Surfing Bali

Stejně jako asi každý, měl jsem o tomto sportu ještě před výletem na Bali jakési povědomí a možná jsem cítil i lehké nutkání ho vyzkoušet. Protože jsem však neměl přímou zkušenost, jednoduše jsem nevěděl o jak moc přicházím. Jak už to bývá, empirie byla nakonec podstatně odlišná od očekávání, mnohonásobně ho překonala, a já se sám sebe musel ptát, jaktože jsem tento úžasný sport ještě nikdy předtím nevyzkoušel a proč se mu ve volném čase nevěnuji. Snad je to geniální kombinace jednoduchých, příjemných a krásných prvků - písek, oceán, vlny, slunce; nebo je to stálá všudypřítomnost pocitu nebezpečí; či snad geniální koncept spočívající v dynamičnosti prostředí, který činí ze surfování úžasně zábavnou a návykovou činnost.

Pocit nebezpečí, že vás příští vlna semele a že se málem utopíte je omnipresentní a ještě se násobí, když se pod vodní hladinou skrývají skály nebo korálové útesy, hrany jejichž výběžků jsou ostřejší než čepel mačety na otevírání kokosových ořechů. To, že se pohybujete ve vodách otevřeného oceánu znamená, že se prostředí okolo vás neustále mění a to vyžaduje konstantní pozornost. Tato skutečnost je nesrovnatelná s většinou ostatních aktivit - ať už se jedná o běhání, lyžování, jízdu na kole, nebo skoro cokoli jiného, kde využíváte prostředí jako statický prvek pro realizaci své činnosti. Při surfování musíte prostředí pozorovat, anticipovat jeho budoucí chování a reagovat na jeho nečekané změny, což exponenciálně zvyšuje zábavnost celé aktivity.

Vlny jako na plážích na Bali jsem nikdy předtím neviděl. Díky tomu, že pobřeží ostrova čelí přímo mnoha tisícům kilometrů otevřeného Indického oceánu a jeho proudům, síla a nespoutanost mořského živlu je ohromující. V průlivech okolo ostrova se, jak nás Luboš poučil, nachází jedny z nejsilnějších proudů na světě a i v poklidném počasí tu vlny o velikosti domů prověřují zkušenosti lodních posádek a odolnost jejich plavidel. Vlny na pobřeží jsou také obrovské a překrásně se lámou. Když je necháte, aby si s vámi pohrály, mate možnost na vlastní kůži pocítit sílu oceánu.

Přijmete-li tedy burácení vln jako výzvu, není nic lepšího, než vzít pevně do rukou navoskované (to aby jste z něj nesklouzli při ležení a při vstávání) prkno a vydat se vstříc nebezpečí. Nejprve je potřeba dostat se až za místo, kde se vlny lámou, což není vždy tak jednoduchou záležitostí. Většinou se valí několik velkých vln za sebou , pak je chvíli klid a poté se opět začnou zvedat vlny takové síly a velikosti, že vás i při největší snaze svezou o několik metrů až desítek metrů zpátky ke břehu. Když už se vám ale podaří dostat se do “bezpečné” zóny, nastává správný čas na to, abyste si, ležíce na břiše, na prkně vklidu pádlovali rukama a vyčkávali na tu pravou. Ve chvíli, kdy už se zvedá a chystá se každou chvíli zlomit byste už měli jet s ní její rychlostí, dostat se za její hranu, sklopit prkno, postavit se a pak už si jen užívat báječnou jízdu. I když to nezní moc jednoduše, ve skutečnosti to je ještě složitější a já jen doufám, že budu mít již brzy další příležitost strávit učením se surfování více než jen pár dní.

Celý článek...

Singlish v několika lekcích

Jak jsem se již několikrát pravděpodobně zmínil, v Singapuru jsou oficiálními jazyky angličtina, mandarínština, malajština a tamilština. Ačkoliv je angličtina uváděna vždy na prvním místě, pravda je, že anglicky se tu rozhodně nemluví. Všichni místní používají singlish (neboli singaporean english), což je jazyk, který, je-li užíván řádně, nemá s angličtinou téměř nic společného a můžete mi věřit, že ani britové ani američané správné singlish ani za mák nerozumí. Měl jsem v úmyslu přiblížit některé specifické rysy singlish, pak jsem ale narazil na touto tématikou se zabývající článek své spolužačky Aletty Bernardine Noujaim. Vzhledem k tomu, že bych to sám nedokázal nikdy napsat lépe, nabídnu vám s Alettiným svolením překlad její "Singlish en quelque leçons".







Prosím ticho ve třídě! Vy tam vzadu, ztiště se laskavě!

Takže byste se chtěli naučit singlish? Dobře, žádný problém, je to skoro tak jednoduché jako vybírat hůlkami brokolici z čínské polévky, zakusovat k tomu bagetu a přitom ujít pozoronosti okolosedících (i když vlastně, to jsem dnes dělala, to byl dost špatný příklad.) No ale dobře, hlavně, že si rozumíme.

