Pro Ty z Vás, kteří by, ať už z jakéhokoli důvodu měli zájem získat textový obsah mého blogu v kompaktní formě s jednotným formátováním, ideální například pro tisk, je tu jednoduché řešení. Dokument je dostupný zde.
Celý článek...
pátek 2. května 2008
sobota 26. ledna 2008
Poslední zpráva
Nadpis nevyhnutelně naznačuje, že se tímto příspěvkem minimálně na dlouhou dobu odmlčím. Ještě než se pustím do vyprávění o svých posledních dvou dnech v jihovýchodní Asii, moc rád bych poděkoval všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům těchto stránek za podporu a motivaci. Bez Vás by tento blog nikdy nedosáhl své nynější podoby. Kdybych měl někdy v budoucnosti ještě o čem psát, třeba to tu zase oživím. Ale prozatím se loučím, Takže ještě jednou díky a tady už je konec mé cesty.... Na supermoderním letišti Changi se otevřely fotobuňkou ovládané posuvné dveře a já jimi vešel zpět do civilizace. Dva týdny putování plného nejistoty a dobrodružství na mně zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Bylo devět hodin ráno a já tam stál - zpocený, špinavý, vyčerpaný, plný neskutečných zážitků, bez peněz a s batohem narvaným padělanými knížkami a levnými tričky. Měl jsem asi den a půl času a ještě jsem přesně nevěděl, jak a kde ho strávím. Jen jsem doufal, že mě Putra nezklame - měl jsem u něj totiž všechny věci, před odletem jsem mu je důvěřivě svěřil. Na letišti jsem nejprve u fontánky s pitnou vodu zahnal žízeň a poté jsem z budky (z letiště jsou všechny místní hovory zdarma!) zavolal Putrovi. Trochu jsem si oddechl, když mi to konečně zvednul. Omlouval se, že na mě nebude ten den mít moc času, protože měl spoustu práce se zkouškou divadelního souboru, kterou po technické stránce zajišťoval. Zkouška probíhala odpoledne a večer v prostorách podchodu mezi budovami školy, tak jsme se dohodli, že se přes den budu loučit s městem a poté se na zkoušce stavím. Když jsem se procházel po Singapuru, potkal jsem náhodou spolubydlící Evu, o které jsem si myslel, že už je zpět v Hongkongu. Byli jsme oba moc rádi za to šťastné setkání a zbytek dne až do západu slunce jsme strávili spolu.
Putru jsem skutečně našel v průchodu pod školou. spolu s dalšími asi deseti studenty SMU organizovali činnost divadelního souboru. Výjimečné na tom bylo to, že herci nebyli oni sami, ale děti a mládež z problémových a sociálně slabších rodin. Zkouška, kterou jsem viděl byla přípravou na vyvrcholení jejich roční práce a bylo jen těžké uvěřit, že se nejedná o profesionální herce, ale o děti z ulice. Putra se staral o osvětlení, ozvučení, kulisy, k představení složil hudbu a ještě zastával funkci dopravce. Když byla zkouška u konce, jeli jsme nejprve vrátit půjčenou dodávku s otevřenou zádí do skladištní oblasti v západní části ostrova. Cesta pro mě byla snad tím nejkrásnějším rozloučením s městem. V Singapuru není zakázána přeprava osob v nákladním prostoru a tak jsou, převážně v ranních hodinách, k vidění desítky dodávek, na jejichž korbách se spolu s nářadím tísní Indové, kteří jedou někam něco kopat nebo stavět. Putra i jeho kamarád, který jel s námi, se moc divili, když jsem okamžitě naskočil na špinavou korbu, sedl si tam a řekl, že jinde sedět nebudu. Po cestě jsem působil menší pozdvižení a pobavení kolemjdoucích a kolemprojíždějících. Měl jsem ale možnost vychutnat si město z pohledu té nejnižší třídy manuálně pracujících.
Po troše bloudění ve skladištní oblasti a večeři v indické restauraci jsem se konečně dostal k Putrovi domů, dal jsem si tolik potřebnou sprchu a ještě dlouho do noci jsme s Putrou seděli v kuchyni u sklenky vody (Putra je z muslimské rodiny, takže alkohol je pro něj tabu) a povídali si.
Ráno mě vzbudil skřehotavý hlas neustále opakující "Hello." Chvíli mi trvalo, než jsem si domyslel, v jaké díře se to zase probouzím. Když mi to konečně došlo a já otevřel oči, abych se podíval, kdo mě to zdraví, hrozně jsem se lekl - z bezprostření blízkosti na mě koukal velký bílý papoušek. Začal se na mě škrábat a zase nahlas opakoval své "Hello." Putra se jen smál, když viděl můj nechápavý výraz a říká:"To je Putih, po ránu se ráda tulí." Po snídani jsem se vydal na dohodnutý rozlučkový oběd s Melissou. Šli jsme opět do Din Tai Fung a bylo to moc fajn. Putra byl tak hodný, že mě večer s autem svezl na letiště a stal se tak součástí části C mého plánu.
Protože jsem měl oficiálně povoleno mít v odbavovaném zavazadle pouze 20 kg a k tomu jedno příruční zavazadlo o hmotnosti 5 kg, musel jsem vymyslet, jak svých 50 kg dostat bez ztrát a s co nejnižšími náklady domů. Vypracoval jsem plán, který měl zajistit úspěšné provedení celé operace. Nejoptimističtější plán A měl být v případě selhání nahrazen plánem B, jehož neúspěch mohl být ještě zachráněn plánem C.
Plán A znamená sbalit vše, co se vejde, do kufru a snažit se ho odbavit za každou cenu, věděl jsem však, že doplácet za nadváhu si nemohu dovolit. Jednak by to bylo nesmyslně moc a druhak už jsem stejně neměl peníze.
Plán B nastupuje, pokud plán A neprojde. Při problémech s odbavením bych se omluvil a řekl, že si dojdu přebalit a že nadváhu tu nechám kamarádovi, přičemž bych důležitě ukázal na vedle mě stojícího Putru. Poté bychom zašli za roh, já bych otevřel kufr a vyndal již připravené tašky s těžkými věcmi, které není zakázáno vzít na palubu letadla. Poprosil bych Putru, ať tam na mě chvíli počká, došel bych si odbavit v tu chvíli již dvacetikilový kufr, pak bych si vyzvedl od Putry všechny věci v taškách a ověšený jako vánoční stromeček bych šel do letadla. Kdyby se ještě při vstupu do bezcelní zóny někdo zabýval tím, kolik toho s sebou mám, byl by tu ještě prostor pro plán C.
Plán C znamená přenechat nadbytečné tašky Putrovi a ten by mi je poté nějakým způsobem zaslal.
Měl jsem velké štěstí - přestože na digitálním displeji váhy při odbavení naskočilo číslo 32,3, slečna za přepážkou proti tomu nic nenamítala a bez řečí mi vydala palubní lístek. Na plány B ani C se tedy vůbec nedostalo. Před vstupem do bezcelní zóny jsem měl ještě možnost vyslechnout si parádní ukázku singapurské angličtiny. Byla tam hrozná fronta, tak jsem se ptal jednoho z hlídačů, jestli se nedá projít jinudy. On mi na to precizní Singlish odpověděl: "This queue - can. The queue over there - also can, but not wait so long." Šel jsem tedy do kratší fronty a pak už začlo vše nabírat na tempu. Poděkování Putrovi a rozloučení se s ním, pasová kontrola, najít letadlo, start, přistání v Istanbulu, zima, přesun, start, přistání ve Vídni, ještě větší zima, autobusem do Brna, autem domů a stop. Konec. Něco zcela výjimečně pro mě krutou rychlostí skončilo a něco jiného opět začalo. Sice už to není taková exotika, ale přesto nepochybuju, že to bude opět stát za to.
sobota 12. ledna 2008
Tečka za závěrečnou výpravou.
