Filipíny - Den šestý

Přesně o půlnoci jsme vyjeli nočním autobusem do města Baguio, které leží již v horách, ve výšce 1500 m n. m. a které je vstupní branou do dalších osídlení v Kordilerách. Do Baguia jsme dorazili za svítání, před koncem cesty jsme měli chvílemi hezký výhled na východ slunce. Ve městě jsme navštívili obrovské tržiště se vším možným i nemožným. Mezi místní speciality patří stříbro, které se těží za městem a šperky z něj vyrobené, dále jahodová marmeláda a jahodové víno z místní produkce a různé výrobky z tradiční tkaniny, připomínající suvenýry z jižní Ameriky.

V 10:30 už jsme seděli v dalším autobuse, tentokrát v o několik tříd horším a naším cílem bylo městečko Sagada. Ačkoli vzdálenost obou míst vzdušnou čarou na mapě je zhruba 150 km, její překonání nám trvalo celkem 9,5 hodin. A to jednak proto, že celá cesta vedla po úzkých klikatých vrstevnice kopírujících serpentýnách a také protože nás před jejím koncem zastihl sesuv půdy. Silnička je obklopena obydlími místnich obyvatel. Ti chovají slepice, pěstují rýži a zeleninu a vypadají, že žijí spokojeným a nezávslým životem. Na půli cesty jsme stavěli v místním motorestu, který pro hladové cestující připravuje mimo jiné tradiční filipínskou pochoutku jménem Balut. Jedná se o kachní vejce s částečně vyvinutým zárodkem (7 dní starý -zabírá více než polovinu objemu vejce), které je poté uvařeno a loupe se a jí. Tuto nechutnost jsme si nedovolili vyzkoušet a místo toho jsme si dali konvenčnější velký kynutý knedlík s masovou směsí uvnitř.


















Nedaleko před koncem cesty byla silnice zatarasena sesuvem půdy a museli jsme několik hodin čekat na její zprůjezdnění. Mnoho místních cestujících vzalo lopaty a začali odhazovat hlínu, asi po půl hodině práce je málem zasypal další sesuv, který zmařil jejich úsilí, tak toho radši nechali a už jen čekali jako my. Dozvěděli jsme se, že před několika týdny zasáhl podobný sesuv půdy autobus a strhl ho ze srázu dolů. Přivolaný bagr dorazil již za tmy a během deseti minut silnici zprůchodnil a my jsme se konečně mohli dostat do Sagady. Toto malé horské město je oblíbenou turistickou destinací a tak je tu mnoho hostelů, restaurací a obchůdků se suvenýry. Prozkoumali jsme několik možností ubytování, abychom se konečně zabydleli v místě zvaném Green house. Ochotná domácí nám připravila tři pokoje a slíbila nám pomoc při vyjednávání dopravy do dalšího městečka, kam jsme plánovali zamířit další den.

V Sagadě je několik základních a středních škol, ve většině rodin je mnoho dětí, ani 9 není výjimkou, a navíc sem dojíždí mnoho dětí z odlehlých vesnic, kde střední školy nemají. V ulicích je proto ráno a odpoledne velmi rušno. Většina domácností žije s turistického ruchu, buď pomáhají turistům poznat krásy okolí jako průvodci, nebo provozují stánky se suvenýry a obchůdky nebo ubytovny a restaurace. Dále si vydělávají na živobytí zemědělstvím, pěstují zeleninu, kterou potom prodávají nebo používají pro vlastní spotřebu.

Většina restaurací byla po deváté, kdy jsme vyrazili do ulic, už zavřená, objevili jsme ale jednu ještě v provozu (St. Joseph's) a ačkoli většina věcí z jídelního lístku nebyla k dispozici, stejně jsme se velmi dobře najedli. Jak jsme se dozvěděli, ve městě se před lety usadil francouz, který dělá kuchaře a provozovatele v jednom z místních podniků a právě restaurace St. Joseph's od něj kupuje čerstvý celozrnný "chléb". To vysvětlilo, proč nám tak chutnal, když jsme ho přikusovali k místní houbové polévce. Po předchozí noci strávené v autobuse jsme pod tíhou cestovní únavy v pronajatých pokojích velmi rychle usnuli.

Většina obyvatel v mětečku je velmi ochotná a usměvavá, mnoho z nich mluví velmi dobře anglicky. Veiké popularitě se v celé oblasti těší hašiš, který se již od nepaměti dováží z nedaleké vesničky Kalang. Místní policie o nezákonné činnosti ví, ale respektuje ji, na oplátku za to, že ji místní nedělají otevřeně ale potají.