První důležitá věc, kterou byste měli znát : trocha demografie
Populace Singapuru se skládá ze 75 % z Číňanů, z 13 % z Malajců, 8 % tvoří Indové a zbylá 4 %, to jsme my, tedy ti, kteří mluví anglicky normálně.


Lekce č. 1 : Neartikulujte
Jak pravděpodobně víte, když mluví Číňan čínsky, neartikuluje. A když říkám, že neartikuluje, doslova to znamená, že jeho rty se nepohnou více, než o těch pár milimetrů mezi "O" a "A", takže když mluví Číňan anglicky ... no jen ztěží mu budete rozumět.

Příklad:
English : "Would you like some tea to drink with your noodles?"
Singlish : "wooyoolaksoteatodinkwiyounoodles?"

Jistě jste si všimli, že slovo noodles je srozumitelné. Je tomu tak ze dvou důvodů:
- Je na konci věty, obecně platí, že první a poslední slova jsou srozumitelná.
- Noodles je slovo používané singapurskými Číňany asi tak třikrát denně. (alternativa: rice)

Lekce č. 2: výraz "lah"
Toto je pravděpodobně nejdůležitější lekce. V záverečném testu budete vlastně klasifikováni z 50 % za správné používání výrazu "lah". Výzkumem prováděným na řadě místních obyvatel týmem sestaveným ze zhruba 250 zahraničních studentů extrémně se zajímajících o tento výraz, zřejmě odvozený z malajštiny, jsme se snažili najít všeobecně platné pravidlo použití "Lah" ve větě. No a celý výzkum skončil fiaskem.

"Lah" neznamená zhola nic. Jde pouze o typ výrazu, který rozvíjí větu do délky a dodává jí exotický nádech. Někteří z našich badatelů došli dokonce k závěru, že "lah" se používá pouze k odlišení od řeči cizinců a je tak jedním z kroků na cestě budování národní identity. Tato teorie však nebyla doposud prokázána. "Lah" se přidává na konec věty, jak poznamenal jeden ze členů našeho týmu - "jako vlas do polévky."

Příklad :
English : "OK."
Singlish : "OK lah."

Další příklad :
English : "You should stop worrying."
Singlish : "You should stop worrying lah."

Poslední detail : "lah" může být stejně tak, v rozmachu lexikální pošetilosti, pozměněno na "loh" nebo "leh". Ale to už je pro druhé ročníky singlish.

Lekce č. 3 : Výraz "can can"
Zapamatujte si dobře, že dvě "can" se vyslovují bez pomlky mezi oběma slovy, jsou vlastně spojena, jako by šlo o jediné slovo. V tomto případě se jedná, což by nemělo nikoho překvapit, o vyjádření schopnosti či možnosti mluvčího něco udělat.

Příklad :
English : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? -Yeah, I can do that."
Singlish : "Can you do the slides for tomorrow's presentation? -Sure, haha, can can."

Lekce č. 4 : Výraz "correct"
Stejně tak jako u "can can", jedná se o téměř zbytečnou deformaci jazyka, která plní funkci vyjádření souhlasu. Začlenění do věty bývá nezřídka mírně direktivní, což nás však nesmí znepokojovat.

Příklad :
English : "I think that we should have lunch before studying. - You're right."
Singlish : "I think we should go to the food court before studying. - Correct."

Lekce č. 5 : Výraz "ha"
"Ha" znamená čínsky "ano". Tím pádem neříkáme nikdy "yes" ale namísto toho použijeme "ha".

Příklad :
English : "Yes."
Singlish : "Ha."

Pozor : Toto pravidlo se nevztahuje na Indy ani na Malajce.

Lekce č. 6 : Výraz "is it?"
Také jedna ze zásadních lekcí kurzu. Singapuřané nevyjadřují svoji potřebu ujistit se o platnosti sdělení jako Angličané. Namísto toho používají tázací dovětek "is it?" a to bez jakéhokoli ohledu na to, jaké sloveso bylo použito v předchozí větě. To znamená, že můžete v klidu zapomenout, co vás učili v hodinách angličtiny.

Příklad :
English : "I have been to the Philippines this week-end. - Have you?/Oh yeah? Lucky you!"
Singlish : "I have been to the Philippines this week-end. -Is it? Lucky you lah!"

Tento poslední příklad poukazuje na skutečnost, že veškeré kombinace všech uvedených pravidel jsou rozhodně možné a v mnoha případech vhodné.

Nyní již máte všechny potřebné znalosti k tomu, abyste mohli mluvit dobrou singlish. Nyní je již potřeba jen vše pravidelně procvičovat, abyste dosáhli schopnosti přirozeně a plynule singličtinu používat. Závěrečná zkouška se uskuteční ve druhé polovině prosince, jen co budu zpátky.


Tak to byla drobná odbočka a v dalším příspěvku už se můžete zase těšit na mé zážitky z Bali.

Celý článek...

Západ slunce nad Singapurem

Dovolím si nyní lehce trochu odbočit od tématu. Pamatujete si ještě, jak jsem byl v září na ostrově Bintan a psal jsem o úžasném západu slunce, který jsme viděli při zpáteční cestě lodí do Singapuru? Konečně se mi podařilo dostat z Bertranda fotky, které jsem jeho fotoaparátem tehdy udělal a nerad bych vás o ně připravil, takže tady jsou...

Celý článek...

Zvířecí setkání mnoha druhů

Aniž bych to předem tušil, čekalo mě na Bali mnoho okamžiků strávených ve společnosti rozmanitých druhů ze zvířecí říše. Konečně jsem si dosytosti užil opice – makaky, kterých bylo mnoho okolo silnic ve vnitrozemí a poté v překrásné lokalitě chrámu Tanah Lot. Tento klenot místního kulturního dědictví se nachází na hraně skalního útesu s úžasným výhledem na moře. Chrám je na západním okraji ostrova, takže se tu každý den schází stovky turistů, aby shlédli úchvatný západ slunce. A to je právě příležitost pro lokální opičky kapsářky, které jsou místními obyvateli cvičeny, aby neopatrným turistům vzali všechno, co jen půjde. I když jsme na místě strávili asi jen jednu hodinu byli jsme svědky mnoha scén, kdy se opice záludně přikradla zezadu ke své oběti a ve zlomku vteřiny jí vytrhla pouzdro s foťákem, svačinu, nebo dokonce i náušnici z ucha. Většina uvědomělých návštěvníků scenérie si s sebo nese klacek, kterým se po dotěrných opicích občas ožene, když se začnou pohybovat neslušně blízko. Stejné opičky jsme potkali poté na cestách po ostrově ještě několikrát, to už ale nebyly tak nevychované, krmili jsme je arašídy, z ruky do ruky. Opičky si je vždy poslušně a obratně vzaly a pak je spokojeně zchroupaly. Bylo velmi zábavné sledovat jejich chování, které se chvílemi až neskutečně podobá lidskému. O pár dní později jsem si ještě přes mříže podával ruku se šimpanzem, to byl také zážitek.

S dalších zvířat jsem měl možnost pochovat si varana, hrát si s kaloňem a nechat se obejmout od hada – škrtiče.

Zdaleka nejlepším zážitkem však bylo plavání s dvojicí delfínů, které jsem absolvoval ve slanovodním bazénu jednoho hotelu na severním pobřeží ostrova. Po krátkém školení (Nesahat jim na oči, na díru, kterou vyfukují vodu a nedržet je za hřbetní ploutev) jsem skočil do bazénu, kde byla třímetrová hloubka, aby tam delfíni měli alespoň trochu místa na plavání. Po chvíli byli už mí oploutvení kamarádi u mě a začali si se mnou hrát. Pošťuchovali mě čumáky, skákali přese mě, když jsem je hladil, tak se pod vodou nahlas smáli a když jsem se jich pevně chytil, tak se mnou plavali pod hladinou a táhli mě za sebou.

Celý článek...

Bali, c'est un truc de ouf...

Po drkotavém přistání na letišti kousek od hlavního města Denpasaru na nás na letišti čekali naši dva průvodci - Gábina a Luboš. Tento pozoruhodný pár neohrožených dobrodruhů a potápěčů se před sedmi lety rozhodl pro zásadní životní změnu a přesídlil do Indonésie, kde nyní provozuje něco na způsob místní cestovní kanceláře, a to tak, že na základě svých bohatých zkušeností a výborné znalosti místního prostředí poskytují především českým turistům veškerou představitelnou asistenci při pobytu v oblasti a to na bázi individuálního balíčku programů a aktivit šitého přímo na míru na základě požadavků a možností klientů. K dispozici mají mimo jiné i vlastní loď, klasický indonéský škuner Sealady (není to žádná malá loďka, i s posádkou se na ní může plavit až okolo třiceti lidí), se kterou brázdí nebezpečná moře okolo ostrova.

Abychom využili naplno krátký čas trávený na ostrově, kontaktovali jsme je předem, a za úplatu využili jejich služeb - od vyzvednutí na letišti, přes dohodnutí kvalitního levného ubytování na pěkném místě až po výlety po celém ostrově a pomoc při smlouvání a při nákupech. Veškerý kontakt s nimi probíhal ne velmi neformální bázi a ve skutečnosti se dá říct, že prostě trávili celý týden dovolené s námi. Protože byli oba moc fajn, byla pro nás jejich společnost více než příjemnou záležitostí plně maximalizující náš celkový užitek z výletu. Luboš nás jako rozený vypravěč stále zásobil ohromným množstvím výborných historek a zážitků, díky čemuž jsme se mohli dozvědět skutečně mnoho o poměrech v Indonésii.

