Filipíny - Den desátý a poslední

Průvodčí nás probudil z neklidného spánku ve 4:30, že už jsme na místě, takže můžeme vystoupit. Pěkně jsme mu poděkovali a vyšli do deště, špíny a tmy noční Manily. Letadlo nám letělo až odpoledne z letiště Clarke, po krátké diskusi jsme zvolili jako nejlepší možnost rychlý přesun do městečka Dau, ze kterého je to na letiště už jen kousek a tam jsme strávili v poklidném tempu hodiny před odletem. Na letišti proběhlo už vše celkem hladce, že to ani nemá cenu popisovat. Snad jen - pro vstup do letištní haly bylo vyžadováno předložit letenku. Já ji samozřejmě neměl, tak jsem hlídači řekl, že mu ji bohužel ukázat nemůžu, protože mám letenku elektronickou a ta je i při největší snaze neviditelná. To se mu moc nelíbilo, tak jsem ho zkusil ošálit boarding passem z minulého letu a povedlo se.

V Singapuru na nás už po návratu čekalo teplé počasí a zkouškový týden ve škole. Celý článek...

Filipíny - Den devátý

Ráno nás překvapivě zase nikdo nevzbudil, až já jsem vstal jako první v 7:00, východ slunce jsme v Batadu tedy zmeškali. Když jsem se jí ptal, proč nás nevzbudila, řekla mi Lorna, že ten den byl východ moc hezký, a že nás budila, ale že jsme ji asi neslyšeli. K snídani jsem si dal palačinky s tradiční jahodovou marmeládou z Baguia, která byla mimochodem velmi nedobrá, a k tomu místní kávu, která byla tak slabá, že už ani nechutnala jako káva.

Když jsme byli všichni po snídani, vyrazili jsme dolů do vesnice přes rýžové terasy a bludiště cestiček na zídkách mezi nimi. I když to tak z dálky nevypadá, nemůžete volit cestu mezi políčky libovolně, ale musíte sledovat vyšlapané používané cestičky. Většina zídek je totiž neprostupně zarostlá a mezi některými chybí "schůdky".































Za kopcem na obzoru se skrýval vodopád. Celí propocení a ztahaní jsme k němu došli a ten byl nakonec mnohem větší než jsme čekali - údajně okolo 40 m. Jako jediný jsem se v jezírku pod vodopádem ve vlnách a silných proudech vykoupal. Ten den nás čekalo ještě pár hodin náročného pochodování, nejtěžší však byl asi opětovný výstup do Simon's place, kde jsme se naobědvali, zaplatili účet a v doprovodu majitele Simona a jeho dvou krásných psů Ramba I a Ramba II jsme vyšli na 3h cestu do vesničky Bangaan, kde na nás měly čekat dva tricykly pro cestu do Banaue.

Náš průvodce Simon vypadal jako milý stařík, který má na svůj věk velmi dobrou kondici. Když jsem se ho ptal na věk, řekl, že je mu 38 let, což mě velmi překvapilo, hádal jsem mu podstatně víc. Simon dále dodal, že svoji první dceru, které je nyní 23 počal v 18, když jsme mu řekli, že to trochu nesedí, opravil se a řekl, že mu je 41, ale nevypadal moc jistě.

Rambové šli celou dobu s námi, Simon říkal, že je bere vždy s sebou a že znají cestu tak dobře, že mohou sami vést. Jak jsme procházeli kolem malých políček, položených v nepřístupných svazích, Simon nám vysvětloval, proč místní pěstují plodiny v tak těžko dostupných místech.

V Bangaanu jsme chvíli počkali na naše tricykly následně jsme se stali účastníky bláznivého závodu spolu s dalšími několika tricykly s místní mládeží pod vlivem omamných látek. Vystrašení jsme přistáli v Banaue, abychom zjistili, že jsme ve finanční tísni mimo dosah bankomatů a tak jsme museli vynechat všechny zbytné aktivity před cestou, abychom se vůbec mohli dopravit na letiště. Noc v autobuse byla kvůli klimatizaci velmi chladná, autobus byl celý špinavý a ulepený, že jsme se ze začátku skoro štítili si sednout.

Celý článek...