S vycházejícím sluncem osvětlenou Kambodžou jsem se loučil z paluby letadla nízkonákladové společnosti Tiger Airways a nemohl jsem se vynadívat na tu nádheru. Krátce poté, co jsme se odlepili z runwaye, jsme udělali ve vzduchu otočku a k úžasu všímavých pasažérů v levé části letounu (mezi které jsem samozřejmě patřil) se odkryl báječný výhled na Angkor Wat z ptačí perspektivy. Letiště v Siem Reapu, odkud jsme vzlétali je smutným výsměchem celé zemi. Proč to s takovým despektem říkám? Postavit okázalou luxusní letištní halu, která svou honosností předčí snad všechny, které jsem měl možnost na svých cestách vidět, a která musela stát ohromné množství peněz, v zemi, ve které žije většina obyvatel bez práce v prachu a v blátě, to skutečně nepovažuji za dobrý nápad a jen to celé ilustruje mizerný stav, ve kterém se celá země nachází. Rád bych se trochu rozepsal o tom, jak se do něj dostala. Nemám v záměru rozpracovat zde přednášku z historie, na to nemám ani znalosti ani chuť, jen bych rád nastínil několik málo údajů z dějin území, které se dnes nazývá Královstvím Kambodžským a které je jednou z nejméně rozvinutých zemí světa.Zatímco do zhruba poloviny 15. století byla země centrem významných a mocných říší, z nichž ta Khmerská po sobě zanechala takové památky jako například Angkor Wat, po vpádu Thajců nastalo pro Kambodžu kruté období, během kterého byla málem vymazána z mapy a ze kterého se dodnes nevzpamatovala. Po období okupace Thajci a Vietnamci přišla francouzská koloniální nadvláda, která zemi hodně brala a jen málo dávala. Její dědictví si s sebou země nese dodnes. Velmi nízká úroveň vzdělání má své základy právě zde. Po téměř devadesáti letech francouzské nadvlády nebyla v zemi jediná univerzita a pouze jedna střední škola. Mnoho nadaných Kambodžanů se dostává na studia do Francie, mezi nimi například i jistý Saloth Sar, který se později do zapsal do historie krvavým písmem jako Pol Pot. Tehdejší Paříž byla mimo jiné i výborným místem pro studium komunistických ideálů a to jistě přispělo ke zrodu vpravdě ďábelského plánu, jak vybudovat novou, lepší společnost.
Když se Francouzi ze země definitivně stáhli, pomalu se začínaly tvořit podmínky pro nástup nejkrutějšího a nejbestiálnějšího režimu novodobé historie. K rozvrácení země přispěla občanská válka stejně tak jako nemilosrdné tajné bombardování území americkými letouny B-52, které si vyžádalo přes 500 000 obětí na civilním obyvatelstvu. Toho obratně využili Rudí Khmerové, kteří z řad pozůstalých po těch, kteří nálety nepřežili, nabírali své nové stoupence.
Pol Potova vojska obsadila v dubnu 1975 hlavní město Phnom Penh, sarkasticky byl zaveden Rok nula a podle instrukcí začala evakuace města, se zdůvodněním, že hrozí další nálety. To vše však již bylo součástí Pol Potova plánu, který v té době čítal osm následujících bodů:
- Evakuovat všechna města
- Zrušit všechny trhy
- Zrušit měnu
- Vypořádat se s náboženstvím a s mnichy
- Popravit všechny představitele minulého režimu
- Vytvořit systém úzké vzájemné spolupráce mezi jednotlivými oblastmi celé země
- Vyhostit vietnamskou menšinu
- Vyslat vojska k hranicím, především k té vietnamské
V rámci naplňování těchto a později i dalších hrůzných bodů bylo veškeré obyvatelstvo vyštváno z měst, jakýkoli odpor byl nemilosrdně trestán smrtí. Všichni nosili jednoduché černé oblečení a pracovali v nelidských podmínkách v zemědělství. Děti byly vychovávány odděleně od rodin a v rámci snahy o potlačování jakýchkoli projevů individualismu a neposlušnosti s novým režimem byla systematicky vyvražďována populace. Otřesný případ genocidy na vlastním obyvatelstvu dosahoval naprosto absurdních rozměrů. Děti zabíjely své rodiče, kdo nosil brýle byl popraven, sebemenší prohřešek proti novým pravidlům byl trestán smrtí. Život měl menší cenu než kulka a Rudí Khmerové se po cestě za revoluční agrární společností, kde by si byli všichni rovni, řídili krutým heslem: "Ušetřit je - žádný zisk; zbavit se jich - žádná ztráta." Krvavé běsnění, které trvalo necelé čtyři roky, a během kterého se celá země proměnila v jeden velký pracovní tábor, nepřežilo 20 % populace a na duších těch zbylých zanechalo hluboké šrámy, se kterými už život nikdy nemůže být takový jako předtím. Jednou z prvních obětí režimu byla již tak nepočetná vrstva intelektuálů a z této společenské a pravděpodobně i genotypové ztráty se Kambodža nevzpamatovala ani dodnes. Za děsivými čísly se skrývají miliony tragických lidských osudů. Pozůstatky po období konfliktů - pozemní miny a nevybuchlé nálože tato čísla i dnes stále zvyšují. Kousek od Siem Reapu je muzeum pozemních min, které jsem navštívil a kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že celá chrámová oblast byla ještě před patnácti lety jednou z nejintenzivnějších bojových oblastí mezi Kambodžskou armádou a ustupujícími Rudými Khmery a že byla také zcela zaminována. Zakladatel muzea Aki Ra je úžasnou kambodžskou osobností a zkrácenému překladu jeho životního příběhu bych rád věnoval následující odstavce.
"Narodil jsem se na venkově nedaleko Siem Reapu někdy okolo roku 1973, přesné datum mi neměl kdo říci. V roce 75 jsem byl odebrán od rodiny a byl jsem "vychováván" odděleně asi 5 km od vesnice. Celá výchova spočívala v úmorné práci na poli. Jako dobytek jsem za sebou vláčel těžký pluh a nedostával jsem ani tolik rýže, abych se nasytil. Můj otec byl zanedlouho popraven za to, že byl nemocný. Moje matka dostala novou práci - sběr odpadu z kanalizace. Když byla přistižena, jak pomáhá někomu, kdo již neměl po nelidské práci na poli síly, byla poslána na "převýchovu". Už se nikdy nevrátila. Jako malý chlapec jsem neznal nic tak dobře jako hlad. Jednou se jeden z mých kamarádů v noci vyplížil a vzal z koryta prasatům trochu šrotu, ráno byl usvědčen a popraven. Muž, který vzal ze stromu banán byl vykuchán před svou rodinou, jejíž členové při tom byli nuceni tleskat a radovat se. Pláč nebyl, jako zločin slabosti, povolen. Atmosféra strachu a udavačství pohlcovala vše. Každý týden se konala ve vesnici porada, na které se rozhodlo, kdo byl dobrý a kdo špatný. Těm špatným bylo poté ostrým palmovým listem pomalu podříznuto hrdlo, ostatní museli přihlížet a radovat se. Všem bylo vštěpováno, že špatní lidé jsou nepřátelé. Stejně jako všechny ostatní děti jsem byl zcela zmanipulován režimem. Nikdy jsem nepoznal jiný svět než ten zdeformovaný, plný násilí, krutostí a hladovění a tak jsem to považoval za normální, za přirozené a myslel jsem si, že to tak funguje všude na celém světě.
V deseti jsem dostal svoji první zbraň - AK 47, samopal, který byl stejně velký jako já. Všichni jsme dostali stejné oblečení - černé kalhoty a černou košili, obojí volného střihu. Místo bot jsme měli sandály vyrobené z pneumatik. Nosili jsme červenobílé šály. V době, kdy přišli Vietnamci jsem žil v táboře Rudých Khmerů, kde jsem se učil jak pokládat a odpalovat miny. Jednoho dne mě zajala Vietnamská armáda. Mnoho mých spolubojovníku bylo zabito, nás děti ušetřili a bylo nám nabídnuto přidat se k Vietnamcům. Zacházeli s námi dobře, jen jídla bylo stále málo a tak jsme byli nuceni neustálo hledat něco, abychom zasytili hlad, ochutnal jsem mnoho podivných jídel, mezi jinými například i sloní chobot.
V letech 1984-1990 bylo mnoho lidí zabito nebo zraněno minami. Nemocnice byly daleko a bylo jen málo vojáků a civilistů, kteří by znali zásady první pomoci. Armády sice zakládaly v džungli polní nemocnice, ale zraněných bylo mnoho a doktorů, léků a nemocničního vybavení jen málo, takže mnoho lidí umíralo. Zmrzačení vojáci byli propuštěni ze služby, nebyla jim však zajištěna žádná pomoc, někteří si našli špatně placenou práci, jiní se uchýlili k žebrání a mnoho jich žebrá dodnes. Každý rok po kontaktu s pozemními minami umírají nebo jsou zraněny stovky lidí, většina z nich jsou civilisté pracující v zemědělství. Ještě dnes je na území naší země mnoho zapomenutých zbraní a výbušnin. Mnoho dětí při kontaktu s nimi nebo s minami doplácí na nevinnou zvědavost.