Ostrov Bali je výjimečný hned z několika důvodů. Jedná se o nejpopulárnější turistickou oblast celé Indonésie, a přestože naprostá většina obyvatel tohoto státu jsou muslimové, Bali se liší tím, že přes 90 % obyvatel zde jsou hinduistického vyznání (jedná se specifickou formu hinduismu, která je typická pouze pro Bali), proto je kultura celého ostrova naprosto odlišná od té ve zbytku Indonésie. Na ploše zhruba osmkrát větší než je rozloha Singapuru jich tu žije přes tři milióny obyvatel. Zásadním hybatelem života v oblasti je turismus a dále pak řemeslná výroba. V nejznámějších plážových střediscích jako je například Kuta není v podstatě nic jiného, než zázemí pro turisty, to znamená ubytovací a stravovací zařízení a spousta obchůdků, obchodů, hospod, barů a diskoték. Naopak v tradičních oblastech řemeslné výroby jsou doslova tisíce výroben, jedna vedle druhé, některé takovéto vesničky se zaměřují na řezbářství, jiné na sochařství atd. Veškerou produkci odtud chrlí do celého světa a vyrábí se tu kupodivu i mnoho suvenýrů, které se pak prodávají v jiných zemích. Viděli jsme například australské bumerangy či tradiční africké sochy. Snad nejoblíbenějším místním motivem je bůh Višnu sedící na ramenou napůl ptákovi napůl člověku - Garudovi.

Turismus na Bali byl v posledních letech dvakrát těžce otřesen a to v letech 2002 a 2005, kdy bylo sérií výbuchů přímo cílených na zahraniční turisty zabito přes 200 lidí. Náhodou se to stalo přesně v místech, kde jsme pobývali a i přesně ve stejnou dobu, kdy jsme tam byli. Za útoky pravděpodobně stojí teroristická organizace Jemaah Islamiyah, která tak usiluje o vytvoření chalifátu na území jihovýchodní Asie. Na místě nejtěžšího výbuchu v roce 2002 je dnes památník se jmény všech obětí.

Celý článek...

Návrat z ráje

Před chvílí jsme dorazili po nočním letu do Singapuru a můžu říct, že posledních osm dní stálo doopravdy za to. Ve zběsilém tempu jsme poznali, proč je Bali tolik oblíbenou turistickou destinací. Zažili jsme mnoho neskutečných věcí, vyslechli ohromné množství historek a příběhů a udělali si obrázek o životě, kultuře a neskutečných paradoxech na jednom z mnoha tisíc indonéských ostrovů. Kdybych měl vše zaznamenat, mohl bych napsat slušně objemnou knihu. To ale neudělám, dokonce ani tentokrát nebudu psát jednotlivé detailní příspěvky o jednotlivých dnech tak, jako jsem to dělal, když jsem psal o Filipínách. Důvod je prostý - zabralo by mi to moc času, který radši strávím jinak. Takže se můžete těšit jen na nevelký počet stručnějších postů o tom, jak bylo na Bali krásně.





Díky Lubošovi a Gábině jsme proletěli za osm dní Bali. Zažili jsme atmosféru tohoto ostrova, ochutnali místní kuchyni (úžasné palačinky a spoustu jiných dobrot), viděli přírodu, prošli chrámy, koupali se v lázních, plavali v neuvěřitelném oceánu na jihu ostrova, zkoušeli surfovat - konečně vím proč chodit na pláž, při šnorchlování pozorovali fantastický podmořský svět na severu Bali, hledali prales, vodopády. Zkoušel jsem fotit rýžová pole - pod vodou, zelená, při sklizni i vyschlá. Poznávali jsme lidi, smlouvali v obchodeh, na tržištích i na plážích. Celkem čtyřikrát změnili ubytování, podlehli nočnímu životu na Bali a bohužel jsem taky vnímal velkou bídu mnoha obyvatel a hlavně ekologicko-turistickou katastrofu ostrova. Prostě bylo toho hodně a ne jenom krásného, určitě to však stálo za to. Jsem velmi zvědav co o tom do blogu bude psát Tom.

Celý článek...

Před odjezdem na Bali

Poslední týden v Singapuru bylo počasí bláznivě horké, jakoby snad ani nezačínalo období dešťů. Mimoto se stalo několik celkem důležitých věcí. Jednak jsem snad celkem úspěšně zvládl všechny mid-termové písemky, druhak jsem měl to potěšení přivítat první významnou návštěvu na ostrově - přijel za mnou na dva týdny taťka. V plánu je důkladná prohlídka Singapuru a týdenní návštěva ostrova Bali. Pro zpestření se tu objeví několik guest postů, i když samozřejmě řádně zcenzurovaných.

