Závěrečná výprava - Část čtvrtá - Bangkok

Po osmi krásných dnech v ráji na jihu Thajska jsem vyrazil směrem na sever - do Města andělů, jak mu říkají místní. Večer před plánovaným odjezdem jsem si přímo ve Viking resortu koupil jízdenku na noční autobus. Cesta měla trvat asi 13 hodin a stála sympatických 600 Bathů, což je zhruba 360 Kč. Sotva jsem se po přistání lodí v Ao Nangu rozloučil s Květou, už jsem se seznámil s Finem, který byl právě na své úvodní cestě po Thajsku. Úvodní protože ho čekaly tři roky studia na univerzitě v Bangkoku a já ho zastihl právě ve chvíli, kdy byl ještě na cestách před začátkem svého prvního semestru. Asi hodinu jsme spolu čekali na "zastávce", mě tam měl vyzvednout minibus, který mě měl odvézt na autobusové nádraží v Krabi town. Když už měl můj minibus dvacet minut zpoždění, začínal jsem být trochu nesvůj a chystal jsem se začít vzniklou situaci nějak řešit. Vtom se však objevil starý rozklepaný autobus, podle velké barevné jízdenky, kterou jsem držel ve zpocené roztřesené ruce, poznali, že patřím k nim, naložili mě a asi za dvacet minut už jsme byli v přístavu. To mě trochu překvapilo, dost jsem se divil, že jsem v přístavu, když jsem měl jet na autobusové nádraží, ale tak nějak jsem se tím moc nezabýval. Za celý den jsem snědl jenom několik banánů a po probdělé noci jsem byl zesláblý, ještě jsem se vůbec necítil dobře a tak jsem se celý zelený potácel mezi ostatnímí turisty. V přístavu jich byly spousty - přijíždějících, odjíždějících i čekajících. Moc jsem nechápal systém, jakým funguje organizace dopravy, a tak jsem vše nechal na Thajcích s nadějí, že vědí, co dělají. Vždy mi někdo zkontroloval jízdenku, někam mě poslal, nebo mi na tričko nalepil barevnou samolepku, podle které se poznalo, kam jedu. Nakonec to ale dopadlo výborně - po chvíli čekání jsem nejenže seděl v autobuse jedoucím směr Bangkok, ale ještě jsem měl vedle sebe na sedadle sympatickou Dánku Noru a před sebou nejlepší český pár, jaký jsem na svých cestách za celou dobu potkal - Sašu a Adama.

Saša, jak jsem se během cesty dozvěděl, pochází dokonce také z Hradce Králové, ale už nějakých pár let žije v Praze, kde oba pracují. Já je zastihl ke konci jejich dovolené, která byla, jak jsem pochopil, hlavně hodně o potápění na Želvím ostrově Ko Tao. Adam je mimojiné profesionální fotograf, takže neustále fotil a pořád se snažil zachycovat v momentkách veškeré dění okolo. S Adamem a Sašou se mi moc líbilo a když jsme se v šest hodin ráno v Bangkoku loučili, neměl jsem daleko k tomu rozhodnout se zůstat ještě na ten den s nimi. Po noci strávené v autobusu se mi ale podařilo nabrat síly a cítil jsem, že mě čeká divoký den a divoká noc v hlavním městě Thajského království. Snad i proto jsem se nechtěl ubytovávat hned po příjezdu a rozhodl jsem se z místa, kde nás vyložili, pokračovat dál sám. Zrovna vycházelo slunce a tak jsem spěchal najít nějaké místo s pěkný výhledem.





