Filipíny - Den osmý

Ráno jsme měli od paní domácí slíbený budíček na 7:00, abychom stihli ranní spoj do Bontocu. Když jsme se v 9 hodin sami vzbudili a sešli dolů, ona si tam v klidu četla knížku a říkala, že když nás chtěla budit, vypadali jsme, že potřebujeme ještě více spánku, tak nás nechala spát. I přes časovou ztrátu jsme měli celkem štěstí a jen jsme přišli na náměstíčko, odkud jezdí jeepney, už jsme jeli. Řidič nám dovolil vylézt na střechu, takže jsme se mohli celou cestu kochat překrásnými panoramaty, museli jsme se ale pevně držet, abychom v zatáčkách nevypadli. Jeepney nás zavezl do Bontocu, těsně před začátkem vesnice jsme však museli slézt ze střechy, prý kvůli místní policii, že to nevidí rádi. Rychle jsme našli autobusové nádraží a pokračovali v cestě do Banaue. I v autobuse jsme mohli vylézt na střechu, jen při příjezdu do Banaue jsme se museli důsledně shýbat, abychom nestrhli chaoticky vedené nízko položené elektrické vedení.

Z terasy restaurace jsme mohli obdivovat krásný výhled na rýžová pole. Ta nejlepší měla ale být v Batadu - izolovaném městečku asi 3 hodiny chůze do kopce a poté z kopce. V tricyklech jsme urazili první úsek cesty v těžkém terénu (místy jsme museli i sesedat, aby mohl tricykl popjet dál) a zbytek už jsme za krásného počasí ušli po svých. Při sestupu do Batadu jsme se na chvíli zastavili na verandě 1. domku ve vesnici, na místě, kde bydlí manželka vraha američanky. S paní jsme prohodili pár slov a sstupovali dál do vesnice. Ubytovali jsme se v místě zvaném Simon's place a ještě před setměním jsme se prošli po vesničce, chvíli bloudili na zídkách mezi jednotlivými rýžovými olíčky, viděli vodního buvola a několik místních, ještě dokončujících letošní sklizeň. Veškerá sklizeň padá pouze na vlastní spotřebu, místní prý jedí rýži třikrát denně po celý rok.

V Simon's place pro nás vařila a veškeré naše dotazy zodpovídala neteř majitele, Lorna, která mluví výborně anglicky. Narodila se v Batadu, kde také navštěvovala první stupeň základní školy. 2.stupeň studovala v Banaue, kde trávila vždy všední dny v týdnu a na víkendy jezdila domů. Střední školu se specializací na učitelství na zákládní škole poté absolvovala v Baguiu, ale jak sama říkala, učit ji moc nebaví, Před spaním jsme Lornu poprosili, jestli by nás mohla vzbudit v 5:30 na východ slunce.

Celý článek...

Filipíny - Den sedmý

Když jsme se další den probudili a probrali, sluníčko už dávno svítilo a nás čekal další krásný den plný dobrodružství. Základem dobrého dne byla samozřejmě jako obvykle dobrá snídaně. Tu jsme si dopřáli v jedné z místních pekáren, kde se za pochybný podmínek pečou výborné skořicové koláčky, v krámku vedle pekárny jsme si nechali připravit kávu a na prahu obklopeni malými dětmi a místními psíky jsme si vychutnávali atmosféru horského městečka po ránu. Poté jsme se v turistickém centru informovali o zajímavých místech v okolí a hned jsme se na jedno z nich vydali. V údolí za městem je původní pohřebiště místních obyvatel. Ve skalách jsou zde tradičním způsobem připevněny rakve s pozůstatky, některé na nepřístupných místech vysoko ve skalních stěnách a pod převisy. I přes silnou katolizaci oblasti zde přetrvaly některé animistické rituály. Rakve jsou relativně malé, protože mrtví v nich zaujímají prenatální pozici - jak přišli na svět, tak z něj odcházejí. Nejvíce rakví se nachází v blízkosti vstupů do jeskyní, které v celém rituálu symbolizují dělohu matky země.

