věcí a tak mě napadlo, že bych mohl založit muzeum. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem na ho vybudoval, pracoval jsem jako turistický průvodce a pomalu šetřil. Mezitím jsem stále pracoval na odminování zemědělských oblastí v okolí Siem Reapu. Nepracoval jsem pro žádné organizace a občas jsem musel platit místním lidem za pomoc. Vždy jsem ale radši hledal dobrovolníky, kteří by mi pomáhali. Mnoho lidí ze zahraničí přijelo, aby mi takto pomohli a aby mohli lépe pochopit celý rozsah hrůz, které jsou v Kambodže stále živé. Stále žijeme s dědictvím min a nevybuchlých bomb. Doufám, že muzeum, které jsem založil, pomůže lidem vysvětlit, že pro nás hrůzy války ještě neskončily. Stále potřebujeme pomoc, abychom mohli bojovat s tímto obrovskému problému a já cítím, že svět si plně neuvědomuje rozsah rozměrů celé situace. Jen v provincii Siem Reap máme 27 000 obětí nášlapných min a toto číslo se denně zvyšuje. Informace o počtu min v zemi je pouze odhadem, protože je tu mnoho nezaznamenaných minových polí. Může trvat ještě padesát nebo sto let, než se podaří zlikvidovat je všechny."

Kromě odminování mnoha nebezpečných oblastí má Aki Ra zásluhu i na výstavbě mnoha škol a silnic a spolu se svoji manželkou se stará o sirotky a o oběti min. Příběh, jak se Aki seznámil se svoji manželkou, je také neskutečný. Jeho žena je Japonka. Když se mu dostalo před pár lety dostalo zasloužené publicity, Hourt se o něm dočetla v novinovém článku a jeho příběh ji natolik oslovil, že se za ním vypravila do Kambodži a jejich vzájemné sympatie byly tak silné, že se později vzali. Naučila se deaktivovat miny a společně s manželem teď přispívají kambodžské společnosti krásným a zaslouženíhodným způsobem.

Celý článek...

Závěrečná výprava - Část šestá - Siem Reap

Siem Reap, město, které dnes nežije téměř z ničeho jiného, než ze své výhodné pozice hned u Angkorských chrámů, se na tři noci stalo mým domovem a pobyt v něm byl velmi příjemným zážitkem. Ještě když jsem byl v Thajsku, říkal mi jeden Belgičan, kterého jsem tam potkal, že podívat se na závěr cestování do Kambodži, jak jsem si to naplánoval já, bude tou pravou třešničkou na dortu. A musím mu dát za pravdu - bylo to tak. Nejvytíženější kambodžská turistická oblast je skutečným rájem pro všechny faràngy a tak tu najdete mnoho luxusních hotelů, levných a kvalitních guesthousů, výborných restaurací, masážních salonů a obchůdků se suvenýry. Já jsem po svém nočním příjezdu začal ihned hledat ubytování. V prvním hezkém guesthousu, který zaujal moji pozornost, pro mě sice měli volný pokoj, ale cena za něj byla 20 USD na noc, takže jsem zdvořile odmítl, že hledám o něco levnější ubytování. Na recepci mi doporučili jiné místo s názvem Fresh, které bylo nedaleko a tam jsem si za 8 USD na noc zaplatil krásný pokoj s velkou postelí, televizí, větrákem a s luxusním sociálním zařízením. Setmělé ulice nočního Siem Reapu jsou plné promenádujících se turistů několika málo žebráků a mnoha místních dopravců – živnostníků na skútrech a s tuk-tuky. Výjimkou je jedna třída, která je zařízena jako pěší zóna, a je hlídána strážci, kteří nepustí téměř nikoho z místních dál a dohlížejí, aby bavící se turisty nikdo neobtěžoval. Je vidět, že kambodžské úřady si uvědomují hodnotu tohoto místa pro svoji zemi a také si jsou vědomy, že absolutní bezpečnost je nezbytným předpokladem pro dynamický rozvoj turismu. Se strážci veřejného pořádku se tak setkáte téměř na každém kroku. Například jen u každého bankomatu je 24 hodin denně hlídač. Ač jsem se během svého pobytu poctivě na svých toulkách ulicemi města snažil najít nějaká nebezpečná místa, nepodařilo se mi to. Ne nadarmo se říká, že Siem Reap je jedním z nejbezpečnějších míst v celé Jihovýchodní Asii.

Ubytování jsem tedy měl zajištěno, dobře jsem se vyspal a další den ráno mě čekal další důležitý úkol – najít si svého osobního dopravce a průvodce, který se mnou bude objíždět všechny místní architektonické památky. Nejprve jsem se šel nasnídat do restaurace jménem Red Piano. Toto místo si mimo jiné oblíbila i Angelina Jolie, když zde natáčela Tomb Raidera a já jsem musel uznat, že má velmi dobrý vkus. Způsob, jakým Francouzi během období své koloniální nadvlády spravovali celou oblast jbyl trestuhodný. Snad jediné pozitivum, které po nich zůstalo, to se jim však upřít nedá, jsou bagety. Ty se tu dají bez jakýchkoliv problémů sehnat a chutnají opravdu jako ve Francii. Po božské snídani jsem vyšel do ulice a první, kdo mě oslovil, jestli nemám zájem o transport byl Sawan, jednadvacetiletý Kambodžec, se kterým jsem poté strávil téměř celý zbytek svého pobytu. Sawan měl sice tuk-tuk, ale když jsem mu řekl, že je to zbytečné, že chci jen motorku, vzal mě k sobě domů a zatímco jsem se seznamoval s celou jeho rodinou (s rodiči, bratry, sestrami – všichni byli samozřejmě doma, v Kambodže je sice oficiálně asi 1% nezaměstnanost, ale, když si přečtete jejich definici nezaměstnaných, jsou to ti, kteří pracují méně než jednu hodinu týdně, podle skutečných odhadů nemá asi 85 % obyvatel v ekonomicky aktivním věku žádné řádné zaměstnání, i když mluvit o ekonomicky aktivním věku v kambodžských relacích je také zcestné, protože pouličním prodavčům není mnohdy ani více než deset let,) Sawan přemontoval tuk-tuk na motorku, naskočil jsem a jeli jsme objevovat památky starodávných civilizací.