Pěšky jsem si prošel část Bangkoku a poté jsem se šel podívat na Grand Palace, což je rozlehlý komplex budov a chrámů. V jednom z nich je uložena posvátná nefritová soška buddhy která měří skoro půl metru a za dvacet století, která uplynula od jejího vytvoření, byla doslova v centru historického dění a na své pouti do chrámu Wat Phra Kaew se podívala do mnoha států v jihovýchodní Asii. Velkou výhrou bylo náhodné setkání s Dánem Kasperem. Pro vstup do chrámů je potřeba mít dlouhé kalhoty, což jsem samozřejmě neměl a tak jsem byl nucen si je na místě vypůjčit. Nebyla to jednoduchá procedura, jeden by nevěřil, kolik administrativy je možné vymyslet okolo zapůjčení páru kalhot. Nejprve jsem na pokladně musel vyplnit žádost o zapůjčení, složit zálohu, poté mi u další přepážky na základě mé kopie žádosti kalhoty vydali. Když jsem je později vracel, musel jsem si nechat potvrdit, že jsem je vrátil a poté odevzdat několikrát orazítkovanou kopii žádosti, proti které mi vrátili zpět zálohu. To vše zaměstnávalo asi pět lidí. Když jsem se v převlékárně soukal do získaných kalhot, potkal jsem se tam právě s Kasperem, Dánem, který měl pár týdnů volna a tak vyrazil na vlastní pěst do Thajska, cestoval opačným směrem než já, ze severu na jih. V Dánsku studuje Kasper prvním rokem na medicíně. Několik let mu trvalo, než se tam vůbec dostal. Protože neměl dostačující průměr ze střední školy, nemohl jít na svou vysněnou vysokou školu hned po "maturitě". Protože ale věděl, že nikam jinam jít nechce, využil možnosti nahnat navíc body do příjimacího řízení tím, že projeví výjimečný zájem o obor. Strávil proto rok v Senegalu jako dobrovolník v nemocnici a poté rok v Dánsku, kde jezdil jako pomocná síla se záchrankou. Když jsme se nesměle dávali do řeči, ani jeden z nás netušil, že zbytek dne strávíme společně a že to nebude jen tak obyčejný den.






























Po převlečení do vtipně volných a velkých kalhot jsme si prošli všechna pěkná zákoutí komplexu a potom jsme se dohodli, že se ještě pojedeme podívat na obrovského 45metrového ležícího buddhu, který měl odpočívat v chrámu nedaleko. Sotva jsme ale vyšli z brány Grand palace, už se nás ujal místní podvodník, s tím, že je jedním ze zaměstnanců ve Velkolepém paláci a že nám pomůže a poradí, kam bychom se měli dál podívat. My jsme udělali tu chybu, že jsme nasedli do tuk-tuku, který nám náš nový "přítel" sehnal za překvapivě nízkou cenu asi 6 Kč a který nás měl za tuto směšnou částku dovézt k ležícímu buddhovi, ke stojícímu buddhovi a ještě snad i na nějaká další místa. Chvíli poté, co jsme vyjeli, s námi řidič zastavil v takové temné opuštěné uličce a otočil se na nás. Já jsem už čekal nejhorší, ale nakonec šlo jen o to, že se nám snažil vnutit, že ještě než pojedeme tam, kam jsme chtěli, tak že nás zaveze do nějakého obchodu, buď do klenotnictví, nebo ke krejčímu. V Bangkoku to takhle funguje - provozovatelé obchodů a různých jiných podniků platí údajně řidičům 5 litrů benzínu za to, že ti jim nějakého turistu dovezou. Snažili jsme se řidičovi vysvětlit, že jednak nemáme vůbec zájem navštěvovat nějaký z vnucovaných obchodů a hlavně, že nemáme čas a že on nás o něj tímto okrádá. Nedalo se s ním však vůbec domluvit, pořád jen jako posedlý opakoval, že nás zaveze ke krejčímu a že za to dostane benzín a že si tam nemusíme ani nic kupovat, že se můžeme jen podívat. To jsme samozřejmě nechtěli, protože nám bylo jasné, jakému nátlaku bychom tam asi museli být vystaveni. Protože náš řidič odmítal jet kamkoliv jinam než ke krejčímu, tak nějak jsme mu odkývali, že se tam pojedeme podívat, ale řekli jsme mu, ať nás nejprve zaveze k velké soše stojícího buddhy.






