Při sestupu do údolí jsme měli chvílemi co dělat, abychom udrželi rovnováhu. Cesta byla velmi blátivá a kluzká, což někteří z nás několikrát neustáli. Při další zastívce v turistickém centru jsme si tentokrát zaplatili průvodce na prohlídku jeskyně. Já a Jean-Philippe jsme absolvovali průchod podzemním bludištěm z jedné jeskyně do druhé. Jak jsme brzy zjistili, byla to výborná volba. Náš průvodce Marco nás vedl ke vstupu do jeskyně, nesl s sebou lano a petrolejovou lampu. Celý průchod měl trvat tři hodiny a ještě jsme netušili, kolik zajímavých věcí nás po cestě čeká. První zážitek bylo pro mě už jen rozžhavení lampy, jejíž jasné světlo (o síle 50 žárovek, jak říkal Marco) nás poté provázelo.




















Cesta jeskyní byla velmi náročná a nebezpečná. Často jsme museli používat lano na zjednodušení některých sestupů a výstupů. Prolézali jsme úzkými otvory a proláklinami a s J. P. jsme měli skutečně co dělat, zatímco Marco vše zvládal bez problémů s lampou v ruce. Některé části cesty byly pouze vlhké, jindy jsme se museli brodit po kolena vodou. Někde byla skála i přes vlhkost velmi dobře schůdná, jinde tak kluzká, že jsme se nemohli udržet, na jiných místech pokrytá slabou vrstvou bahna. Viděli jsme netopýry, macaráty, korály a fosilie mušlí. Jeskyně vznikla pohybem zemských desek, které byly dříve mořským dnem. Asi nejlepší částí bylo koupání v průzračném podzemním jezírku, do kterého jsme mohli za svitu lampy skákat.


Po návratu z jeskyně jsme se šli naobědvat/navečeřet do místní restaurace, která funguje napůl jako muzeum tvorby místní kulturní osobnosti - Eduarda Masferrého. Otcem Eduarda byl španělský voják, kterému se oblast Kordiler zalíbila natolik, že opustil službu, oženil se s místní kráskou a zbytek života strávil obděláváním půdy v místním krásném prostředí, jistě spokojeněji než působením v okupantské uniformě. Eduard byl fotografem, kterému se za jeho celoživotní dílo dostalo celosvětového uznání. Zúčastněné černobílé fotografie zachycují krásy krajiny okolo Sagady i náročný život místních obyvatel. Během večeře jsme se seznámili s pozoruhodným manželským párem - S Avim z Izraele a Siovan z Irska, kteří společně již rok pracují v Manile. Padli jsme si do oka a tak nás pozvali na místo, kde nocovali - Cabin Lodge. Jde o "chatu" s překrásnou výzdobou, kterou provozuje jako restauraci již zmiňovaný francouz. Nad restaurací je jediný pokoj k pronájmu a ten právě námi navštívený pár obýval. Vzhledem k tomu, že široko daleko nebyli žádní jiní hosté, měli jsme pro sebe celý velký bar s krbem, čehož jsem využil, jako první obsadil místo za pultem a celý večer si hrál na barmana. Siovan a Avi se s námi podělili o mnoho zajímavých zkušeností, zážitků a příběhů. Například jak Siovan prodělala v Indonésii horečku dengue, smrtelně nebezpečné onemocnění přenášené komářím štípnutím, nebo co vědí o znepokojivém aktuálním příběhu, který se odehrál v místě, které jsme se chystali navštívit.

Tak jako mnoho jiných turistů, vypravila se 40letá američanka Julia Campbellová před několika měsíci z Banaue do Batadu, stejnou cestou, kterou jsme se další den chystali absolvovat my. Cestovala sama a bohužel to byla pro ni cesta poslední. Poslední, kdo ji viděl byla prodavačka ve stánku kousek nad Batadem. Když se Julie za dva dny neobjevila zpátky v Banaue, kde měla rezervaci na autobus, začalo se po ní pátrat a když se zjistilo, že přímo do Batadu nikdy nedošla, rozjela se velká pátrací akce, které se účastnilo několik desítek zdejších průvodců, policie i helikoptéry.

Po deseti dnech pátrání našel jeden z průvodců ve svahu nad vesnicí zahrabané rozkládající se tělo americké turistky. Netrvalo dlouho, aby se alespoň přibližně zjistilo, co se stalo. Když se Julie blížila k prvnímu obydlí ve vesnici, jeden z místních obyvatel ji údajně několika ranami kamenem do hlavy usmrtil a poté se snažil ukrýt její tělo. Co ho k tomu vedlo zůstává i přes oficiální ukončení vyšetřování záhadou. Proč se posléze dopadený manžel krásné filipínky zachoval tak, jak se zachoval a zanechal svoji ženu samotnou se třemi dětmi v tak obtížné situaci? Místo tragédie navštívila i rodina zesnulé. Možná jim, nebo místní policii se podařilo vyřešit podivnou záhadu, mezi obyvatele vesnice se však moc informací nedostalo.

Celý článek...

Filipíny - Den šestý

Přesně o půlnoci jsme vyjeli nočním autobusem do města Baguio, které leží již v horách, ve výšce 1500 m n. m. a které je vstupní branou do dalších osídlení v Kordilerách. Do Baguia jsme dorazili za svítání, před koncem cesty jsme měli chvílemi hezký výhled na východ slunce. Ve městě jsme navštívili obrovské tržiště se vším možným i nemožným. Mezi místní speciality patří stříbro, které se těží za městem a šperky z něj vyrobené, dále jahodová marmeláda a jahodové víno z místní produkce a různé výrobky z tradiční tkaniny, připomínající suvenýry z jižní Ameriky.

V 10:30 už jsme seděli v dalším autobuse, tentokrát v o několik tříd horším a naším cílem bylo městečko Sagada. Ačkoli vzdálenost obou míst vzdušnou čarou na mapě je zhruba 150 km, její překonání nám trvalo celkem 9,5 hodin. A to jednak proto, že celá cesta vedla po úzkých klikatých vrstevnice kopírujících serpentýnách a také protože nás před jejím koncem zastihl sesuv půdy. Silnička je obklopena obydlími místnich obyvatel. Ti chovají slepice, pěstují rýži a zeleninu a vypadají, že žijí spokojeným a nezávslým životem. Na půli cesty jsme stavěli v místním motorestu, který pro hladové cestující připravuje mimo jiné tradiční filipínskou pochoutku jménem Balut. Jedná se o kachní vejce s částečně vyvinutým zárodkem (7 dní starý -zabírá více než polovinu objemu vejce), které je poté uvařeno a loupe se a jí. Tuto nechutnost jsme si nedovolili vyzkoušet a místo toho jsme si dali konvenčnější velký kynutý knedlík s masovou směsí uvnitř.


















Nedaleko před koncem cesty byla silnice zatarasena sesuvem půdy a museli jsme několik hodin čekat na její zprůjezdnění. Mnoho místních cestujících vzalo lopaty a začali odhazovat hlínu, asi po půl hodině práce je málem zasypal další sesuv, který zmařil jejich úsilí, tak toho radši nechali a už jen čekali jako my. Dozvěděli jsme se, že před několika týdny zasáhl podobný sesuv půdy autobus a strhl ho ze srázu dolů. Přivolaný bagr dorazil již za tmy a během deseti minut silnici zprůchodnil a my jsme se konečně mohli dostat do Sagady. Toto malé horské město je oblíbenou turistickou destinací a tak je tu mnoho hostelů, restaurací a obchůdků se suvenýry. Prozkoumali jsme několik možností ubytování, abychom se konečně zabydleli v místě zvaném Green house. Ochotná domácí nám připravila tři pokoje a slíbila nám pomoc při vyjednávání dopravy do dalšího městečka, kam jsme plánovali zamířit další den.

V Sagadě je několik základních a středních škol, ve většině rodin je mnoho dětí, ani 9 není výjimkou, a navíc sem dojíždí mnoho dětí z odlehlých vesnic, kde střední školy nemají. V ulicích je proto ráno a odpoledne velmi rušno. Většina domácností žije s turistického ruchu, buď pomáhají turistům poznat krásy okolí jako průvodci, nebo provozují stánky se suvenýry a obchůdky nebo ubytovny a restaurace. Dále si vydělávají na živobytí zemědělstvím, pěstují zeleninu, kterou potom prodávají nebo používají pro vlastní spotřebu.