Když jsem bojoval s Vietnamskou armádou proti Rudým Khmerům, zažil jsem jednoho dne nezvyklou věc. Ocitli jsme se v přestřelce na poli a já v jednom z nepřátel poznal svého strýce. To mě zarazilo a tak jsem sklonil zbraň. On mě však nepoznal a stále po mně střílel. Zalehl jsem do trávy, musel jsem jeho střelbu opětovat, ale střílel jsem jen nad hlavu, dokud se nedal na útěk. Až vloni jsem o tom se svým strýcem mluvil a řekl jsem mu, co se toho dne stalo. Oba jsme se moc nasmáli, dnes žijeme v míru a jsme šťastní.
V roce 89 se Vietnamci stáhli a já se stal členem další, již třetí armády. Tentokrát to byla Kambodžská armáda, která stále bojovala se zbývajícími jednotkami Rudých Khmerů. V té době jsem konečně dostal nabídku jít do školy a studovat jako normální člověk. Přesto jsem však byl mnohokrát povolán do boje. Během všech střetů, které jsem zažil jsem měl několikrát velké štěstí. Jednou jsem doprovázel generála Kambodžské armády na návštěvu do vesnice Samrong. Generál byl převelen na jinou základnu a jel se rozloučit s některými ze svých přátel ve vesnici. Dělali jsme bezpečností kontrolu cesty, jestli na ní nejsou miny. Žádné jsme nenašli. Naneštěstí ale někteří vesničané varovali Rudé Khmery o generálově příjezdu a ti jim výměnou za peníze dali protitankové miny, aby je před generálovým příjezdem položili. Počítalo se s tím, že generál, jako důležitá osobnost, bude přijíždět v tanku. Ráno vyjel po cestě k vesnici konvoj - pick-up s vojáky projel zaminovanou oblast bez problémů. Protitankové miny byly položeny za krajnicí, takže byly mimo dosah kol vozidla. Širší tank na ně však najel, generál ani další tři vojáci v tanku výbuch nepřežili. Já seděl nahoře na tanku a výbuch mě katapultoval daleko do rýžových polí, které obklopovaly cestu. Dopadl jsem do měkkého a nic se mi nestalo.
Když mírová mise opustila Kambodžu, byl jsem díky žoldu, který jsem za práci pro ni dostával, relativně dobře zajištěn. Rozhodl jsem se, že nejlepší, co budu moci udělat, bude pokračovat v odminovávacích pracích. Neměl jsem žádné speciální vybavení, takže jsem byl odkázán jen na ty nejjednodušší nástroje, jejichž použití k tomuto účelu jsem však ovládal dokonale. Jednoho dne v roce 1995 byla rodina - matka, otec a jejich šestiměsíční dítě - sklízet rýži u Thajských hranic. Plně naložený vozík po cestě zpátky aktivoval protitankovou minu. Dvě krávy, které ho táhly, stejně tak jako otec i matka byli na místě mrtví. Matka, drževši v okamžiku výbuchu dítě, mu tím zachránila život. Oba byli katapultováni do nedalekého minového pole, odkud nemohli vesničané plačící dítě ani tělo mrtvé matky dostat. Trvalo tři dny, než mě nejprve sehnali a než jsem poté s jejich pomocí zabezpečil oblast až k místu, kde dítě leželo. Jako zázrakem se mu podařilo přežít savši prs mrtvé matky.
Během odstraňování min a náloží jsem nashromáždil mnoho věcí a tak mě napadlo, že bych mohl založit muzeum. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem na ho vybudoval, pracoval jsem jako turistický průvodce a pomalu šetřil. Mezitím jsem stále pracoval na odminování zemědělských oblastí v okolí Siem Reapu. Nepracoval jsem pro žádné organizace a občas jsem musel platit místním lidem za pomoc. Vždy jsem ale radši hledal dobrovolníky, kteří by mi pomáhali. Mnoho lidí ze zahraničí přijelo, aby mi takto pomohli a aby mohli lépe pochopit celý rozsah hrůz, které jsou v Kambodže stále živé. Stále žijeme s dědictvím min a nevybuchlých bomb. Doufám, že muzeum, které jsem založil, pomůže lidem vysvětlit, že pro nás hrůzy války ještě neskončily. Stále potřebujeme pomoc, abychom mohli bojovat s tímto obrovskému problému a já cítím, že svět si plně neuvědomuje rozsah rozměrů celé situace. Jen v provincii Siem Reap máme 27 000 obětí nášlapných min a toto číslo se denně zvyšuje. Informace o počtu min v zemi je pouze odhadem, protože je tu mnoho nezaznamenaných minových polí. Může trvat ještě padesát nebo sto let, než se podaří zlikvidovat je všechny."Kromě odminování mnoha nebezpečných oblastí má Aki Ra zásluhu i na výstavbě mnoha škol a silnic a spolu se svoji manželkou se stará o sirotky a o oběti min. Příběh, jak se Aki seznámil se svoji manželkou, je také neskutečný. Jeho žena je Japonka. Když se mu dostalo před pár lety dostalo zasloužené publicity, Hourt se o něm dočetla v novinovém článku a jeho příběh ji natolik oslovil, že se za ním vypravila do Kambodži a jejich vzájemné sympatie byly tak silné, že se později vzali. Naučila se deaktivovat miny a společně s manželem teď přispívají kambodžské společnosti krásným a zaslouženíhodným způsobem.
sobota 5. ledna 2008
Závěrečná výprava - Část šestá - Siem Reap
Siem Reap, město, které dnes nežije téměř z ničeho jiného, než ze své výhodné pozice hned u Angkorských chrámů, se na tři noci stalo mým domovem a pobyt v něm byl velmi příjemným zážitkem. Ještě když jsem byl v Thajsku, říkal mi jeden Belgičan, kterého jsem tam potkal, že podívat se na závěr cestování do Kambodži, jak jsem si to naplánoval já, bude tou pravou třešničkou na dortu. A musím mu dát za pravdu - bylo to tak. Nejvytíženější kambodžská turistická oblast je skutečným rájem pro všechny faràngy a tak tu najdete mnoho luxusních hotelů, levných a kvalitních guesthousů, výborných restaurací, masážních salonů a obchůdků se suvenýry. Já jsem po svém nočním příjezdu začal ihned hledat ubytování. V prvním hezkém guesthousu, který zaujal moji pozornost, pro mě sice měli volný pokoj, ale cena za něj byla 20 USD na noc, takže jsem zdvořile odmítl, že hledám o něco levnější ubytování. Na recepci mi doporučili jiné místo s názvem Fresh, které bylo nedaleko a tam jsem si za 8 USD na noc zaplatil krásný pokoj s velkou postelí, televizí, větrákem a s luxusním sociálním zařízením. Setmělé ulice nočního Siem Reapu jsou plné promenádujících se turistů několika málo žebráků a mnoha místních dopravců – živnostníků na skútrech a s tuk-tuky. Výjimkou je jedna třída, která je zařízena jako pěší zóna, a je hlídána strážci, kteří nepustí téměř nikoho z místních dál a dohlížejí, aby bavící se turisty nikdo neobtěžoval. Je vidět, že kambodžské úřady si uvědomují hodnotu tohoto místa pro svoji zemi a také si jsou vědomy, že absolutní bezpečnost je nezbytným předpokladem pro dynamický rozvoj turismu. Se strážci veřejného pořádku se tak setkáte téměř na každém kroku. Například jen u každého bankomatu je 24 hodin denně hlídač. Ač jsem se během svého pobytu poctivě na svých toulkách ulicemi města snažil najít nějaká nebezpečná místa, nepodařilo se mi to. Ne nadarmo se říká, že Siem Reap je jedním z nejbezpečnějších míst v celé Jihovýchodní Asii.Ubytování jsem tedy měl zajištěno, dobře jsem se vyspal a další den ráno mě čekal další důležitý úkol – najít si svého osobního dopravce a průvodce, který se mnou bude objíždět všechny místní architektonické památky. Nejprve jsem se šel nasnídat do restaurace jménem Red Piano. Toto místo si mimo jiné oblíbila i Angelina Jolie, když zde natáčela Tomb Raidera a já jsem musel uznat, že má velmi dobrý vkus. Způsob, jakým Francouzi během období své koloniální nadvlády spravovali celou oblast jbyl trestuhodný. Snad jediné pozitivum, které po nich zůstalo, to se jim však upřít nedá, jsou bagety. Ty se tu dají bez jakýchkoliv problémů sehnat a chutnají opravdu jako ve Francii. Po božské snídani jsem vyšel do ulice a první, kdo mě oslovil, jestli nemám zájem o transport byl Sawan, jednadvacetiletý Kambodžec, se kterým jsem poté strávil téměř celý zbytek svého pobytu. Sawan měl sice tuk-tuk, ale když jsem mu řekl, že je to zbytečné, že chci jen motorku, vzal mě k sobě domů a zatímco jsem se seznamoval s celou jeho rodinou (s rodiči, bratry, sestrami – všichni byli samozřejmě doma, v Kambodže je sice oficiálně asi 1% nezaměstnanost, ale, když si přečtete jejich definici nezaměstnaných, jsou to ti, kteří pracují méně než jednu hodinu týdně, podle skutečných odhadů nemá asi 85 % obyvatel v ekonomicky aktivním věku žádné řádné zaměstnání, i když mluvit o ekonomicky aktivním věku v kambodžských relacích je také zcestné, protože pouličním prodavčům není mnohdy ani více než deset let,) Sawan přemontoval tuk-tuk na motorku, naskočil jsem a jeli jsme objevovat památky starodávných civilizací.