Tam nás ochotně odvezl, my se šli podívat a on že tam na nás zatím počká. S Kasperem jsme zvažovali utéct a vzít si regulérního taxíka. To jsme ale nakonec zamítli, asi by nebylo příjemné potkat našeho řidiče někdy později ve městě. Podívali jsme se na sochu a krátce si promluvili s jedním z místních mnichů, který nám ukazoval jaké velké "dárkové koše" tam mají pro další mnichy nachystané. Mniši tu totiž většinou žijí jen z darů - vždy ráno vyrazí do ulic s velkými miskami a do nich přijímají od lidí jídlo. Ti si tím připočtou dobrý skutek, mniši zasytí hlad a všichni jsou spokojení. Za určitých podmínek může mnich obdržet právě i takový velký dárkový koš, jaký jsme viděli. Má v něm různé věci denní potřeby - vše důležité na jeden měsíc života. Když jsme se vrátili k našemu řidiči, snažili jsme se mu znovu vysvětlit, že do žádného obchodu nejedeme a nabízeli jsme mu adekvátní odměnu za to, že nás odvezl alespoň k buddhovi. On jakékoliv peníze odmítal, i když jsme mu dávali snad stejně, kolik stojí pět litrů benzínu. Nedalo se nic dělat a my přistoupili k nepříjemnému řešení, otočili jsme se a pěšky odešli. Ještě dlouho jsme slyšeli jeho rozzlobený křik, že jsme ho podvedli a že na nás zavolá policii.

Asi 130 km západně od Bangkoku se nachází město Kanchanaburi, nedaleko kterého je chrám, kde mniši chovají tygry, mají je ochočené a návštěvníci se s nimi mohou kočkovat. Taková byla alespoň informace, kterou jsem měl. Na tygří chrám jsem se chtěl moc podívat, ale brzy ráno mi ujel vlak a já už se málem vzdal naděje, že tygří chrám uvidím, neměl jsem čas, protože jsem věděl, že další den už musím být v Kambodže. Když jsem ale potkal Kaspera, zjistil jsem, že on o tomto místě také ví a také se tam chtěl podívat. Tak jsme si řekli, že tam pojedeme a to tak že hned. Kasper se zeptal na recepci hotelu, kde bydlel, a tam mu poradili, že abychom to ještě ten den stihli, musíme si vzít taxíka. Chvíli poté už jsme seděli v růžovém taxi a zábavný Thajec nás vezl do Kanchanaburi. Neuměl skoro ani slovo anglicky a tak s námi komunikoval tím způsobem, že vždy zavolal své kamarádce, podal nám telefon, my jí vše vysvětlili a ona mu to poté přetlumočila.



















Tygří chrám byl pro mě velkým zklamáním a pro Kaspera také. Měli jsme podobný pohled na věc a tak jsme se alespoň smáli ostatním Faràngům. Proč zklamání? Kdysi snad úžasné místo se, poté co bylo objeveno západním světem, pod náporem turistů proměnilo v kýčovitou a umělou atrakci, ve které nejde o nic jiného než o peníze. Po zaplacení předraženého vstupného jsme prošli branou a po chvíli jsme došli do zákoutí mezi skalními stěnami, kde bylo celé to neštěstí k vidění. Zhruba padesát turistů tu stálo ve frontě na to, aby se mohli nechat vyfotit s polomrtvými omámenými tygry. Ti jsou tu nadopovaní sedativy a líně se povalují v malém areálu mezi skalami. Přestože jsou tygři pod vlivem, místní zaměstnanci dbají na bezpečnost. K tygrům se chodí jednotlivě v jejich doprovodu. Když si vystojíte frontu, přijdou k vám dva z nich, jednomu dáte fotoaparát, zatímco ten druhý vás vezme za ruku, provede vás mezi tygry a u každého z nich si můžete zapózovat na fotku. Komu by to nestačilo a chtěl by víc, může zaplatit speciální "příspěvek" a za to se může nechat vyfotit s největším a nejvíce zrušeným tygrem, jehož hlavu vám dokonce dají na chvíli před stiskem závěrky do klína.

