Závěrečná výprava - Část pátá - Cesta do Kambodži

Cesta do Kambodži byla sama o sobě jedním velkým zážitkem a tak jsem se rozhodl věnovat jí celou jednu zprávu. Bohužel jsem toho však během ní moc nenafotil. Ze začátku nebylo co a když bylo poté předmětů vhodných ke zdokumentování až moc, musel jsem věnovat veškeré úsilí jen tomu, abych se z nepříjemných míst bez ztrát na zdraví a na majetku dostal a neměl jsem ani pomyšlení na to vytahovat foťák. Dostat se brzy ráno z “centra” Bangkoku na Severovýchodní autobusové nádraží nebylo úplně nejjednodušším úkolem. Taxikář, kterého jsem si na tuto cestu, vybral neměl ani ponětí, kde to je. Nakonec stačilo ukázat mu dané místo na mapě. Po cestě se mě řidič ptal, jestli to má vzít po dálnici, nebo městem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že on je šofér a že já nemám nejmenší tušení, kudy se do cíle dostat a ať tedy sám zvolí tu nejlepší variantu poměru času a ceny. Moc mi sice nerozuměl, ale nakonec to vzal po velkém okruhu a po ujetí více než dvaceti kilometrů mě konečně vysadil před vytouženým nádražím. Odtud už měl, jak jsem si předtím nastudoval, jezdit autobus do města Aranya Prathet, které se nachází přímo na hranicích s Kambodžou. Během chvíle jsem se na velikém nádraží zorientoval, koupil jsem si lístek a u koblížků a výjimečně dobré kávy čekal na odjezd. Celá cesta na hranice proběhla bez jakýchkoli problémů, dokonce i všichni cestující dostali od stevarda balíček se svačinkou a s osvěžujícím ubrouskem. Co jsem slyšel, je takováto úroveň služeb v thajských autobusech standardem. V turistických autobusech se s tím nesetkáte, ale v těch pro místní kupodivu ano. Po cestě přistoupili i nějací mniši v typických oranžových róbách, já si četl noviny Bangkok post a sledoval okolní krajinu. Trochu nepříjemné bylo, když jsme na jednom místě zastavili, do autobusu vešel voják v uniformě, část obličeje mu zakrývala rouška (kvůli prašnosti a exhalacím venku,) a začal všem kontrolovat doklady. Krátký pohled do jeho očí mi stačil, abych pochopil, že úsměv od tohoto člověka čekat nemůžu. Působil dojmem, že, kdyby se mu snad nelíbil můj pas, nebyl by pro něj problém vytáhnout mě ven, na prašné cestě zastřelit a mé tělo skopnout z krajnice do škarpy. Když nás ozbrojenec opustil, bylo cítit, jak si všichni oddechli a vesele jsme vyrazili dál. A pak to začalo.

Hraniční přechod Mezi městy Aranya Prathet na thajské straně a Poipet na straně kambodžské je nechvalně proslulým místem a asi nejznámější nástrahou je velký autobusový podvod, na který po celém světě živě vzpomínají tisíce cestovatelů. O co se jedná? V průvodci Lonely planet se píše asi toto...

Přestože autobusové spoje do hlavní turistické destinace v Kambodže, do města Siem Reap, jsou levné a vypadají spolehlivě, ani jeden z těchto parametrů ve skutečnosti nesplňují. Protože skutečným zdrojem příjmů dopravců jsou poplatky, které jim jednotlivé guesthousy platí za dovoz turistů, není jejich hlavním záměrem nic jiného, než udělat cestu tak dlouhou a nepohodlnou, jak jen je to možné. Ptáte se proč? Když by vás ve čtyři hodiny odpoledne vysadili před průměrným guesthousem s nadprůměrnými cenami, pravděpodobně byste se vydali najít si sami lepší ubytování. Když ale na takové místo dorazíte za tmy, naprosto zničení po celodenní cestě, během které kvůli špatnému terénu není možné odpočívat a natož pak spát, už jen těžko budete mít sílu a chuť prodlužovat dál své putování a s největší pravděpodobností tak skončíte v pro vás předem vybraném guesthousu.

Cesta sama o sobě je už tak dost šílená, mezi oběma místy nevede ani silnice. Jedná se o prašnou cestu, na které je mnoho ohromných děr a která je stále pod náporem přetížených náklaďáků, autobusů, aut, motocyklů, kol a chodců. Když se necháte napálit a koupíte si lístek na turistický autobus, strávíte na ní okolo osmi hodin a užijete si mnoho čekání, inscenované výměny pneumatik a podobné legrácky.

Protože jsem byl dopředu informován, snažil jsem se všem podvodům vyhnout a vzít si až na kambodžské straně taxíka. V Aranya Prathetu se kolem několika málo turistů vystupjících z linkového autobusu z Bangkoku sesypalo mnoho řidičů s tuk-tuky a s motorkami a nabízeli dopravu na hranice. Já se jim narozdíl od ostatních faràngů po chvíli vymanil a poté, co jsem se zorientoval a zjistil, že hraniční přechod je 6 km daleko, našel jsem si místního živnostníka, který mě svezl až na tržiště u hranic. Tam mě obklopilo několik nesmírně dotěrných Kambodžanů, kteří si vydělávají tím, že dohazují turisty dopravcům, restauracím, hotelům, bordelům a v neposlední řadě také vyřizují víza. Takovýmto způsobem se v hraniční oblasti živí stovky lidí a jejich přítomnost je skutečně nepřehlédnutelná.