Celkem bez problémů jsem zvládl cestu Pardubice, Vídeň, Doha, Singapur. Vše klaplo, jen rychlík z Prahy do Pardubic nabral 4O minut, z Vídně pak již bez zpoždění. Tomáš na mne čekal, a chvilku musel, protože mě celníci nechtěli pustit do Singapuru, neboť jsem měl ve velkém kufru nůž a oni nechápali, proč si do Singapuru beru nůž. Chtěli rozbalit kufr a vzít si ho, až pas EU to trochu zachránil a po krátkém výslechu mě pustili. No a pak již nastala cesta do Cavenagh road, kde Tom bydlí. Následně dlouhé pochodové cvičení po SG, to samé další dny. Jízda MRT, výlet na ostrov Sentosa s nejjižnějším bodem Asie, koupání, Čínská čtvrť, Indická čtvrť, botanická zahrada, spoustu jiných míst, čínská kuchyně, thajská kuchyně, indická kuchyně, přejídání, slivovice to zachraňuje, pivo je extemně drahé. Ale vše se mi to líbí a jsem plně spokojen, fakt to jsou dobroty, co Tom psal. Ono to je těžké popsat, takže skoro vše chutná trochu lépe než jste mohli číst.Též tu je velké horko, a vlhko a všude klimatizace, takže si zvykám. Je to docela fofr a jetlag, který je mimořádný, protože ještě ve dvě ráno jsem vzhůru a nespím. Seznámil jsem se s Tomovými spolubydícími. Jeden Francouz Amaury, pak asi 2O Číňanů a Čínanek, tedy stejných lidí, kteří se stále chichotají a jsou vzhůru celý den, tedy 24 hodin denně se tu někdo chichotá. Takže se mi tu zatím moc líbí, vše bez problémů, za chvíli budeme balit /asi za 4 hodiny/, dřív ještě půjdem někam na jídlo a pak letíme na týden na Bali. Uvidím, kdy se zase budu moci ozvat a co vše z toho co jsem napsal Tomáš pustí? Protože zcela demokraticky prohlásil, chceš-li na můj blog, provedu před publikací cenzuru a uvidím co ti pustím. Tak se zatím mějte a snad příště Karel

P.S.. Právě venku začalo pršet, to je první déšť tady /liják/.

P.S. č.2: tedy dost to proškrtal a ty nejvtipnější věci nepustil.

Celý článek...

Filipíny - Den desátý a poslední

Průvodčí nás probudil z neklidného spánku ve 4:30, že už jsme na místě, takže můžeme vystoupit. Pěkně jsme mu poděkovali a vyšli do deště, špíny a tmy noční Manily. Letadlo nám letělo až odpoledne z letiště Clarke, po krátké diskusi jsme zvolili jako nejlepší možnost rychlý přesun do městečka Dau, ze kterého je to na letiště už jen kousek a tam jsme strávili v poklidném tempu hodiny před odletem. Na letišti proběhlo už vše celkem hladce, že to ani nemá cenu popisovat. Snad jen - pro vstup do letištní haly bylo vyžadováno předložit letenku. Já ji samozřejmě neměl, tak jsem hlídači řekl, že mu ji bohužel ukázat nemůžu, protože mám letenku elektronickou a ta je i při největší snaze neviditelná. To se mu moc nelíbilo, tak jsem ho zkusil ošálit boarding passem z minulého letu a povedlo se.

V Singapuru na nás už po návratu čekalo teplé počasí a zkouškový týden ve škole. Celý článek...

Filipíny - Den devátý

Ráno nás překvapivě zase nikdo nevzbudil, až já jsem vstal jako první v 7:00, východ slunce jsme v Batadu tedy zmeškali. Když jsem se jí ptal, proč nás nevzbudila, řekla mi Lorna, že ten den byl východ moc hezký, a že nás budila, ale že jsme ji asi neslyšeli. K snídani jsem si dal palačinky s tradiční jahodovou marmeládou z Baguia, která byla mimochodem velmi nedobrá, a k tomu místní kávu, která byla tak slabá, že už ani nechutnala jako káva.

Když jsme byli všichni po snídani, vyrazili jsme dolů do vesnice přes rýžové terasy a bludiště cestiček na zídkách mezi nimi. I když to tak z dálky nevypadá, nemůžete volit cestu mezi políčky libovolně, ale musíte sledovat vyšlapané používané cestičky. Většina zídek je totiž neprostupně zarostlá a mezi některými chybí "schůdky".































Za kopcem na obzoru se skrýval vodopád. Celí propocení a ztahaní jsme k němu došli a ten byl nakonec mnohem větší než jsme čekali - údajně okolo 40 m. Jako jediný jsem se v jezírku pod vodopádem ve vlnách a silných proudech vykoupal. Ten den nás čekalo ještě pár hodin náročného pochodování, nejtěžší však byl asi opětovný výstup do Simon's place, kde jsme se naobědvali, zaplatili účet a v doprovodu majitele Simona a jeho dvou krásných psů Ramba I a Ramba II jsme vyšli na 3h cestu do vesničky Bangaan, kde na nás měly čekat dva tricykly pro cestu do Banaue.