Celý areál zabírá plochu stovek čtverečních kilometrů a nachází se v něm mnoho chrámových staveb a komplexů, z nichž nejznámější jsou patrně Angkor Wat, Angkor Thom, Ta Prohm a Banteay Srei. Všechny byly součástí hlavního města vyspělé khmérské civilizace a pocházejí z období 8. až 13. století. Zajímavé je, že kombinují prvky a motivy jak buddhismu tak hinduismu, takže můžete zahlédnout Garudu s Višnou na ramenou, jak pozorují opodál sedícího Buddhu, který se dívá na v reliéfech zachycené výjevy z Mahabharáty.
„Ani nejlepší fotografie či film nevystihnou půvab tohoto nenadálého zjevu šedomodrých tajemných staveb, vyvstávajících jako přízraky z dávných dob nad mrtvou tiš temného, ponurého pralesa“
cestovatel A. V. Novák, 1932
Jeden z klenotů světového kulturního dědictví, Angkor Wat, je považován za největší náboženskou stavbu na světě. Obklopen obrovským vodním příkopem působí skutečně majestátně. Kambodžané se jím tolik pyšní, že jeho silueta je hlavním motivem na státní vlajce a objevuje se i na bankovkách. Celý chrám je postaven tak, aby zhmotňoval hinduistické představy vesmíru a studiu všech symbolů a skrytých významů zde by se dal zasvětit celý život. Další jedinečností je bezpochyby 600 metrů detailních basreliéfů, které jsou k nalezení na celé ploše obvodových zdí a za jejichž precizním vytvořením muselo stát neskutečné množství práce, což jen umocňuje celkový drtivý dojem z tohoto unikátního místa.
Chrám Ta Prohm je světoznámý převážně díky skutečnosti, že když byl v devatenáctém století pro západní svět znovuobjeven francouzskými archeology, padlo rozhodnutí, že právě tento chrám bude tím, který se zachová v původním stavu - to znamená napůl rozpadlý obklopený milosrdným objetím okolní džungle. Zatímco v ostatních chrámech se prováděly náročné rekonstrukce a mnohé stavby byly rozebrány a znovu složeny, v Ta Prohm byly všechny restaurátorské práce prováděny s ohledem na to, aby byl zachován romantický charakter místa. Mohutné, jakoby také zkamenělé kořeny obrovských stromů rozvracejí starobylé ruiny chrámu a tato symbióza vypadá v teplém světle odpoledního slunce úchvatně. Působivé scenerie, které se objevily v mnoha známých dobrodružných filmech si získaly i mé srdce a chvíle strávené v jejich zákoutích byly překrásné.
Nejlepší na areálu angkorských chrámů je ale jeho rozloha. Když už vás nebaví davy turistů, které se přesouvají celé dny od jednoho z nejznámějších chrámu k dalšímu, není žádný problém, odbočit z hlavní cesty a prozkoumat zapomenuté ruiny něktérého z méně navštěvovaných míst. Když budete mít štěstí, objevíte opuštěná božská místa, která by, kdyby se nacházela někde v Evropě, byla každý den pod náporem tisíců turistů. Ve stínu Angkor Watu a dalších místních celebrit se taková místa však velmi snadno přehlédnou. A to je právě příležitostí pro nezávislé turisty, kteří pak mají možnost strávit například západ slunce ve svém "soukromém" chrámu.
Chrám Banteay Srei se nachází trochu dál od centra chrámového komplexu, ale jeho návštěva rozhodně stála za to. Banteay Srei nikterak nevyniká svými rozměry, naopak, jeho krása tkví v detailní výzdobě. V
růžovém pískovci vytesaná vyobrazení vynikají svoji plastičnosti a živostí všech detailů. Právem je místo označováno za klenot khmérského umění. Mezi nejkrásnější motivy patří Apsary, nadpřirozené bytosti, které v hinduismu vystupují jako duchové vodních a vzdušných živlů. Apsary nejčastěji přijímají pozemskou podobu mladých žen neobyčejné krásy a ladnosti. Již z několika encyklopedií a průvodců jsem měl nastudované známé vyobrazení Krišny zabíjejícího Kamsu. Bohužel však byl celý prostor před reliéfem ohrazen, aby se tam nechodilo a tak nebylo možné Krišnu hezky vyfotografovat. Zeptal jsem se jednoho ze strážců, jestli nemůžu výjimečně překročit hrazení a udělat si jednu fotku. Ten mě odmítl a odešel, takže jsem si nakonec mytologickou scénu přece jen mohl vyfotit.
Zpátky v Siem Reapu jsem vždy po večerech navštěvoval vybrané restaurace, chodil jsem na masáž k místní dívce, která se jmenovala Singhaia a procházel jsem neskutečně levné obchůdky. Pobavila mě skutečnost, že v Kambodže se padělají knížky. Tak jako můžete v Thajsku nebo v Indonésii běžně nakupovat pirátské kopie filmů a hudby, v Kambodžském království si zase velmi levně můžete nakoupit různé monografie. Kopie jsou velmi kvalitní, vypadají prostě jako originály, a to včetně veškerého barevného tisku. Jediným rozdílem je cena, která bývá zhruba pětinová, často ještě nižší.
neděle 30. prosince 2007
Závěrečná výprava - Část pátá - Cesta do Kambodži
Cesta do Kambodži byla sama o sobě jedním velkým zážitkem a tak jsem se rozhodl věnovat jí celou jednu zprávu. Bohužel jsem toho však během ní moc nenafotil. Ze začátku nebylo co a když bylo poté předmětů vhodných ke zdokumentování až moc, musel jsem věnovat veškeré úsilí jen tomu, abych se z nepříjemných míst bez ztrát na zdraví a na majetku dostal a neměl jsem ani pomyšlení na to vytahovat foťák. Dostat se brzy ráno z “centra” Bangkoku na Severovýchodní autobusové nádraží nebylo úplně nejjednodušším úkolem. Taxikář, kterého jsem si na tuto cestu, vybral neměl ani ponětí, kde to je. Nakonec stačilo ukázat mu dané místo na mapě. Po cestě se mě řidič ptal, jestli to má vzít po dálnici, nebo městem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že on je šofér a že já nemám nejmenší tušení, kudy se do cíle dostat a ať tedy sám zvolí tu nejlepší variantu poměru času a ceny. Moc mi sice nerozuměl, ale nakonec to vzal po velkém okruhu a po ujetí více než dvaceti kilometrů mě konečně vysadil před vytouženým nádražím. Odtud už měl, jak jsem si předtím nastudoval, jezdit autobus do města Aranya Prathet, které se nachází přímo na hranicích s Kambodžou. Během chvíle jsem se na velikém nádraží zorientoval, koupil jsem si lístek a u koblížků a výjimečně dobré kávy čekal na odjezd. Celá cesta na hranice proběhla bez jakýchkoli problémů, dokonce i všichni cestující dostali od stevarda balíček se svačinkou a s osvěžujícím ubrouskem. Co jsem slyšel, je takováto úroveň služeb v thajských autobusech standardem. V turistických autobusech se s tím nesetkáte, ale v těch pro místní kupodivu ano. Po cestě přistoupili i nějací mniši v typických oranžových róbách, já si četl noviny Bangkok post a sledoval okolní krajinu. Trochu nepříjemné bylo, když jsme na jednom místě zastavili, do autobusu vešel voják v uniformě, část obličeje mu zakrývala rouška (kvůli prašnosti a exhalacím venku,) a začal všem kontrolovat doklady. Krátký pohled do jeho očí mi stačil, abych pochopil, že úsměv od tohoto člověka čekat nemůžu. Působil dojmem, že, kdyby se mu snad nelíbil můj pas, nebyl by pro něj problém vytáhnout mě ven, na prašné cestě zastřelit a mé tělo skopnout z krajnice do škarpy. Když nás ozbrojenec opustil, bylo cítit, jak si všichni oddechli a vesele jsme vyrazili dál. A pak to začalo.Hraniční přechod Mezi městy Aranya Prathet na thajské straně a Poipet na straně kambodžské je nechvalně proslulým místem a asi nejznámější nástrahou je velký autobusový podvod, na který po celém světě živě vzpomínají tisíce cestovatelů. O co se jedná? V průvodci Lonely planet se píše asi toto...