Celý areál zabírá plochu stovek čtverečních kilometrů a nachází se v něm mnoho chrámových staveb a komplexů, z nichž nejznámější jsou patrně Angkor Wat, Angkor Thom, Ta Prohm a Banteay Srei. Všechny byly součástí hlavního města vyspělé khmérské civilizace a pocházejí z období 8. až 13. století. Zajímavé je, že kombinují prvky a motivy jak buddhismu tak hinduismu, takže můžete zahlédnout Garudu s Višnou na ramenou, jak pozorují opodál sedícího Buddhu, který se dívá na v reliéfech zachycené výjevy z Mahabharáty.

„Ani nejlepší fotografie či film nevystihnou půvab tohoto nenadálého zjevu šedomodrých tajemných staveb, vyvstávajících jako přízraky z dávných dob nad mrtvou tiš temného, ponurého pralesa“

cestovatel A. V. Novák, 1932

Jeden z klenotů světového kulturního dědictví, Angkor Wat, je považován za největší náboženskou stavbu na světě. Obklopen obrovským vodním příkopem působí skutečně majestátně. Kambodžané se jím tolik pyšní, že jeho silueta je hlavním motivem na státní vlajce a objevuje se i na bankovkách. Celý chrám je postaven tak, aby zhmotňoval hinduistické představy vesmíru a studiu všech symbolů a skrytých významů zde by se dal zasvětit celý život. Další jedinečností je bezpochyby 600 metrů detailních basreliéfů, které jsou k nalezení na celé ploše obvodových zdí a za jejichž precizním vytvořením muselo stát neskutečné množství práce, což jen umocňuje celkový drtivý dojem z tohoto unikátního místa.

Chrám Ta Prohm je světoznámý převážně díky skutečnosti, že když byl v devatenáctém století pro západní svět znovuobjeven francouzskými archeology, padlo rozhodnutí, že právě tento chrám bude tím, který se zachová v původním stavu - to znamená napůl rozpadlý obklopený milosrdným objetím okolní džungle. Zatímco v ostatních chrámech se prováděly náročné rekonstrukce a mnohé stavby byly rozebrány a znovu složeny, v Ta Prohm byly všechny restaurátorské práce prováděny s ohledem na to, aby byl zachován romantický charakter místa. Mohutné, jakoby také zkamenělé kořeny obrovských stromů rozvracejí starobylé ruiny chrámu a tato symbióza vypadá v teplém světle odpoledního slunce úchvatně. Působivé scenerie, které se objevily v mnoha známých dobrodružných filmech si získaly i mé srdce a chvíle strávené v jejich zákoutích byly překrásné.





























Nejlepší na areálu angkorských chrámů je ale jeho rozloha. Když už vás nebaví davy turistů, které se přesouvají celé dny od jednoho z nejznámějších chrámu k dalšímu, není žádný problém, odbočit z hlavní cesty a prozkoumat zapomenuté ruiny něktérého z méně navštěvovaných míst. Když budete mít štěstí, objevíte opuštěná božská místa, která by, kdyby se nacházela někde v Evropě, byla každý den pod náporem tisíců turistů. Ve stínu Angkor Watu a dalších místních celebrit se taková místa však velmi snadno přehlédnou. A to je právě příležitostí pro nezávislé turisty, kteří pak mají možnost strávit například západ slunce ve svém "soukromém" chrámu.



















Chrám Banteay Srei se nachází trochu dál od centra chrámového komplexu, ale jeho návštěva rozhodně stála za to. Banteay Srei nikterak nevyniká svými rozměry, naopak, jeho krása tkví v detailní výzdobě. V růžovém pískovci vytesaná vyobrazení vynikají svoji plastičnosti a živostí všech detailů. Právem je místo označováno za klenot khmérského umění. Mezi nejkrásnější motivy patří Apsary, nadpřirozené bytosti, které v hinduismu vystupují jako duchové vodních a vzdušných živlů. Apsary nejčastěji přijímají pozemskou podobu mladých žen neobyčejné krásy a ladnosti. Již z několika encyklopedií a průvodců jsem měl nastudované známé vyobrazení Krišny zabíjejícího Kamsu. Bohužel však byl celý prostor před reliéfem ohrazen, aby se tam nechodilo a tak nebylo možné Krišnu hezky vyfotografovat. Zeptal jsem se jednoho ze strážců, jestli nemůžu výjimečně překročit hrazení a udělat si jednu fotku. Ten mě odmítl a odešel, takže jsem si nakonec mytologickou scénu přece jen mohl vyfotit.




























Zpátky v Siem Reapu jsem vždy po večerech navštěvoval vybrané restaurace, chodil jsem na masáž k místní dívce, která se jmenovala Singhaia a procházel jsem neskutečně levné obchůdky. Pobavila mě skutečnost, že v Kambodže se padělají knížky. Tak jako můžete v Thajsku nebo v Indonésii běžně nakupovat pirátské kopie filmů a hudby, v Kambodžském království si zase velmi levně můžete nakoupit různé monografie. Kopie jsou velmi kvalitní, vypadají prostě jako originály, a to včetně veškerého barevného tisku. Jediným rozdílem je cena, která bývá zhruba pětinová, často ještě nižší.

Celý článek...