Náš průvodce Simon vypadal jako milý stařík, který má na svůj věk velmi dobrou kondici. Když jsem se ho ptal na věk, řekl, že je mu 38 let, což mě velmi překvapilo, hádal jsem mu podstatně víc. Simon dále dodal, že svoji první dceru, které je nyní 23 počal v 18, když jsme mu řekli, že to trochu nesedí, opravil se a řekl, že mu je 41, ale nevypadal moc jistě.

Rambové šli celou dobu s námi, Simon říkal, že je bere vždy s sebou a že znají cestu tak dobře, že mohou sami vést. Jak jsme procházeli kolem malých políček, položených v nepřístupných svazích, Simon nám vysvětloval, proč místní pěstují plodiny v tak těžko dostupných místech.

V Bangaanu jsme chvíli počkali na naše tricykly následně jsme se stali účastníky bláznivého závodu spolu s dalšími několika tricykly s místní mládeží pod vlivem omamných látek. Vystrašení jsme přistáli v Banaue, abychom zjistili, že jsme ve finanční tísni mimo dosah bankomatů a tak jsme museli vynechat všechny zbytné aktivity před cestou, abychom se vůbec mohli dopravit na letiště. Noc v autobuse byla kvůli klimatizaci velmi chladná, autobus byl celý špinavý a ulepený, že jsme se ze začátku skoro štítili si sednout.

Celý článek...

Filipíny - Den osmý

Ráno jsme měli od paní domácí slíbený budíček na 7:00, abychom stihli ranní spoj do Bontocu. Když jsme se v 9 hodin sami vzbudili a sešli dolů, ona si tam v klidu četla knížku a říkala, že když nás chtěla budit, vypadali jsme, že potřebujeme ještě více spánku, tak nás nechala spát. I přes časovou ztrátu jsme měli celkem štěstí a jen jsme přišli na náměstíčko, odkud jezdí jeepney, už jsme jeli. Řidič nám dovolil vylézt na střechu, takže jsme se mohli celou cestu kochat překrásnými panoramaty, museli jsme se ale pevně držet, abychom v zatáčkách nevypadli. Jeepney nás zavezl do Bontocu, těsně před začátkem vesnice jsme však museli slézt ze střechy, prý kvůli místní policii, že to nevidí rádi. Rychle jsme našli autobusové nádraží a pokračovali v cestě do Banaue. I v autobuse jsme mohli vylézt na střechu, jen při příjezdu do Banaue jsme se museli důsledně shýbat, abychom nestrhli chaoticky vedené nízko položené elektrické vedení.

Z terasy restaurace jsme mohli obdivovat krásný výhled na rýžová pole. Ta nejlepší měla ale být v Batadu - izolovaném městečku asi 3 hodiny chůze do kopce a poté z kopce. V tricyklech jsme urazili první úsek cesty v těžkém terénu (místy jsme museli i sesedat, aby mohl tricykl popjet dál) a zbytek už jsme za krásného počasí ušli po svých. Při sestupu do Batadu jsme se na chvíli zastavili na verandě 1. domku ve vesnici, na místě, kde bydlí manželka vraha američanky. S paní jsme prohodili pár slov a sstupovali dál do vesnice. Ubytovali jsme se v místě zvaném Simon's place a ještě před setměním jsme se prošli po vesničce, chvíli bloudili na zídkách mezi jednotlivými rýžovými olíčky, viděli vodního buvola a několik místních, ještě dokončujících letošní sklizeň. Veškerá sklizeň padá pouze na vlastní spotřebu, místní prý jedí rýži třikrát denně po celý rok.

V Simon's place pro nás vařila a veškeré naše dotazy zodpovídala neteř majitele, Lorna, která mluví výborně anglicky. Narodila se v Batadu, kde také navštěvovala první stupeň základní školy. 2.stupeň studovala v Banaue, kde trávila vždy všední dny v týdnu a na víkendy jezdila domů. Střední školu se specializací na učitelství na zákládní škole poté absolvovala v Baguiu, ale jak sama říkala, učit ji moc nebaví, Před spaním jsme Lornu poprosili, jestli by nás mohla vzbudit v 5:30 na východ slunce.

Celý článek...

Filipíny - Den sedmý

Když jsme se další den probudili a probrali, sluníčko už dávno svítilo a nás čekal další krásný den plný dobrodružství. Základem dobrého dne byla samozřejmě jako obvykle dobrá snídaně. Tu jsme si dopřáli v jedné z místních pekáren, kde se za pochybný podmínek pečou výborné skořicové koláčky, v krámku vedle pekárny jsme si nechali připravit kávu a na prahu obklopeni malými dětmi a místními psíky jsme si vychutnávali atmosféru horského městečka po ránu. Poté jsme se v turistickém centru informovali o zajímavých místech v okolí a hned jsme se na jedno z nich vydali. V údolí za městem je původní pohřebiště místních obyvatel. Ve skalách jsou zde tradičním způsobem připevněny rakve s pozůstatky, některé na nepřístupných místech vysoko ve skalních stěnách a pod převisy. I přes silnou katolizaci oblasti zde přetrvaly některé animistické rituály. Rakve jsou relativně malé, protože mrtví v nich zaujímají prenatální pozici - jak přišli na svět, tak z něj odcházejí. Nejvíce rakví se nachází v blízkosti vstupů do jeskyní, které v celém rituálu symbolizují dělohu matky země.

