Filipíny - Den čtvrtý

Ráno nás opustily Lotti a Mette - vstávaly v 6:00, aby stihli první loď, dostaly se tak na pevninu a poté se dopravily na letiště. Narozdíl od nás se totiž jako pilné studentky vracely do Singapuru na týden výuky. Přestože jsme šli předchozí noc spát velmi pozdě, nechal jsem se od děvčat vzbudit, abych naplno využil krátký čas, kterým jsme měli možnost na Mindoru strávit. Doprovodil jsem Lotti a Mette na pobřeží. Předchozí den si zjistily, že první loď jede v 7:10. Zaměstnanci přepravní společnosti jim, když jsme dorazili k místu předpokládaného odjezdu, s úsměvem řekli, že loď jede až v devět. V rychlosti si proto kamarádky musely zaplatit tricykl a přesunout se podél pobřeží do jiného města, odkud dřívější loď už konečně stihly.

Já jsem si koupil láhev vody a zamířil směrem k zelenému vršku, který se schovával v mracích pár kilometrů od pláže. Cestou jsem procházel kolem obydlí místních obyvatel, která byla rozmístěna podél potůčku tekoucího z vnitrozemí. Po cestě jsem se dozvěděl, že dál proti proudu je k vidění vodopád a že na kopec, který jsem si vyhlédl, nevede žádná cesta, že se prostě jen vyjde nahoru. Přehodnotil jsem cíle (Bylo mokro a kopec byl dost strmý, takže výstup v travnatém kluzkém terénu by nebyl příjemnou záležitostí) a zamířil k vodopádu. Výlet jsem si moc užil, i když jsem byl dost unavený. Viděl jsem spoustu místních obyvatel probouzejících se do nového dne a začínajících vykonávat běžné denní činnosti - zametat na dvorku, prát prádlo v potoce ale ve většině případů jen tak posedávat před chýšemi.

Když jsem se o pár hodin později vrátil, všichni ještě spali a nevypadali, že by se chystali vstávat. Jen Simon už byl vzhůru, tak jsme si spolu šli dát na pobřeží snídani. Jako správný filipínec jsem si dal samotnou rýži (5 Kč) a Simon jako správný turista Club sandwich (40 Kč). Pak jsem si ještě užíval koupání v moři v dešti, poté vysvitlo i sluníčko. Dal jsem se do řeči se skupinou staříků, kteří se mi pochlubili, že je to jejich už 23. návštěva místa a jako opravdoví znalci Filipín mi dali mnoho rad a doporučení ohledně dalších míst, kam jsme měli v plánu se podívat.

Když jsme byli konečně všichni připraveni vyrazit, pronajali jsme si dva tricykly a přesunuli se do města Sabang, pár kilometrů východně podél pobřeží. Ještě předtím jsme vyjednávali návštěvu opičí farmy, ale nakonec nám ji provozovatelé nepovolili, nevím proč. Kousek dál od pobřeží do vnitrozemí chovají opice na vývoz do Číny. Důvod chovu je prostý - konzumace. Opičí mozek je v Číně vyhledávanou pochoutkou.

Návštěva Sabangu a noc a půl dne tam strávených byly velmi intenzivním a alespoň pro mě velmi znepokojujícím zážitkem. Sabang je populární pro dvě věci - krásné lokace pro potápění a prostituce. Zvláště ta druhá dodává městečku podivnou atmosféru, že něco není v pořádku. Je těžké popsat mé pocity, ale cítil jsem hluboké znechucení nad chováním západních turistů a lítost nad osudy místních obyvatel. Když procházíte ulicemi Sabangu, na první pohled vypadá vše normálně, ale všímáte-li si detailů v chodu života města, po chvíli dojdete k nevyhnutelnému závěru, co je hlavním hybatelem tamního života a krátký kontakt s noční atmosférou plně potvrdil naše tušení a odkryl masku všednosti, aby odhalil pravou tvář místa v jeho plné syrovosti, explicitnosti, chlípnosti, ubohosti a v jeho neštěstí. Výjevy srovnatelné se scénami Zahrady pozemských rozkoší zanechaly hluboké stopy v mé paměti.

Již jen složení návštěvníků města je naprosto netypické, většina jsou muži nad 50 let, kteří sem přijeli jen za jediným účelem a sledovat jejich počínání bylo dost otřesné. Stačí si jen domyslet zbytek reality - rozloučit se doma s manželkou a vnoučaty, v letadle s nedočkavostí sundat svatební prsten, aby mohli konečně na místě parazitovat na zaostalosti země a neštěstí jejích obyvatel, hrát si na krále a pak se vráti ke spořádanému životu s hřejivou vzpomínkou na chvíle následování těch nejnižších zvířecích pudů. Jeden z těch, které jsme na cestách potkali, říkal: "Sabang, to je místo, které by ženy neměly nikdy vidět." Myslím, že jsem ho nikdy neměl vidět ani já, protože tato bolestná deziluze nevratně otřásla mým pohledem na svět.