Většina restaurací byla po deváté, kdy jsme vyrazili do ulic, už zavřená, objevili jsme ale jednu ještě v provozu (St. Joseph's) a ačkoli většina věcí z jídelního lístku nebyla k dispozici, stejně jsme se velmi dobře najedli. Jak jsme se dozvěděli, ve městě se před lety usadil francouz, který dělá kuchaře a provozovatele v jednom z místních podniků a právě restaurace St. Joseph's od něj kupuje čerstvý celozrnný "chléb". To vysvětlilo, proč nám tak chutnal, když jsme ho přikusovali k místní houbové polévce. Po předchozí noci strávené v autobuse jsme pod tíhou cestovní únavy v pronajatých pokojích velmi rychle usnuli.

Většina obyvatel v mětečku je velmi ochotná a usměvavá, mnoho z nich mluví velmi dobře anglicky. Veiké popularitě se v celé oblasti těší hašiš, který se již od nepaměti dováží z nedaleké vesničky Kalang. Místní policie o nezákonné činnosti ví, ale respektuje ji, na oplátku za to, že ji místní nedělají otevřeně ale potají.

Celý článek...

Filipíny - Den pátý

Po neklidné noci ve městě hříchu jsme si koupili lístek na loď zpátky na na pevninu do Batangasu. Jako obvykle bylo dopoledne hezky a okolo jedné hodiny odpoledne se rozpršelo. Cesta na moři byla nakonec o dost delší, než jsme předpokládali. Zvedl se vítr, barva moře se změnila v tmavě modrou až černou a velké vlny nás přinutily zpomalit a pokračovat hlemýždí rychlostí. Celou cestu jsem, jako obvykle, seděl na zádi lodi v otevřeném prostoru pro posádku, a s nadšením a strachem jsem sledoval, jak rozbouřené moře s naší bárkou pohrává. Přestože byla loď vybavena postranními plováky, chvílemi jsme se houpali tak, až všichni strachem křičeli.

Kvůli vlnám jsme nemohli přistát u mola v přístavu, ale zakotvili jsme v nedaleké zátoce, odkud nás přivolaný jeepney dovezl na autobusové nádraží. Tam začalo naše dlouhé putování na sever ostrova Luzon do Kordilér. Nejprve jsme se dopravili do Manily. Tam jsme se navečeřeli a strávili pár chvil v baru poslechem další ze skvělých filipínských kapel. Měli jsme tu čest vyuýít služeb taxikáře, který jezdí v Manile už 34 let. Asi hodinu se s námi zkušeně proplétal zacpanými ulicemi velkoměsta. Za tu dobu nám řekl spoustu zajímavostí o teroristech na jihu země, kteří unášejí a popravují zahraniční turisty, o v lese se skrývajících guerillových jednotkách na severu a o podivné události, která na krutě otřásla jedním horským městečkem, kam jsme se měli za pár dní také podívat. Zmíněný taxikář, stejně jako například hlídač na autobusovém nádraží, se kterým jsem se dal později do řeči, pracuje 24 hodin v kuse, pak má den nebo půl dne volno a zase zpátky do práce. Nepřekvapivě vypadají všichni velmi unaveně. My ocenili úsilí taxikáře zaplacením 150 Kč za hodinu ježdění po městě v pěti lidech, popřáli mu hodně štěstí a pokračovali v cestě na sever.

Celý článek...

Filipíny - Den čtvrtý

Ráno nás opustily Lotti a Mette - vstávaly v 6:00, aby stihli první loď, dostaly se tak na pevninu a poté se dopravily na letiště. Narozdíl od nás se totiž jako pilné studentky vracely do Singapuru na týden výuky. Přestože jsme šli předchozí noc spát velmi pozdě, nechal jsem se od děvčat vzbudit, abych naplno využil krátký čas, kterým jsme měli možnost na Mindoru strávit. Doprovodil jsem Lotti a Mette na pobřeží. Předchozí den si zjistily, že první loď jede v 7:10. Zaměstnanci přepravní společnosti jim, když jsme dorazili k místu předpokládaného odjezdu, s úsměvem řekli, že loď jede až v devět. V rychlosti si proto kamarádky musely zaplatit tricykl a přesunout se podél pobřeží do jiného města, odkud dřívější loď už konečně stihly.