Při sestupu do údolí jsme měli chvílemi co dělat, abychom udrželi rovnováhu. Cesta byla velmi blátivá a kluzká, což někteří z nás několikrát neustáli. Při další zastívce v turistickém centru jsme si tentokrát zaplatili průvodce na prohlídku jeskyně. Já a Jean-Philippe jsme absolvovali průchod podzemním bludištěm z jedné jeskyně do druhé. Jak jsme brzy zjistili, byla to výborná volba. Náš průvodce Marco nás vedl ke vstupu do jeskyně, nesl s sebou lano a petrolejovou lampu. Celý průchod měl trvat tři hodiny a ještě jsme netušili, kolik zajímavých věcí nás po cestě čeká. První zážitek bylo pro mě už jen rozžhavení lampy, jejíž jasné světlo (o síle 50 žárovek, jak říkal Marco) nás poté provázelo.




















Cesta jeskyní byla velmi náročná a nebezpečná. Často jsme museli používat lano na zjednodušení některých sestupů a výstupů. Prolézali jsme úzkými otvory a proláklinami a s J. P. jsme měli skutečně co dělat, zatímco Marco vše zvládal bez problémů s lampou v ruce. Některé části cesty byly pouze vlhké, jindy jsme se museli brodit po kolena vodou. Někde byla skála i přes vlhkost velmi dobře schůdná, jinde tak kluzká, že jsme se nemohli udržet, na jiných místech pokrytá slabou vrstvou bahna. Viděli jsme netopýry, macaráty, korály a fosilie mušlí. Jeskyně vznikla pohybem zemských desek, které byly dříve mořským dnem. Asi nejlepší částí bylo koupání v průzračném podzemním jezírku, do kterého jsme mohli za svitu lampy skákat.


Po návratu z jeskyně jsme se šli naobědvat/navečeřet do místní restaurace, která funguje napůl jako muzeum tvorby místní kulturní osobnosti - Eduarda Masferrého. Otcem Eduarda byl španělský voják, kterému se oblast Kordiler zalíbila natolik, že opustil službu, oženil se s místní kráskou a zbytek života strávil obděláváním půdy v místním krásném prostředí, jistě spokojeněji než působením v okupantské uniformě. Eduard byl fotografem, kterému se za jeho celoživotní dílo dostalo celosvětového uznání. Zúčastněné černobílé fotografie zachycují krásy krajiny okolo Sagady i náročný život místních obyvatel. Během večeře jsme se seznámili s pozoruhodným manželským párem - S Avim z Izraele a Siovan z Irska, kteří společně již rok pracují v Manile. Padli jsme si do oka a tak nás pozvali na místo, kde nocovali - Cabin Lodge. Jde o "chatu" s překrásnou výzdobou, kterou provozuje jako restauraci již zmiňovaný francouz. Nad restaurací je jediný pokoj k pronájmu a ten právě námi navštívený pár obýval. Vzhledem k tomu, že široko daleko nebyli žádní jiní hosté, měli jsme pro sebe celý velký bar s krbem, čehož jsem využil, jako první obsadil místo za pultem a celý večer si hrál na barmana. Siovan a Avi se s námi podělili o mnoho zajímavých zkušeností, zážitků a příběhů. Například jak Siovan prodělala v Indonésii horečku dengue, smrtelně nebezpečné onemocnění přenášené komářím štípnutím, nebo co vědí o znepokojivém aktuálním příběhu, který se odehrál v místě, které jsme se chystali navštívit.

Tak jako mnoho jiných turistů, vypravila se 40letá američanka Julia Campbellová před několika měsíci z Banaue do Batadu, stejnou cestou, kterou jsme se další den chystali absolvovat my. Cestovala sama a bohužel to byla pro ni cesta poslední. Poslední, kdo ji viděl byla prodavačka ve stánku kousek nad Batadem. Když se Julie za dva dny neobjevila zpátky v Banaue, kde měla rezervaci na autobus, začalo se po ní pátrat a když se zjistilo, že přímo do Batadu nikdy nedošla, rozjela se velká pátrací akce, které se účastnilo několik desítek zdejších průvodců, policie i helikoptéry.

Po deseti dnech pátrání našel jeden z průvodců ve svahu nad vesnicí zahrabané rozkládající se tělo americké turistky. Netrvalo dlouho, aby se alespoň přibližně zjistilo, co se stalo. Když se Julie blížila k prvnímu obydlí ve vesnici, jeden z místních obyvatel ji údajně několika ranami kamenem do hlavy usmrtil a poté se snažil ukrýt její tělo. Co ho k tomu vedlo zůstává i přes oficiální ukončení vyšetřování záhadou. Proč se posléze dopadený manžel krásné filipínky zachoval tak, jak se zachoval a zanechal svoji ženu samotnou se třemi dětmi v tak obtížné situaci? Místo tragédie navštívila i rodina zesnulé. Možná jim, nebo místní policii se podařilo vyřešit podivnou záhadu, mezi obyvatele vesnice se však moc informací nedostalo.