Přestože autobusové spoje do hlavní turistické destinace v Kambodže, do města Siem Reap, jsou levné a vypadají spolehlivě, ani jeden z těchto parametrů ve skutečnosti nesplňují. Protože skutečným zdrojem příjmů dopravců jsou poplatky, které jim jednotlivé guesthousy platí za dovoz turistů, není jejich hlavním záměrem nic jiného, než udělat cestu tak dlouhou a nepohodlnou, jak jen je to možné. Ptáte se proč? Když by vás ve čtyři hodiny odpoledne vysadili před průměrným guesthousem s nadprůměrnými cenami, pravděpodobně byste se vydali najít si sami lepší ubytování. Když ale na takové místo dorazíte za tmy, naprosto zničení po celodenní cestě, během které kvůli špatnému terénu není možné odpočívat a natož pak spát, už jen těžko budete mít sílu a chuť prodlužovat dál své putování a s největší pravděpodobností tak skončíte v pro vás předem vybraném guesthousu.
Cesta sama o sobě je už tak dost šílená, mezi oběma místy nevede ani silnice. Jedná se o prašnou cestu, na které je mnoho ohromných děr a která je stále pod náporem přetížených náklaďáků, autobusů, aut, motocyklů, kol a chodců. Když se necháte napálit a koupíte si lístek na turistický autobus, strávíte na ní okolo osmi hodin a užijete si mnoho čekání, inscenované výměny pneumatik a podobné legrácky.
Protože jsem byl dopředu informován, snažil jsem se všem podvodům vyhnout a vzít si až na kambodžské straně taxíka. V Aranya Prathetu se kolem několika málo turistů vystupjících z linkového autobusu z Bangkoku sesypalo mnoho řidičů s tuk-tuky a s motorkami a nabízeli dopravu na hranice. Já se jim narozdíl od ostatních faràngů po chvíli vymanil a poté, co jsem se zorientoval a zjistil, že hraniční přechod je 6 km daleko, našel jsem si místního živnostníka, který mě svezl až na tržiště u hranic. Tam mě obklopilo několik nesmírně dotěrných Kambodžanů, kteří si vydělávají tím, že dohazují turisty dopravcům, restauracím, hotelům, bordelům a v neposlední řadě také vyřizují víza. Takovýmto způsobem se v hraniční oblasti živí stovky lidí a jejich přítomnost je skutečně nepřehlédnutelná.
Prvních několik z nich se mi povedlo s humorem odbýt, ale další mě stále pronásledovali a nemohli pochopit, že prostě nemám zájem dát jim svůj pas a peníze a čekat, jestli je ještě někdy uvidím. Po chvíli hledání jsem se dozvěděl, že konzulát, na kterém mi vyřídí vízum se nachází nikoliv na hranicích, jak bych čekal, ale kupodivu zpátky v Aranya Prathetu, ve městě, ze kterého jsem právě přijel. Přestože to nebylo blízko, říkal jsem si, že znovu za tu samou cestu už nikomu platit nebudu a že se tam vrátím pěšky. Nejhorší bylo, že když jsem celou vzdálenost zpět ušel, dozvěděl jsem se, že jsem byl dezinformován a že vízum se skutečně vystavuje na hraničním přechodu. To už bylo i na mě moc. Vzdal jsem se a šel jsem se nechat podvést do první "turistické kanceláře" nabízející vyřizování víz, kterých bylo po cestě k hranicím mnoho. Tam jsem odevzdal pas, zaplatil trochu vyšší poplatek za vízum a nechal jsem se přesvědčit k výměně menšího obnosu peněz za nevýhodný kurz. Za chvíli už se sympatický Thajec vrátil s mým pasem, ve kterém se vyjímalo nové turistické vízum. Říkali mi, že jedinou možností, jak se v tu chvíli dostat do Siem Reapu je svézt se s autobusem, který už už odjížděl, ale mohli by prý zařídit, aby na mě ještě počkal. A to byl právě ten největší podvod. Přestože mě stále přesvědčovali, že když nepojedu doporučovaným autobusem, dostanu se do složité situace, nenechal jsem se napálit a řekl jsem ji, ať se nebojí, že to nějak sám zvládnu.
Nechal jsem se znovu dovézt k hranicím a poté, co jsem odbyl několik dalších otrapů a propletl se mezi žebrajícími dětmi a několika dalšími, které se ze mě snažili vytáhnout peníze tím, že šly vedle mě s deštníkem/slunečníkem, poskytovaly mi tak ochranu před ostrými slunečními paprsky a po chvíli za to chtěly zaplatit.
Za Thajskými hranicemi, jako bych se ocitl v jiném světě. Všude neskutečně prašno, špinavo a lidé vypadali, jako bych se ocitl někde ve středověké vesnici. Jak jsem stále odbýval všechny otravy a poté jsem jim už ani neodpovídal, prostě jsem je ignoroval a se zavřenýma očima se zaťatými zuby jsem se mezi nimi prodíral dál dopředu. Vtipně jsem si nevšiml, že už jsem bez prokázání se přešel kambodžské hranice a že několik z dotírajících jsou ve skutečnosti vojáci, kteří za mnou vyběhli a dost razantně mě zastavili. Musel jsem se tedy kousek vrátit, vyplnit nějaké papíry, ukázat pas, vízum a pak už jsem mohl konečně vkročit na území jedné z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa.
Ve špinavých ulicích příhraničního městečka Poipet jsem upoutával dost nežádoucí pozornosti a musel jsem donekonečna odbývat další a další podvodníky a když už jsem se konečně dostal trochu dál od nejhorších míst, začal jsem se porozhlížet po někom, kdo by mě za slušnou cenu svezl do Siem Reapu. Ani jsem se nestačil pořádně rozkoukat a už mi zastavil starý vyrachtaný taxík. Jeho řidič, který se mi představil jako Saphath, už mířil do místa, kam jsem se chtěl dostat. Na zadních sedadlech seděly dvě ženy a nemluvně, které bylo nemocné a tak ho vezly do nemocnice v Siem Reapu. Pořádně jsem si prohlédl Saphatha, jeho pasažéry a když jsem došel k závěru, že vypadají velmi mile a slušně, nasedl jsem do auta a vyjeli jsme na rozbitou cestu, která je opravdu v hrozném stavu. Přestože se jedná o jednu z priorit rozvoje místní infrastruktury a výstavba skutečné silnice je už několik let velmi aktuální otázkou, stále se nic významného neděje. Lví podíl na tom údajně má i lobbying thajských leteckých společností, kterým by fungující silnice výrazně snížila příjmy. V neskutečně zkorumpovaném prostředí kambodžské politiky je jistě pro podobné formy nátlaku mnoho prostoru.
Se Saphathem, malým snědým Kambodžanem, který mluvil vtipně vysokým hlasem, jsme si po cestě užili spoustu zábavy. Začalo to jeho vtipnými příhodami, které vždy uvozoval slovy "A long long time ago..." To jsem se ho třeba ptal, kolik má dětí a on na to, že dvě. A poté jen dodal, že před časem měl čtyři. Nebo mi říkal, že "silnice", po které jedeme je ještě jedna z těch lepších v Kambodže a že když před lety vyjel po cestě do hlavního města, vracel se nečekaně až po několika dnech a to ne autem, ale lodí. Celá země je totiž jednou velkou nížinou a v období dešťů jsou rozlehlé plochy včetně mnoha silnic a vesnic zaplavené.
