Tečka za závěrečnou výpravou.

S vycházejícím sluncem osvětlenou Kambodžou jsem se loučil z paluby letadla nízkonákladové společnosti Tiger Airways a nemohl jsem se vynadívat na tu nádheru. Krátce poté, co jsme se odlepili z runwaye, jsme udělali ve vzduchu otočku a k úžasu všímavých pasažérů v levé části letounu (mezi které jsem samozřejmě patřil) se odkryl báječný výhled na Angkor Wat z ptačí perspektivy. Letiště v Siem Reapu, odkud jsme vzlétali je smutným výsměchem celé zemi. Proč to s takovým despektem říkám? Postavit okázalou luxusní letištní halu, která svou honosností předčí snad všechny, které jsem měl možnost na svých cestách vidět, a která musela stát ohromné množství peněz, v zemi, ve které žije většina obyvatel bez práce v prachu a v blátě, to skutečně nepovažuji za dobrý nápad a jen to celé ilustruje mizerný stav, ve kterém se celá země nachází. Rád bych se trochu rozepsal o tom, jak se do něj dostala. Nemám v záměru rozpracovat zde přednášku z historie, na to nemám ani znalosti ani chuť, jen bych rád nastínil několik málo údajů z dějin území, které se dnes nazývá Královstvím Kambodžským a které je jednou z nejméně rozvinutých zemí světa.

Zatímco do zhruba poloviny 15. století byla země centrem významných a mocných říší, z nichž ta Khmerská po sobě zanechala takové památky jako například Angkor Wat, po vpádu Thajců nastalo pro Kambodžu kruté období, během kterého byla málem vymazána z mapy a ze kterého se dodnes nevzpamatovala. Po období okupace Thajci a Vietnamci přišla francouzská koloniální nadvláda, která zemi hodně brala a jen málo dávala. Její dědictví si s sebou země nese dodnes. Velmi nízká úroveň vzdělání má své základy právě zde. Po téměř devadesáti letech francouzské nadvlády nebyla v zemi jediná univerzita a pouze jedna střední škola. Mnoho nadaných Kambodžanů se dostává na studia do Francie, mezi nimi například i jistý Saloth Sar, který se později do zapsal do historie krvavým písmem jako Pol Pot. Tehdejší Paříž byla mimo jiné i výborným místem pro studium komunistických ideálů a to jistě přispělo ke zrodu vpravdě ďábelského plánu, jak vybudovat novou, lepší společnost.

Když se Francouzi ze země definitivně stáhli, pomalu se začínaly tvořit podmínky pro nástup nejkrutějšího a nejbestiálnějšího režimu novodobé historie. K rozvrácení země přispěla občanská válka stejně tak jako nemilosrdné tajné bombardování území americkými letouny B-52, které si vyžádalo přes 500 000 obětí na civilním obyvatelstvu. Toho obratně využili Rudí Khmerové, kteří z řad pozůstalých po těch, kteří nálety nepřežili, nabírali své nové stoupence.

Pol Potova vojska obsadila v dubnu 1975 hlavní město Phnom Penh, sarkasticky byl zaveden Rok nula a podle instrukcí začala evakuace města, se zdůvodněním, že hrozí další nálety. To vše však již bylo součástí Pol Potova plánu, který v té době čítal osm následujících bodů:

1. Evakuovat všechna města
2. Zrušit všechny trhy
3. Zrušit měnu
4. Vypořádat se s náboženstvím a s mnichy
5. Popravit všechny představitele minulého režimu
6. Vytvořit systém úzké vzájemné spolupráce mezi jednotlivými oblastmi celé země
7. Vyhostit vietnamskou menšinu
8. Vyslat vojska k hranicím, především k té vietnamské

V rámci naplňování těchto a později i dalších hrůzných bodů bylo veškeré obyvatelstvo vyštváno z měst, jakýkoli odpor byl nemilosrdně trestán smrtí. Všichni nosili jednoduché černé oblečení a pracovali v nelidských podmínkách v zemědělství. Děti byly vychovávány odděleně od rodin a v rámci snahy o potlačování jakýchkoli projevů individualismu a neposlušnosti s novým režimem byla systematicky vyvražďována populace. Otřesný případ genocidy na vlastním obyvatelstvu dosahoval naprosto absurdních rozměrů. Děti zabíjely své rodiče, kdo nosil brýle byl popraven, sebemenší prohřešek proti novým pravidlům byl trestán smrtí. Život měl menší cenu než kulka a Rudí Khmerové se po cestě za revoluční agrární společností, kde by si byli všichni rovni, řídili krutým heslem: "Ušetřit je - žádný zisk; zbavit se jich - žádná ztráta." Krvavé běsnění, které trvalo necelé čtyři roky, a během kterého se celá země proměnila v jeden velký pracovní tábor, nepřežilo 20 % populace a na duších těch zbylých zanechalo hluboké šrámy, se kterými už život nikdy nemůže být takový jako předtím. Jednou z prvních obětí režimu byla již tak nepočetná vrstva intelektuálů a z této společenské a pravděpodobně i genotypové ztráty se Kambodža nevzpamatovala ani dodnes. Za děsivými čísly se skrývají miliony tragických lidských osudů. Pozůstatky po období konfliktů - pozemní miny a nevybuchlé nálože tato čísla i dnes stále zvyšují. Kousek od Siem Reapu je muzeum pozemních min, které jsem navštívil a kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že celá chrámová oblast byla ještě před patnácti lety jednou z nejintenzivnějších bojových oblastí mezi Kambodžskou armádou a ustupujícími Rudými Khmery a že byla také zcela zaminována. Zakladatel muzea Aki Ra je úžasnou kambodžskou osobností a zkrácenému překladu jeho životního příběhu bych rád věnoval následující odstavce.