Já jsem si koupil láhev vody a zamířil směrem k zelenému vršku, který se schovával v mracích pár kilometrů od pláže. Cestou jsem procházel kolem obydlí místních obyvatel, která byla rozmístěna podél potůčku tekoucího z vnitrozemí. Po cestě jsem se dozvěděl, že dál proti proudu je k vidění vodopád a že na kopec, který jsem si vyhlédl, nevede žádná cesta, že se prostě jen vyjde nahoru. Přehodnotil jsem cíle (Bylo mokro a kopec byl dost strmý, takže výstup v travnatém kluzkém terénu by nebyl příjemnou záležitostí) a zamířil k vodopádu. Výlet jsem si moc užil, i když jsem byl dost unavený. Viděl jsem spoustu místních obyvatel probouzejících se do nového dne a začínajících vykonávat běžné denní činnosti - zametat na dvorku, prát prádlo v potoce ale ve většině případů jen tak posedávat před chýšemi.

Když jsem se o pár hodin později vrátil, všichni ještě spali a nevypadali, že by se chystali vstávat. Jen Simon už byl vzhůru, tak jsme si spolu šli dát na pobřeží snídani. Jako správný filipínec jsem si dal samotnou rýži (5 Kč) a Simon jako správný turista Club sandwich (40 Kč). Pak jsem si ještě užíval koupání v moři v dešti, poté vysvitlo i sluníčko. Dal jsem se do řeči se skupinou staříků, kteří se mi pochlubili, že je to jejich už 23. návštěva místa a jako opravdoví znalci Filipín mi dali mnoho rad a doporučení ohledně dalších míst, kam jsme měli v plánu se podívat.

Když jsme byli konečně všichni připraveni vyrazit, pronajali jsme si dva tricykly a přesunuli se do města Sabang, pár kilometrů východně podél pobřeží. Ještě předtím jsme vyjednávali návštěvu opičí farmy, ale nakonec nám ji provozovatelé nepovolili, nevím proč. Kousek dál od pobřeží do vnitrozemí chovají opice na vývoz do Číny. Důvod chovu je prostý - konzumace. Opičí mozek je v Číně vyhledávanou pochoutkou.

Návštěva Sabangu a noc a půl dne tam strávených byly velmi intenzivním a alespoň pro mě velmi znepokojujícím zážitkem. Sabang je populární pro dvě věci - krásné lokace pro potápění a prostituce. Zvláště ta druhá dodává městečku podivnou atmosféru, že něco není v pořádku. Je těžké popsat mé pocity, ale cítil jsem hluboké znechucení nad chováním západních turistů a lítost nad osudy místních obyvatel. Když procházíte ulicemi Sabangu, na první pohled vypadá vše normálně, ale všímáte-li si detailů v chodu života města, po chvíli dojdete k nevyhnutelnému závěru, co je hlavním hybatelem tamního života a krátký kontakt s noční atmosférou plně potvrdil naše tušení a odkryl masku všednosti, aby odhalil pravou tvář místa v jeho plné syrovosti, explicitnosti, chlípnosti, ubohosti a v jeho neštěstí. Výjevy srovnatelné se scénami Zahrady pozemských rozkoší zanechaly hluboké stopy v mé paměti.

Již jen složení návštěvníků města je naprosto netypické, většina jsou muži nad 50 let, kteří sem přijeli jen za jediným účelem a sledovat jejich počínání bylo dost otřesné. Stačí si jen domyslet zbytek reality - rozloučit se doma s manželkou a vnoučaty, v letadle s nedočkavostí sundat svatební prsten, aby mohli konečně na místě parazitovat na zaostalosti země a neštěstí jejích obyvatel, hrát si na krále a pak se vráti ke spořádanému životu s hřejivou vzpomínkou na chvíle následování těch nejnižších zvířecích pudů. Jeden z těch, které jsme na cestách potkali, říkal: "Sabang, to je místo, které by ženy neměly nikdy vidět." Myslím, že jsem ho nikdy neměl vidět ani já, protože tato bolestná deziluze nevratně otřásla mým pohledem na svět.

Celý článek...