Po cestě jsme přibrali ještě další pasažéry (Saphath se mě slušně zeptal, jestli mi to nebude vadit,) a tak jsme nakonec v autě jeli vepředu tři (jeden Kambodžan seděl obkročmo na řadicí páce) a vzadu pět. Když jsme po dvou hodinách kličkování mezi dírami dorazili do města, které je výchozím bodem pro výpravy do oblasti chrámových komplexů a kde byla téměř všude příšerná tma, protože pouliční osvětlení je další z vymožeností moderní doby, které do mnoha částí Kambodži ještě nedorazily, skutečně jsem netušil, co dalšího mě v této zemi ještě čeká.
Celý článek...středa 26. prosince 2007
Závěrečná výprava - Část čtvrtá - Bangkok
Po osmi krásných dnech v ráji na jihu Thajska jsem vyrazil směrem na sever - do Města andělů, jak mu říkají místní. Večer před plánovaným odjezdem jsem si přímo ve Viking resortu koupil jízdenku na noční autobus. Cesta měla trvat asi 13 hodin a stála sympatických 600 Bathů, což je zhruba 360 Kč. Sotva jsem se po přistání lodí v Ao Nangu rozloučil s Květou, už jsem se seznámil s Finem, který byl právě na své úvodní cestě po Thajsku. Úvodní protože ho čekaly tři roky studia na univerzitě v Bangkoku a já ho zastihl právě ve chvíli, kdy byl ještě na cestách před začátkem svého prvního semestru. Asi hodinu jsme spolu čekali na "zastávce", mě tam měl vyzvednout minibus, který mě měl odvézt na autobusové nádraží v Krabi town. Když už měl můj minibus dvacet minut zpoždění, začínal jsem být trochu nesvůj a chystal jsem se začít vzniklou situaci nějak řešit. Vtom se však objevil starý rozklepaný autobus, podle velké barevné jízdenky, kterou jsem držel ve zpocené roztřesené ruce, poznali, že patřím k nim, naložili mě a asi za dvacet minut už jsme byli v přístavu. To mě trochu překvapilo, dost jsem se divil, že jsem v přístavu, když jsem měl jet na autobusové nádraží, ale tak nějak jsem se tím moc nezabýval. Za celý den jsem snědl jenom několik banánů a po probdělé noci jsem byl zesláblý, ještě jsem se vůbec necítil dobře a tak jsem se celý zelený potácel mezi ostatnímí turisty. V přístavu jich byly spousty - přijíždějících, odjíždějících i čekajících. Moc jsem nechápal systém, jakým funguje organizace dopravy, a tak jsem vše nechal na Thajcích s nadějí, že vědí, co dělají. Vždy mi někdo zkontroloval jízdenku, někam mě poslal, nebo mi na tričko nalepil barevnou samolepku, podle které se poznalo, kam jedu. Nakonec to ale dopadlo výborně - po chvíli čekání jsem nejenže seděl v autobuse jedoucím směr Bangkok, ale ještě jsem měl vedle sebe na sedadle sympatickou Dánku Noru a před sebou nejlepší český pár, jaký jsem na svých cestách za celou dobu potkal - Sašu a Adama.Saša, jak jsem se během cesty dozvěděl, pochází dokonce také z Hradce Králové, ale už nějakých pár let žije v Praze, kde oba pracují. Já je zastihl ke konci jejich dovolené, která byla, jak jsem pochopil, hlavně hodně o potápění na Želvím ostrově Ko Tao. Adam je mimojiné profesionální fotograf, takže neustále fotil a pořád se snažil zachycovat v momentkách veškeré dění okolo. S Adamem a Sašou se mi moc líbilo a když jsme se v šest hodin ráno v Bangkoku loučili, neměl jsem daleko k tomu rozhodnout se zůstat ještě na ten den s nimi. Po noci strávené v autobusu se mi ale podařilo nabrat síly a cítil jsem, že mě čeká divoký den a divoká noc v hlavním městě Thajského království. Snad i proto jsem se nechtěl ubytovávat hned po příjezdu a rozhodl jsem se z místa, kde nás vyložili, pokračovat dál sám. Zrovna vycházelo slunce a tak jsem spěchal najít nějaké místo s pěkný výhledem.
Pěšky jsem si prošel část Bangkoku a poté jsem se šel podívat na Grand Palace, což je rozlehlý komplex budov a chrámů. V jednom z nich je uložena posvátná nefritová soška buddhy která měří skoro půl metru a za dvacet století, která uplynula od jejího vytvoření, byla doslova v centru historického dění a na své pouti do chrámu Wat Phra Kaew se podívala do mnoha států v jihovýchodní Asii. Velkou výhrou bylo náhodné setkání s Dánem Kasperem. Pro vstup do chrámů je potřeba mít dlouhé kalhoty, což jsem samozřejmě neměl a tak jsem byl nucen si je na místě vypůjčit. Nebyla to jednoduchá procedura, jeden by nevěřil, kolik administrativy je možné vymyslet okolo zapůjčení páru kalhot. Nejprve jsem na pokladně musel vyplnit žádost o zapůjčení, složit zálohu, poté mi u další přepážky na základě mé kopie žádosti kalhoty vydali. Když jsem je později vracel, musel jsem si nechat potvrdit, že jsem je vrátil a poté odevzdat několikrát orazítkovanou kopii žádosti, proti které mi vrátili zpět zálohu. To vše zaměstnávalo asi pět lidí. Když jsem se v převlékárně soukal do získaných kalhot, potkal jsem se tam právě s Kasperem, Dánem, který měl pár týdnů volna a tak vyrazil na vlastní pěst do Thajska, cestoval opačným směrem než já, ze severu na jih. V Dánsku studuje Kasper prvním rokem na medicíně. Několik let mu trvalo, než se tam vůbec dostal. Protože neměl dostačující průměr ze střední školy, nemohl jít na svou vysněnou vysokou školu hned po "maturitě". Protože ale věděl, že nikam jinam jít nechce, využil možnosti nahnat navíc body do příjimacího řízení tím, že projeví výjimečný zájem o obor. Strávil proto rok v Senegalu jako dobrovolník v nemocnici a poté rok v Dánsku, kde jezdil jako pomocná síla se záchrankou. Když jsme se nesměle dávali do řeči, ani jeden z nás netušil, že zbytek dne strávíme společně a že to nebude jen tak obyčejný den.
Po převlečení do vtipně volných a velkých kalhot jsme si prošli všechna pěkná zákoutí komplexu a potom jsme se dohodli, že se ještě pojedeme podívat na obrovského 45metrového ležícího buddhu, který měl odpočívat v chrámu nedaleko. Sotva jsme ale vyšli z brány Grand palace, už se nás ujal místní podvodník, s tím, že je jedním ze zaměstnanců ve Velkolepém paláci a že nám pomůže a poradí, kam bychom se měli dál podívat. My jsme udělali tu chybu, že jsme nasedli do tuk-tuku, který nám náš nový "přítel" sehnal za překvapivě nízkou cenu asi 6 Kč a který nás měl za tuto směšnou částku dovézt k ležícímu buddhovi, ke stojícímu buddhovi a ještě snad i na nějaká další místa. Chvíli poté, co jsme vyjeli, s námi řidič 
zastavil v takové temné opuštěné uličce a otočil se na nás. Já jsem už čekal nejhorší, ale nakonec šlo jen o to, že se nám snažil vnutit, že ještě než pojedeme tam, kam jsme chtěli, tak že nás zaveze do nějakého obchodu, buď do klenotnictví, nebo ke krejčímu. V Bangkoku to takhle funguje - provozovatelé obchodů a různých jiných podniků platí údajně řidičům 5 litrů benzínu za to, že ti jim nějakého turistu dovezou. Snažili jsme se řidičovi vysvětlit, že jednak nemáme vůbec zájem navštěvovat nějaký z vnucovaných obchodů a hlavně, že nemáme čas a že on nás o něj tímto okrádá. Nedalo se s ním však vůbec domluvit, pořád jen jako posedlý opakoval, že nás zaveze ke krejčímu a že za to dostane benzín a že si tam nemusíme ani nic kupovat, že se můžeme jen podívat. To jsme samozřejmě nechtěli, protože nám bylo jasné, jakému nátlaku bychom tam asi museli být vystaveni. Protože náš řidič odmítal jet kamkoliv jinam než ke krejčímu, tak nějak jsme mu odkývali, že se tam pojedeme podívat, ale řekli jsme mu, ať nás nejprve zaveze k velké soše stojícího buddhy.
