Ráno nás překvapivě zase nikdo nevzbudil, až já jsem vstal jako první v 7:00, východ slunce jsme v Batadu tedy zmeškali. Když jsem se jí ptal, proč nás nevzbudila, řekla mi Lorna, že ten den byl východ moc hezký, a že nás budila, ale že jsme ji asi neslyšeli. K snídani jsem si dal palačinky s tradiční jahodovou marmeládou z Baguia, která byla mimochodem velmi nedobrá, a k tomu místní kávu, která byla tak slabá, že už ani nechutnala jako káva.
Když jsme byli všichni po snídani, vyrazili jsme dolů do vesnice přes rýžové terasy a bludiště cestiček na zídkách mezi nimi. I když to tak z dálky nevypadá, nemůžete volit cestu mezi políčky libovolně, ale musíte sledovat vyšlapané používané cestičky. Většina zídek je totiž neprostupně zarostlá a mezi některými chybí "schůdky".
Za kopcem na obzoru se skrýval vodopád. Celí propocení a ztahaní jsme k němu došli a ten byl nakonec mnohem větší než jsme čekali - údajně okolo 40 m. Jako jediný jsem se v jezírku pod vodopádem ve vlnách a silných proudech vykoupal. Ten den nás čekalo ještě pár hodin náročného pochodování, nejtěžší však byl asi opětovný výstup do Simon's place, kde jsme se naobědvali, zaplatili účet a v doprovodu majitele Simona a jeho dvou krásných psů Ramba I a Ramba II jsme vyšli na 3h cestu do vesničky Bangaan, kde na nás měly čekat dva tricykly pro cestu do Banaue.
Náš průvodce Simon vypadal jako milý stařík, který má na svůj věk velmi dobrou kondici. Když jsem se ho ptal na věk, řekl, že je mu 38 let, což mě velmi překvapilo, hádal jsem mu podstatně víc. Simon dále dodal, že svoji první dceru, které je nyní 23 počal v 18, když jsme mu řekli, že to trochu nesedí, opravil se a řekl, že mu je 41, ale nevypadal moc jistě.
Rambové šli celou dobu s námi, Simon říkal, že je bere vždy s sebou a že znají cestu tak dobře, že mohou sami vést. Jak jsme procházeli kolem malých políček, položených v nepřístupných svazích, Simon nám vysvětloval, proč místní pěstují plodiny v tak těžko dostupných místech.
V Bangaanu jsme chvíli počkali na naše tricykly následně jsme se stali účastníky bláznivého závodu spolu s dalšími několika tricykly s místní mládeží pod vlivem omamných látek. Vystrašení jsme přistáli v Banaue, abychom zjistili, že jsme ve finanční tísni mimo dosah bankomatů a tak jsme museli vynechat všechny zbytné aktivity před cestou, abychom se vůbec mohli dopravit na letiště. Noc v autobuse byla kvůli klimatizaci velmi chladná, autobus byl celý špinavý a ulepený, že jsme se ze začátku skoro štítili si sednout.
Žádné komentáře:
Okomentovat