Samozřejmě jsme se s Kasperem s tygry také nechali vyfotit. Jednomu z nich jsem se asi moc nelíbil, když jsem si k němu chtěl přisednout, začal na mě i přes drogové opojení výhružně vrčet a když viděl, že ani to mě neodradí, začal se zvedat a máchl po mně tlapkou. Můj průvodce, který mě do té doby stále držel za ruku mě rychle odtáhl do bezpečné vzdálenosti a několik dalších hlídačů začalo tygra rychle uklidňovat.

Po focení jsme s Kasperem ještě chvíli s nechutí pozorovali všechny faràngy, jak se s falešným úsměvem tulí k polomrtvým zvířatům, aby po návratu mohli doma ukázat fotku s opravdovým tygrem. Nejvtipnější bylo, že náš taxikář se rozhodl jít se na tygry podívat také. Zaplatil významnou část z toho, co jsme se mu za 5 hodin jízdy chystali zaplatit, vyfotit se s tygry ale nenechal. S úsměvem naznačoval, že se bojí.

O kousek dál od nebohých velkých tygrů jsme našli mnicha, jak si hraje s malým tygříkem a ten už byl o poznání živější. Trochu jsem si zlepšil náladu tím, že jsem ho chvíli hladil. Měl překvapivě hrubou, na dotyk až nepříjemnou srst a moc si mě nevšímal, ale i tak to byl zajímavý zážitek.



















Kousek od Kanchanaburi se také nachází nechvalně proslulý most přes řeku Kwai, který vyrostl v krvi válečných zajatců fašistického Japonska. Po konzultaci s přítelkyní na telefonu jsme tam dojeli, prohlédli si most a podívali se, jak v jeho okolí místní stanují. Asi je to oblíbená destinace, kde Thajci tráví v kempech dovolenou. Už jsem sice viděl i horší místa, kde se dá postavit stan, ale stejně jsem nepochopil, proč jich tam bylo všude tolik.





























Když jsme se vymotali z davu zahraničních i thajských turistů, propletli se mezi stánky se vším možným (od oblečení, přes jídlo až po knížky a dvdčka) a konečně jsme našli náš taxík, čekala nás ještě tříhodinová cesta zpátky do Bangkoku. Tam jsme se s Kaperem dobře navečeřeli, po náročném dni jsme si dopřáli thajskou masáž a potom jsme vyrazili objevovat špínu nočního života ve Městě andělů. Ve známé ulici Khao San jsme nakoupili trička a z venkovní terasy jednoho z barů jsme pozorovali, jak davy turistů proudí mezi světelnými reklamami barů a osvětlenými stánky. Jeden z místních podnikatelů dokonce nabízel, že každému zájemci na počkání vystaví průkazku ISIC nebo třeba novinářský průkaz.



















Asi nejlépe zhodnotil celý den Kasper, když říkal, že to byl asi nejbláznivější a nejintenzivnější den v jeho životě. Jen jsem mu řekl, že já to mám takhle každý den, když jsem na cestách, rozloučili jsme se a já už další den brzy ráno spěchal směrem ke Kambodžským hranicím. Snad je to proto, že jsem v Bangkoku strávil jen jeden den a neměl jsem možnost vidět mnoho z jeho turistických atrakcí, samotné město na mě ale zapůsobilo rozporuplným dojmem. Především mi vadilo, že jsem vůbec nepochopil, jak ve městě vše funguje, že jsem neodhalil jeho skrytý vnitřní systém. Celé mi to přišlo jako jeden velký zmatek. Rozloha města je obrovská, a míst, která stojí za navštívení je v něm mnoho. Jsou ale roztroušena dost daleko od sebe a ačkoliv je ve městě i metro, i nadzemka, není snad ani možné dostat se z jedné turistické lokality na jinou tímto způsobem, protože dráhy tyto místa prostě nespojují. Jak funguje autobusová doprava nemělo během jednoho dne ani cenu zkoušet zjistit a když jsem se chtěl svést tuk-tukem, zavezl mě úplně na jiné místo, než na jaké jsem původně chtěl. No prostě, moc mě to tam nenadchlo. Myslím, že si hlavní město Thajského království ale zaslouží ještě jednu šanci a tak mu musím příště věnovat více času, třeba změním názor.