Tam nás ochotně odvezl, my se šli podívat a on že tam na nás zatím počká. S Kasperem jsme zvažovali utéct a vzít si regulérního taxíka. To jsme ale nakonec zamítli, asi by nebylo příjemné potkat našeho řidiče někdy později ve městě. Podívali jsme se na sochu a krátce si promluvili s jedním z místních mnichů, který nám ukazoval jaké velké "dárkové koše" tam mají pro další mnichy nachystané. Mniši tu totiž většinou žijí jen z darů - vždy ráno vyrazí do ulic s velkými miskami a do nich přijímají od lidí jídlo. Ti si tím připočtou dobrý skutek, mniši zasytí hlad a všichni jsou spokojení. Za určitých podmínek může mnich obdržet právě i takový velký dárkový koš, jaký jsme viděli. Má v něm různé věci denní potřeby - vše důležité na jeden měsíc života. Když jsme se vrátili k našemu řidiči, snažili jsme se mu znovu vysvětlit, že do žádného obchodu nejedeme a nabízeli jsme mu adekvátní odměnu za to, že nás odvezl alespoň k buddhovi. On jakékoliv peníze odmítal, i když jsme mu dávali snad stejně, kolik stojí pět litrů benzínu. Nedalo se nic dělat a my přistoupili k nepříjemnému řešení, otočili jsme se a pěšky odešli. Ještě dlouho jsme slyšeli jeho rozzlobený křik, že jsme ho podvedli a že na nás zavolá policii.
Asi 130 km západně od Bangkoku se nachází město Kanchanaburi, nedaleko kterého je chrám, kde mniši chovají tygry, mají je ochočené a návštěvníci se s nimi mohou kočkovat. Taková byla alespoň informace, kterou jsem měl. Na tygří chrám jsem se chtěl moc podívat, ale brzy ráno mi ujel vlak a já už se málem vzdal naděje, že tygří chrám uvidím, neměl jsem čas, protože jsem věděl, že další den už musím být v Kambodže. Když jsem ale potkal Kaspera, zjistil jsem, že on o tomto místě také ví a také se tam chtěl podívat. Tak jsme si řekli, že tam pojedeme a to tak že hned. Kasper se zeptal na recepci hotelu, kde bydlel, a tam mu poradili, že abychom to ještě ten den stihli, musíme si vzít taxíka. Chvíli poté už jsme seděli v růžovém taxi a zábavný Thajec nás vezl do Kanchanaburi. Neuměl skoro ani slovo anglicky a tak s námi komunikoval tím způsobem, že vždy zavolal své kamarádce, podal nám telefon, my jí vše vysvětlili a ona mu to poté přetlumočila.
Tygří chrám byl pro mě velkým zklamáním a pro Kaspera také. Měli jsme podobný pohled na věc a tak jsme se alespoň smáli ostatním Faràngům. Proč zklamání? Kdysi snad úžasné místo se, poté co bylo objeveno západním světem, pod náporem turistů proměnilo v kýčovitou a umělou atrakci, ve které nejde o nic jiného než o peníze. Po zaplacení předraženého vstupného jsme prošli branou a po chvíli jsme došli do zákoutí mezi skalními stěnami, kde bylo celé to neštěstí k vidění. Zhruba padesát turistů tu stálo ve frontě na to, aby se mohli nechat vyfotit s polomrtvými omámenými tygry. Ti jsou tu nadopovaní sedativy a líně se povalují v malém areálu mezi skalami. Přestože jsou tygři pod vlivem, místní zaměstnanci dbají na bezpečnost. K tygrům se chodí jednotlivě v jejich doprovodu. Když si vystojíte frontu, přijdou k vám dva z nich, jednomu dáte fotoaparát, zatímco ten druhý vás vezme za ruku, provede vás mezi tygry a u každého z nich si můžete zapózovat na fotku. Komu by to nestačilo a chtěl by víc, může zaplatit speciální "příspěvek" a za to se může nechat vyfotit s největším a nejvíce zrušeným tygrem, jehož hlavu vám dokonce dají na chvíli před stiskem závěrky do klína.
Samozřejmě jsme se s Kasperem s tygry také nechali vyfotit. Jednomu z nich jsem se asi moc nelíbil, když jsem si k němu chtěl přisednout, začal na mě i přes drogové opojení výhružně vrčet a když viděl, že ani to mě neodradí, začal se zvedat a máchl po mně tlapkou. Můj průvodce, který mě do té doby stále držel za ruku mě rychle odtáhl do bezpečné vzdálenosti a několik dalších hlídačů začalo tygra rychle uklidňovat.
Po focení jsme s Kasperem ještě chvíli s nechutí pozorovali všechny faràngy, jak se s falešným úsměvem tulí k polomrtvým zvířatům, aby po návratu mohli doma ukázat fotku s opravdovým tygrem. Nejvtipnější bylo, že náš taxikář se rozhodl jít se na tygry podívat také. Zaplatil významnou část z toho, co jsme se mu za 5 hodin jízdy chystali zaplatit, vyfotit se s tygry ale nenechal. S úsměvem naznačoval, že se bojí.
O kousek dál od nebohých velkých tygrů jsme našli mnicha, jak si hraje s malým tygříkem a ten už byl o poznání živější. Trochu jsem si zlepšil náladu tím, že jsem ho chvíli hladil. Měl překvapivě hrubou, na dotyk až nepříjemnou srst a moc si mě nevšímal, ale i tak to byl zajímavý zážitek.
Kousek od Kanchanaburi se také nachází nechvalně proslulý most přes řeku Kwai, který vyrostl v krvi válečných zajatců fašistického Japonska. Po konzultaci s přítelkyní na telefonu jsme tam dojeli, prohlédli si most a podívali se, jak v jeho okolí místní stanují. Asi je to oblíbená destinace, kde Thajci tráví v kempech dovolenou. Už jsem sice viděl i horší místa, kde se dá postavit stan, ale stejně jsem nepochopil, proč jich tam bylo všude tolik.
Když jsme se vymotali z davu zahraničních i thajských turistů, propletli se mezi stánky se vším možným (od oblečení, přes jídlo až po knížky a dvdčka) a konečně jsme našli náš taxík, čekala nás ještě tříhodinová cesta zpátky do Bangkoku. Tam jsme se s Kaperem dobře navečeřeli, po náročném dni jsme si dopřáli thajskou masáž a potom jsme vyrazili objevovat špínu nočního života ve Městě andělů. Ve známé ulici Khao San jsme nakoupili trička a z venkovní terasy jednoho z barů jsme pozorovali, jak davy turistů proudí mezi světelnými reklamami barů a osvětlenými stánky. Jeden z místních podnikatelů dokonce nabízel, že každému zájemci na počkání vystaví průkazku ISIC nebo třeba novinářský průkaz.
Asi nejlépe zhodnotil celý den Kasper, když říkal, že to byl asi nejbláznivější a nejintenzivnější den v jeho životě. Jen jsem mu řekl, že já to mám takhle každý den, když jsem na cestách, rozloučili jsme se a já už další den brzy ráno spěchal směrem ke Kambodžským hranicím. Snad je to proto, že jsem v Bangkoku strávil jen jeden den a neměl jsem možnost vidět mnoho z jeho turistických atrakcí, samotné město na mě ale zapůsobilo rozporuplným dojmem. Především mi vadilo, že jsem vůbec nepochopil, jak ve městě vše funguje, že jsem neodhalil jeho skrytý vnitřní systém. Celé mi to přišlo jako jeden velký zmatek. Rozloha města je obrovská, a míst, která stojí za navštívení je v něm mnoho. Jsou ale roztroušena dost daleko od sebe a ačkoliv je ve městě i metro, i nadzemka, není snad ani možné dostat se z jedné turistické lokality na jinou tímto způsobem, protože dráhy tyto místa prostě nespojují. Jak funguje autobusová doprava nemělo během jednoho dne ani cenu zkoušet zjistit a když jsem se chtěl svést tuk-tukem, zavezl mě úplně na jiné místo, než na jaké jsem původně chtěl. No prostě, moc mě to tam nenadchlo. Myslím, že si hlavní město Thajského království ale zaslouží ještě jednu šanci a tak mu musím příště věnovat více času, třeba změním názor.
