Po neklidné noci ve městě hříchu jsme si koupili lístek na loď zpátky na na pevninu do Batangasu. Jako obvykle bylo dopoledne hezky a okolo jedné hodiny odpoledne se rozpršelo. Cesta na moři byla nakonec o dost delší, než jsme předpokládali. Zvedl se vítr, barva moře se změnila v tmavě modrou až černou a velké vlny nás přinutily zpomalit a pokračovat hlemýždí rychlostí. Celou cestu jsem, jako obvykle, seděl na zádi lodi v otevřeném prostoru pro posádku, a s nadšením a strachem jsem sledoval, jak rozbouřené moře s naší bárkou pohrává. Přestože byla loď vybavena postranními plováky, chvílemi jsme se houpali tak, až všichni strachem křičeli.
Kvůli vlnám jsme nemohli přistát u mola v přístavu, ale zakotvili jsme v nedaleké zátoce, odkud nás přivolaný jeepney dovezl na autobusové nádraží. Tam začalo naše dlouhé putování na sever ostrova Luzon do Kordilér. Nejprve jsme se dopravili do Manily. Tam jsme se navečeřeli a strávili pár chvil v baru poslechem další ze skvělých filipínských kapel. Měli jsme tu čest vyuýít služeb taxikáře, který jezdí v Manile už 34 let. Asi hodinu se s námi zkušeně proplétal zacpanými ulicemi velkoměsta. Za tu dobu nám řekl spoustu zajímavostí o teroristech na jihu země, kteří unášejí a popravují zahraniční turisty, o v lese se skrývajících guerillových jednotkách na severu a o podivné události, která na krutě otřásla jedním horským městečkem, kam jsme se měli za pár dní také podívat. Zmíněný taxikář, stejně jako například hlídač na autobusovém nádraží, se kterým jsem se dal později do řeči, pracuje 24 hodin v kuse, pak má den nebo půl dne volno a zase zpátky do práce. Nepřekvapivě vypadají všichni velmi unaveně. My ocenili úsilí taxikáře zaplacením 150 Kč za hodinu ježdění po městě v pěti lidech, popřáli mu hodně štěstí a pokračovali v cestě na sever.
Po neklidné noci ve městě hříchu jsme si koupili lístek na loď zpátky na na pevninu do Batangasu. Jako obvykle bylo dopoledne hezky a okolo jedné hodiny odpoledne se rozpršelo. Cesta na moři byla nakonec o dost delší, než jsme předpokládali. Zvedl se vítr, barva moře se změnila v tmavě modrou až černou a velké vlny nás přinutily zpomalit a pokračovat hlemýždí rychlostí. Celou cestu jsem, jako obvykle, seděl na zádi lodi v otevřeném prostoru pro posádku, a s nadšením a strachem jsem sledoval, jak rozbouřené moře s naší bárkou pohrává. Přestože byla loď vybavena postranními plováky, chvílemi jsme se houpali tak, až všichni strachem křičeli.
Kvůli vlnám jsme nemohli přistát u mola v přístavu, ale zakotvili jsme v nedaleké zátoce, odkud nás přivolaný jeepney dovezl na autobusové nádraží. Tam začalo naše dlouhé putování na sever ostrova Luzon do Kordilér. Nejprve jsme se dopravili do Manily. Tam jsme se navečeřeli a strávili pár chvil v baru poslechem další ze skvělých filipínských kapel. Měli jsme tu čest vyuýít služeb taxikáře, který jezdí v Manile už 34 let. Asi hodinu se s námi zkušeně proplétal zacpanými ulicemi velkoměsta. Za tu dobu nám řekl spoustu zajímavostí o teroristech na jihu země, kteří unášejí a popravují zahraniční turisty, o v lese se skrývajících guerillových jednotkách na severu a o podivné události, která na krutě otřásla jedním horským městečkem, kam jsme se měli za pár dní také podívat. Zmíněný taxikář, stejně jako například hlídač na autobusovém nádraží, se kterým jsem se dal později do řeči, pracuje 24 hodin v kuse, pak má den nebo půl dne volno a zase zpátky do práce. Nepřekvapivě vypadají všichni velmi unaveně. My ocenili úsilí taxikáře zaplacením 150 Kč za hodinu ježdění po městě v pěti lidech, popřáli mu hodně štěstí a pokračovali v cestě na sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat