Středa 5. prosince byla pro celé Thajsko významným dnem. Milovaný král Bhumiphol Adulyadej alias Ráma IX. slavil své 80. narozeniny. Původně jsem se chtěl zúčastnit velkolepých oslav v Bangkoku, ale kvůli již zmiňovanému zpoždění mě tento mimořádný den zastihl ještě na jihu země, v zátoce Ton Sai, na vyhlášeném místě, na které se sjíždějí horolezci z celého světa, aby tu na krásných vápencových skalách zdvihajících se přímo z písku pláží zdolávali cesty všech možných obtížností. Cesta z ostrova Phi Phi Don proběhla hladce, otevřenou jízdenku, kterou jsem měl už z Phuketu mi na lodi bez problémů vzali, a já se hned začal zajímat o krásný otevřený plac na přídi, který byl zahrazen, aby tam nikdo nechodil. Zeptal jsem se jednoho z členů posádky, jestli si tam můžu jít i přes zákaz lehnout. Bohužel mi řekl, že ne, že to tam potom při cestě není bezpečné. Když odešel z dohledu, překonal jsem zátarasu a odjezd z přístavu už jsem si vychutnával z v.i.p. místa v přední části lodi. Během plavby se mi podařilo na prudkém sluníčku i usnout a načerpat tak síly na náročný večer. Když jsme přistáli v přístavu, několik členů posádky obratně přeskočilo z boku lodě na molo a přistavili můstek pro pasažéry, kterých už na lodi seřazených čekalo asi sto. Když námořníci zahlédli, že se nechystám čekat na konci fronty, ale že chci napodobit jejich způsob vystupování, rychle mě zastavili, že to není bezpečné. Pokýval jsem hlavou, že rozumím a předstíral jsem, že se vracím zpět do fronty. V nestřežené chvíli jsem se rychle přiblížil k boku lodi a skoro tak obratně jako opálení Thajci jsem z rozhoupané lodi sestoupil. Námořníky to pobavilo a pochopitelně mě už zpátky na loď nehnali.
Před branami přístavu byl tak trochu zmatek, desítky turistů se tu snažily usmlouvat s místními šoféry ceny dopravy na různá místa v okolí. Já na výzvy několika řidičů nereagoval. Pak jsem si od jednoho nechal vysvětlit cestu do místa, kam chci a když mi řekl, kolik to bude stát, rozhodl jsem se, že těch pár kilometrů půjdu pěšky. Naneštěstí mě pak další řidič přemluvil, měl už skoro plné auto a skupinka faràngů v něm vysmlouvala dobrou cenu, takže mě to nakonec nestálo skoro nic. Během cesty jsem se seznámil se Španělem Edvardem, který byl právě v půlce své roční cesty kolem světa. Po příjezdu na pláž Ao Nang jsem už věděl, že Edvard míří také do zátoky Ton Sai a také že je to debil, se kterým nemám zájem trávit už ani minutu. Naneštěstí Edvard šikovně vzdoroval všem mým snahám zbavit se ho. Do zátoky Ton Sai se dá z Ao Nangu dostat pouze lodí a tak, když Edvard říkal, že už se stmívá a že bychom měli jet, řekl jsem mu, ať klidně jede, že se půjdu ještě projít po městě. Na to on odpověděl pouze:"No jo, tak jdeme." A šli jsme. Když se mi konečně podařilo setřást ho, byli jsme už dávno v Ton Sai, bylo už pozdě večer a já jen o vlásek unikl tomu, že bychom bydleli spolu. V nejlevnějším resortu jménem Viking už neměli volnou chatku a tak jsem je v hrůze z toho, že bych někde jinde sdílel pokoj s Edvardem a s vědomím toho, že on nebude chtít trávit noc venku s komáry, poprosil, zda by se pro mě někde nenašlo alespoň místo na přespání. Ochotný personál mi připravil pár polštářků na rohoži za barem, před spaním mi zapálili dýmající spirálu proti komárům a já šťastný jednak účinkem pár piv značky Chang a druhak tím, že jsem konečně setřásl španělské klíště, tvrdě usnul. Později jsem se doslechl, že obsah alkoholu v lahvovém Changu je proměnlivý a že se pohybuje někde mezi 0 až 20 % alkoholu v závislosti na konkrétní várce. Jestli je to pravda, tak to vysvětluje mnohé.