Celý článek...

Filipíny - Den šestý

Přesně o půlnoci jsme vyjeli nočním autobusem do města Baguio, které leží již v horách, ve výšce 1500 m n. m. a které je vstupní branou do dalších osídlení v Kordilerách. Do Baguia jsme dorazili za svítání, před koncem cesty jsme měli chvílemi hezký výhled na východ slunce. Ve městě jsme navštívili obrovské tržiště se vším možným i nemožným. Mezi místní speciality patří stříbro, které se těží za městem a šperky z něj vyrobené, dále jahodová marmeláda a jahodové víno z místní produkce a různé výrobky z tradiční tkaniny, připomínající suvenýry z jižní Ameriky.

V 10:30 už jsme seděli v dalším autobuse, tentokrát v o několik tříd horším a naším cílem bylo městečko Sagada. Ačkoli vzdálenost obou míst vzdušnou čarou na mapě je zhruba 150 km, její překonání nám trvalo celkem 9,5 hodin. A to jednak proto, že celá cesta vedla po úzkých klikatých vrstevnice kopírujících serpentýnách a také protože nás před jejím koncem zastihl sesuv půdy. Silnička je obklopena obydlími místnich obyvatel. Ti chovají slepice, pěstují rýži a zeleninu a vypadají, že žijí spokojeným a nezávslým životem. Na půli cesty jsme stavěli v místním motorestu, který pro hladové cestující připravuje mimo jiné tradiční filipínskou pochoutku jménem Balut. Jedná se o kachní vejce s částečně vyvinutým zárodkem (7 dní starý -zabírá více než polovinu objemu vejce), které je poté uvařeno a loupe se a jí. Tuto nechutnost jsme si nedovolili vyzkoušet a místo toho jsme si dali konvenčnější velký kynutý knedlík s masovou směsí uvnitř.


















Nedaleko před koncem cesty byla silnice zatarasena sesuvem půdy a museli jsme několik hodin čekat na její zprůjezdnění. Mnoho místních cestujících vzalo lopaty a začali odhazovat hlínu, asi po půl hodině práce je málem zasypal další sesuv, který zmařil jejich úsilí, tak toho radši nechali a už jen čekali jako my. Dozvěděli jsme se, že před několika týdny zasáhl podobný sesuv půdy autobus a strhl ho ze srázu dolů. Přivolaný bagr dorazil již za tmy a během deseti minut silnici zprůchodnil a my jsme se konečně mohli dostat do Sagady. Toto malé horské město je oblíbenou turistickou destinací a tak je tu mnoho hostelů, restaurací a obchůdků se suvenýry. Prozkoumali jsme několik možností ubytování, abychom se konečně zabydleli v místě zvaném Green house. Ochotná domácí nám připravila tři pokoje a slíbila nám pomoc při vyjednávání dopravy do dalšího městečka, kam jsme plánovali zamířit další den.

V Sagadě je několik základních a středních škol, ve většině rodin je mnoho dětí, ani 9 není výjimkou, a navíc sem dojíždí mnoho dětí z odlehlých vesnic, kde střední školy nemají. V ulicích je proto ráno a odpoledne velmi rušno. Většina domácností žije s turistického ruchu, buď pomáhají turistům poznat krásy okolí jako průvodci, nebo provozují stánky se suvenýry a obchůdky nebo ubytovny a restaurace. Dále si vydělávají na živobytí zemědělstvím, pěstují zeleninu, kterou potom prodávají nebo používají pro vlastní spotřebu.

Většina restaurací byla po deváté, kdy jsme vyrazili do ulic, už zavřená, objevili jsme ale jednu ještě v provozu (St. Joseph's) a ačkoli většina věcí z jídelního lístku nebyla k dispozici, stejně jsme se velmi dobře najedli. Jak jsme se dozvěděli, ve městě se před lety usadil francouz, který dělá kuchaře a provozovatele v jednom z místních podniků a právě restaurace St. Joseph's od něj kupuje čerstvý celozrnný "chléb". To vysvětlilo, proč nám tak chutnal, když jsme ho přikusovali k místní houbové polévce. Po předchozí noci strávené v autobuse jsme pod tíhou cestovní únavy v pronajatých pokojích velmi rychle usnuli.

Většina obyvatel v mětečku je velmi ochotná a usměvavá, mnoho z nich mluví velmi dobře anglicky. Veiké popularitě se v celé oblasti těší hašiš, který se již od nepaměti dováží z nedaleké vesničky Kalang. Místní policie o nezákonné činnosti ví, ale respektuje ji, na oplátku za to, že ji místní nedělají otevřeně ale potají.

Celý článek...