Prvních několik z nich se mi povedlo s humorem odbýt, ale další mě stále pronásledovali a nemohli pochopit, že prostě nemám zájem dát jim svůj pas a peníze a čekat, jestli je ještě někdy uvidím. Po chvíli hledání jsem se dozvěděl, že konzulát, na kterém mi vyřídí vízum se nachází nikoliv na hranicích, jak bych čekal, ale kupodivu zpátky v Aranya Prathetu, ve městě, ze kterého jsem právě přijel. Přestože to nebylo blízko, říkal jsem si, že znovu za tu samou cestu už nikomu platit nebudu a že se tam vrátím pěšky. Nejhorší bylo, že když jsem celou vzdálenost zpět ušel, dozvěděl jsem se, že jsem byl dezinformován a že vízum se skutečně vystavuje na hraničním přechodu. To už bylo i na mě moc. Vzdal jsem se a šel jsem se nechat podvést do první "turistické kanceláře" nabízející vyřizování víz, kterých bylo po cestě k hranicím mnoho. Tam jsem odevzdal pas, zaplatil trochu vyšší poplatek za vízum a nechal jsem se přesvědčit k výměně menšího obnosu peněz za nevýhodný kurz. Za chvíli už se sympatický Thajec vrátil s mým pasem, ve kterém se vyjímalo nové turistické vízum. Říkali mi, že jedinou možností, jak se v tu chvíli dostat do Siem Reapu je svézt se s autobusem, který už už odjížděl, ale mohli by prý zařídit, aby na mě ještě počkal. A to byl právě ten největší podvod. Přestože mě stále přesvědčovali, že když nepojedu doporučovaným autobusem, dostanu se do složité situace, nenechal jsem se napálit a řekl jsem ji, ať se nebojí, že to nějak sám zvládnu.

Nechal jsem se znovu dovézt k hranicím a poté, co jsem odbyl několik dalších otrapů a propletl se mezi žebrajícími dětmi a několika dalšími, které se ze mě snažili vytáhnout peníze tím, že šly vedle mě s deštníkem/slunečníkem, poskytovaly mi tak ochranu před ostrými slunečními paprsky a po chvíli za to chtěly zaplatit.

Za Thajskými hranicemi, jako bych se ocitl v jiném světě. Všude neskutečně prašno, špinavo a lidé vypadali, jako bych se ocitl někde ve středověké vesnici. Jak jsem stále odbýval všechny otravy a poté jsem jim už ani neodpovídal, prostě jsem je ignoroval a se zavřenýma očima se zaťatými zuby jsem se mezi nimi prodíral dál dopředu. Vtipně jsem si nevšiml, že už jsem bez prokázání se přešel kambodžské hranice a že několik z dotírajících jsou ve skutečnosti vojáci, kteří za mnou vyběhli a dost razantně mě zastavili. Musel jsem se tedy kousek vrátit, vyplnit nějaké papíry, ukázat pas, vízum a pak už jsem mohl konečně vkročit na území jedné z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa.

Ve špinavých ulicích příhraničního městečka Poipet jsem upoutával dost nežádoucí pozornosti a musel jsem donekonečna odbývat další a další podvodníky a když už jsem se konečně dostal trochu dál od nejhorších míst, začal jsem se porozhlížet po někom, kdo by mě za slušnou cenu svezl do Siem Reapu. Ani jsem se nestačil pořádně rozkoukat a už mi zastavil starý vyrachtaný taxík. Jeho řidič, který se mi představil jako Saphath, už mířil do místa, kam jsem se chtěl dostat. Na zadních sedadlech seděly dvě ženy a nemluvně, které bylo nemocné a tak ho vezly do nemocnice v Siem Reapu. Pořádně jsem si prohlédl Saphatha, jeho pasažéry a když jsem došel k závěru, že vypadají velmi mile a slušně, nasedl jsem do auta a vyjeli jsme na rozbitou cestu, která je opravdu v hrozném stavu. Přestože se jedná o jednu z priorit rozvoje místní infrastruktury a výstavba skutečné silnice je už několik let velmi aktuální otázkou, stále se nic významného neděje. Lví podíl na tom údajně má i lobbying thajských leteckých společností, kterým by fungující silnice výrazně snížila příjmy. V neskutečně zkorumpovaném prostředí kambodžské politiky je jistě pro podobné formy nátlaku mnoho prostoru.

Se Saphathem, malým snědým Kambodžanem, který mluvil vtipně vysokým hlasem, jsme si po cestě užili spoustu zábavy. Začalo to jeho vtipnými příhodami, které vždy uvozoval slovy "A long long time ago..." To jsem se ho třeba ptal, kolik má dětí a on na to, že dvě. A poté jen dodal, že před časem měl čtyři. Nebo mi říkal, že "silnice", po které jedeme je ještě jedna z těch lepších v Kambodže a že když před lety vyjel po cestě do hlavního města, vracel se nečekaně až po několika dnech a to ne autem, ale lodí. Celá země je totiž jednou velkou nížinou a v období dešťů jsou rozlehlé plochy včetně mnoha silnic a vesnic zaplavené.

Po cestě jsme přibrali ještě další pasažéry (Saphath se mě slušně zeptal, jestli mi to nebude vadit,) a tak jsme nakonec v autě jeli vepředu tři (jeden Kambodžan seděl obkročmo na řadicí páce) a vzadu pět. Když jsme po dvou hodinách kličkování mezi dírami dorazili do města, které je výchozím bodem pro výpravy do oblasti chrámových komplexů a kde byla téměř všude příšerná tma, protože pouliční osvětlení je další z vymožeností moderní doby, které do mnoha částí Kambodži ještě nedorazily, skutečně jsem netušil, co dalšího mě v této zemi ještě čeká.