Další den ráno už jsem se nastěhoval do uvolněné chatky a vydal jsem se na průzkum okolních zálivů a skal. Pohledy na horolezci obsypané skalní stěny v okolí zátok Ton Sai a Railay jsou monumentální. Za svítání či za soumraku, z pláže, z lodi nebo ze skal, pokaždé jinak krásné.
Zátoka ve které jsem bydlel je naprosto jedinečná atmosférou, kterou má. Jelikož její obyvatelé nejsou klasičtí faràngové, ale povětšinou horolezci, dokázalo si místo uchovat svou původní hodnotu a nestalo se dalším z turistických pekel, kterých je všude v okolí dost. Konečně jsem také naplno pochopil, co je to chill out, tento výraz nabývá v oblasti nových významů, podél celé pláže se nachází množství barů a restaurací, ve kterých je velmi často místo klasických stolů a židlí mnoho pohodlných koberečků a polštářů na širokých terasách, ideální podmínky pro poklidný odpočinek. Každý večer se také v jednom z místních podniků koná ohňová show.
V pátek i v sobotu jsem si zaplatil v jednom z lezeckých obchůdků účast na půldenní výpravě. Půjčili mi sedací úvazek, veškeré nutné železo a boty - lezečky a spolu s dalšími zákazníky - Švédkou Evou a její kanadskou kamarádkou nás místní průvodce - drobný Sam půl dne ve skalách jistil, vybíral cesty a samozřejmě lezl vždy na prvním, abychom my v případě pádu zůstali jen bezpečně viset na laně. Sam byl bezvadný chlapík a lezlo mu to náramně, však také už šestý rok nedělá každý den nic jiného. Holky byly také moc šikovné a tak jsme lezli celkem bez problémů krásné cesty okolo úrovně 6b se zvučnými jmény jako např. Monkey Love nebo Muay Thai. Obtížnost byla přesně na hranici mých s odlezenými minutami rapidně klesajících možností a tak jsem, poté co jsme skončili, v roztřesené ruce málem ani neudržel propisku, když jsem podepisoval objednávkový formulář na další den.
Sam mě vzal na oběd, šli jsme trochu dál od pláže směrem do džungle a v chýši, o které bych si zvenčí nemyslel, že jde o restauraci pro místní, jsem měl úžasně chutně upravenou rybu, kuře, zeleninu a množství výborných omáček, k tomu všemu samozřejmě rýži. Už se asi nedozvím, jestli právě toto jídlo bylo onou pověstnou dietní chybou, nebo jestli jsem ji udělal ještě někdy později toho dne. Faktem však zůstává, že jsem byl druhý den ráno po noci strávené neúspěšnými pokusy doběhnout do venkovní koupelny tak zesláblý, že jsem málem ani nemohl vstát z postele, natož, abych byl schopný s bolavými namoženými svaly zopakovat lezecké výkony z minulého dne. Poplatek už byl ale zaplacený a tak se nedalo nic dělat, posilnil jsem se dietní sušenkou a pár doušky vody a vydal se, sotva se drže na nohou, vstříc dalšímu skvělému lezení. Toho dopoledne jsem zvládl celkem těžké výstupy z nichž nejnáročnější byl jednoznačně nástup poslední cesty, při kterém jsem se musel vyškrábat na zvláštní skalní útvar, který se zformoval na jedné ze stěn. Začátek byl jen na rukou, poté jsem musel vyhodit nohy nahoru a konečně se přitáhnout, potom už začínalo normální lezení. Totálně jsem se na několik dalších dní zničil, cítil jsem bolest v každém netrénovaném svalu, který jsem při lezení po thajském vápenci použil.
Ještě to odpoledne jsem se rozloučil s bezvadnými provozovateli a zaměstnanci Viking resortu, vzal si loď do Ao Nangu, a pokračoval dál na své cestě do Bangkoku. Na lodi mě náhoda svedla dohromady s krásnou vytáhlou Češkou Květou, která tu byla na dovolené se svým italským přítelem. Dozvěděl jsem se, že jsem nebyl jediný, kdo udělal nějakou dietní chybu, a že můžu být ještě rád, že jsem se z toho za jeden den tak nějak dostal.
1 komentář:
Třetí zpráva fakt dost dobrá. Doufáme, že jich ještě napíšeš hodně P.
Okomentovat