sobota 22. prosince 2007
Závěrečná výprava - Část třetí - Ton Sai, Krabi
Středa 5. prosince byla pro celé Thajsko významným dnem. Milovaný král Bhumiphol Adulyadej alias Ráma IX. slavil své 80. narozeniny. Původně jsem se chtěl zúčastnit velkolepých oslav v Bangkoku, ale kvůli již zmiňovanému zpoždění mě tento mimořádný den zastihl ještě na jihu země, v zátoce Ton Sai, na vyhlášeném místě, na které se sjíždějí horolezci z celého světa, aby tu na krásných vápencových skalách zdvihajících se přímo z písku pláží zdolávali cesty všech možných obtížností. Cesta z ostrova Phi Phi Don proběhla hladce, otevřenou jízdenku, kterou jsem měl už z Phuketu mi na lodi bez problémů vzali, a já se hned začal zajímat o krásný otevřený plac na přídi, který byl zahrazen, aby tam nikdo nechodil. Zeptal jsem se jednoho z členů posádky, jestli si tam můžu jít i přes zákaz lehnout. Bohužel mi řekl, že ne, že to tam potom při cestě není bezpečné. Když odešel z dohledu, překonal jsem zátarasu a odjezd z přístavu už jsem si vychutnával z v.i.p. místa v přední části lodi. Během plavby se mi podařilo na prudkém sluníčku i usnout a načerpat tak síly na náročný večer. Když jsme přistáli v přístavu, několik členů posádky obratně přeskočilo z boku lodě na molo a přistavili můstek pro pasažéry, kterých už na lodi seřazených čekalo asi sto. Když námořníci zahlédli, že se nechystám čekat na konci fronty, ale že chci napodobit jejich způsob vystupování, rychle mě zastavili, že to není bezpečné. Pokýval jsem hlavou, že rozumím a předstíral jsem, že se vracím zpět do fronty. V nestřežené chvíli jsem se rychle přiblížil k boku lodi a skoro tak obratně jako opálení Thajci jsem z rozhoupané lodi sestoupil. Námořníky to pobavilo a pochopitelně mě už zpátky na loď nehnali.
Před branami přístavu byl tak trochu zmatek, desítky turistů se tu snažily usmlouvat s místními šoféry ceny dopravy na různá místa v okolí. Já na výzvy několika řidičů nereagoval. Pak jsem si od jednoho nechal vysvětlit cestu do místa, kam chci a když mi řekl, kolik to bude stát, rozhodl jsem se, že těch pár kilometrů půjdu pěšky. Naneštěstí mě pak další řidič přemluvil, měl už skoro plné auto a skupinka faràngů v něm vysmlouvala dobrou cenu, takže mě to nakonec nestálo skoro nic. Během cesty jsem se seznámil se Španělem Edvardem, který byl právě v půlce své roční cesty kolem světa. Po příjezdu na pláž Ao Nang jsem už věděl, že Edvard míří také do zátoky Ton Sai a také že je to debil, se kterým nemám zájem trávit už ani minutu. Naneštěstí Edvard šikovně vzdoroval všem mým snahám zbavit se ho. Do zátoky Ton Sai se dá z Ao Nangu dostat pouze lodí a tak, když Edvard říkal, že už se stmívá a že bychom měli jet, řekl jsem mu, ať klidně jede, že se půjdu ještě projít po městě. Na to on odpověděl pouze:"No jo, tak jdeme." A šli jsme. Když se mi konečně podařilo setřást ho, byli jsme už dávno v Ton Sai, bylo už pozdě večer a já jen o vlásek unikl tomu, že bychom bydleli spolu. V nejlevnějším resortu jménem Viking už neměli volnou chatku a tak jsem je v hrůze z toho, že bych někde jinde sdílel pokoj s Edvardem a s vědomím toho, že on nebude chtít trávit noc venku s komáry, poprosil, zda by se pro mě někde nenašlo alespoň místo na přespání. Ochotný personál mi připravil pár polštářků na rohoži za barem, před spaním mi zapálili dýmající spirálu proti komárům a já šťastný jednak účinkem pár piv značky Chang a druhak tím, že jsem konečně setřásl španělské klíště, tvrdě usnul. Později jsem se doslechl, že obsah alkoholu v lahvovém Changu je proměnlivý a že se pohybuje někde mezi 0 až 20 % alkoholu v závislosti na konkrétní várce. Jestli je to pravda, tak to vysvětluje mnohé.
Další den ráno už jsem se nastěhoval do uvolněné chatky a vydal jsem se na průzkum okolních zálivů a skal. Pohledy na horolezci obsypané skalní stěny v okolí zátok Ton Sai a Railay jsou monumentální. Za svítání či za soumraku, z pláže, z lodi nebo ze skal, pokaždé jinak krásné.
Zátoka ve které jsem bydlel je naprosto jedinečná atmosférou, kterou má. Jelikož její obyvatelé nejsou klasičtí faràngové, ale povětšinou horolezci, dokázalo si místo uchovat svou původní hodnotu a nestalo se dalším z turistických pekel, kterých je všude v okolí dost. Konečně jsem také naplno pochopil, co je to chill out, tento výraz nabývá v oblasti nových významů, podél celé pláže se nachází množství barů a restaurací, ve kterých je velmi často místo klasických stolů a židlí mnoho pohodlných koberečků a polštářů na širokých terasách, ideální podmínky pro poklidný odpočinek. Každý večer se také v jednom z místních podniků koná ohňová show.
V pátek i v sobotu jsem si zaplatil v jednom z lezeckých obchůdků účast na půldenní výpravě. Půjčili mi sedací úvazek, veškeré nutné železo a boty - lezečky a spolu s dalšími zákazníky - Švédkou Evou a její kanadskou kamarádkou nás místní průvodce - drobný Sam půl dne ve skalách jistil, vybíral cesty a samozřejmě lezl vždy na prvním, abychom my v případě pádu zůstali jen bezpečně viset na laně. Sam byl bezvadný chlapík a lezlo mu to náramně, však také už šestý rok nedělá každý den nic jiného. Holky byly také moc šikovné a tak jsme lezli celkem bez problémů krásné cesty okolo úrovně 6b se zvučnými jmény jako např. Monkey Love nebo Muay Thai. Obtížnost byla přesně na hranici mých s odlezenými minutami rapidně klesajících možností a tak jsem, poté co jsme skončili, v roztřesené ruce málem ani neudržel propisku, když jsem podepisoval objednávkový formulář na další den.
Sam mě vzal na oběd, šli jsme trochu dál od pláže směrem do džungle a v chýši, o které bych si zvenčí nemyslel, že jde o restauraci pro místní, jsem měl úžasně chutně upravenou rybu, kuře, zeleninu a množství výborných omáček, k tomu všemu samozřejmě rýži. Už se asi nedozvím, jestli právě toto jídlo bylo onou pověstnou dietní chybou, nebo jestli jsem ji udělal ještě někdy později toho dne. Faktem však zůstává, že jsem byl druhý den ráno po noci strávené neúspěšnými pokusy doběhnout do venkovní koupelny tak zesláblý, že jsem málem ani nemohl vstát z postele, natož, abych byl schopný s bolavými namoženými svaly zopakovat lezecké výkony z minulého dne. Poplatek už byl ale zaplacený a tak se nedalo nic dělat, posilnil jsem se dietní sušenkou a pár doušky vody a vydal se, sotva se drže na nohou, vstříc dalšímu skvělému lezení. Toho dopoledne jsem zvládl celkem těžké výstupy z nichž nejnáročnější byl jednoznačně nástup poslední cesty, při kterém jsem se musel vyškrábat na zvláštní skalní útvar, který se zformoval na jedné ze stěn. Začátek byl jen na rukou, poté jsem musel vyhodit nohy nahoru a konečně se přitáhnout, potom už začínalo normální lezení. Totálně jsem se na několik dalších dní zničil, cítil jsem bolest v každém netrénovaném svalu, který jsem při lezení po thajském vápenci použil.
Ještě to odpoledne jsem se rozloučil s bezvadnými provozovateli a zaměstnanci Viking resortu, vzal si loď do Ao Nangu, a pokračoval dál na své cestě do Bangkoku. Na lodi mě náhoda svedla dohromady s krásnou vytáhlou Češkou Květou, která tu byla na dovolené se svým italským přítelem. Dozvěděl jsem se, že jsem nebyl jediný, kdo udělal nějakou dietní chybu, a že můžu být ještě rád, že jsem se z toho za jeden den tak nějak dostal.