"Narodil jsem se na venkově nedaleko Siem Reapu někdy okolo roku 1973, přesné datum mi neměl kdo říci. V roce 75 jsem byl odebrán od rodiny a byl jsem "vychováván" odděleně asi 5 km od vesnice. Celá výchova spočívala v úmorné práci na poli. Jako dobytek jsem za sebou vláčel těžký pluh a nedostával jsem ani tolik rýže, abych se nasytil. Můj otec byl zanedlouho popraven za to, že byl nemocný. Moje matka dostala novou práci - sběr odpadu z kanalizace. Když byla přistižena, jak pomáhá někomu, kdo již neměl po nelidské práci na poli síly, byla poslána na "převýchovu". Už se nikdy nevrátila. Jako malý chlapec jsem neznal nic tak dobře jako hlad. Jednou se jeden z mých kamarádů v noci vyplížil a vzal z koryta prasatům trochu šrotu, ráno byl usvědčen a popraven. Muž, který vzal ze stromu banán byl vykuchán před svou rodinou, jejíž členové při tom byli nuceni tleskat a radovat se. Pláč nebyl, jako zločin slabosti, povolen. Atmosféra strachu a udavačství pohlcovala vše. Každý týden se konala ve vesnici porada, na které se rozhodlo, kdo byl dobrý a kdo špatný. Těm špatným bylo poté ostrým palmovým listem pomalu podříznuto hrdlo, ostatní museli přihlížet a radovat se. Všem bylo vštěpováno, že špatní lidé jsou nepřátelé. Stejně jako všechny ostatní děti jsem byl zcela zmanipulován režimem. Nikdy jsem nepoznal jiný svět než ten zdeformovaný, plný násilí, krutostí a hladovění a tak jsem to považoval za normální, za přirozené a myslel jsem si, že to tak funguje všude na celém světě.

V deseti jsem dostal svoji první zbraň - AK 47, samopal, který byl stejně velký jako já. Všichni jsme dostali stejné oblečení - černé kalhoty a černou košili, obojí volného střihu. Místo bot jsme měli sandály vyrobené z pneumatik. Nosili jsme červenobílé šály. V době, kdy přišli Vietnamci jsem žil v táboře Rudých Khmerů, kde jsem se učil jak pokládat a odpalovat miny. Jednoho dne mě zajala Vietnamská armáda. Mnoho mých spolubojovníku bylo zabito, nás děti ušetřili a bylo nám nabídnuto přidat se k Vietnamcům. Zacházeli s námi dobře, jen jídla bylo stále málo a tak jsme byli nuceni neustálo hledat něco, abychom zasytili hlad, ochutnal jsem mnoho podivných jídel, mezi jinými například i sloní chobot.

V letech 1984-1990 bylo mnoho lidí zabito nebo zraněno minami. Nemocnice byly daleko a bylo jen málo vojáků a civilistů, kteří by znali zásady první pomoci. Armády sice zakládaly v džungli polní nemocnice, ale zraněných bylo mnoho a doktorů, léků a nemocničního vybavení jen málo, takže mnoho lidí umíralo. Zmrzačení vojáci byli propuštěni ze služby, nebyla jim však zajištěna žádná pomoc, někteří si našli špatně placenou práci, jiní se uchýlili k žebrání a mnoho jich žebrá dodnes. Každý rok po kontaktu s pozemními minami umírají nebo jsou zraněny stovky lidí, většina z nich jsou civilisté pracující v zemědělství. Ještě dnes je na území naší země mnoho zapomenutých zbraní a výbušnin. Mnoho dětí při kontaktu s nimi nebo s minami doplácí na nevinnou zvědavost.

Když jsem bojoval s Vietnamskou armádou proti Rudým Khmerům, zažil jsem jednoho dne nezvyklou věc. Ocitli jsme se v přestřelce na poli a já v jednom z nepřátel poznal svého strýce. To mě zarazilo a tak jsem sklonil zbraň. On mě však nepoznal a stále po mně střílel. Zalehl jsem do trávy, musel jsem jeho střelbu opětovat, ale střílel jsem jen nad hlavu, dokud se nedal na útěk. Až vloni jsem o tom se svým strýcem mluvil a řekl jsem mu, co se toho dne stalo. Oba jsme se moc nasmáli, dnes žijeme v míru a jsme šťastní.

V roce 89 se Vietnamci stáhli a já se stal členem další, již třetí armády. Tentokrát to byla Kambodžská armáda, která stále bojovala se zbývajícími jednotkami Rudých Khmerů. V té době jsem konečně dostal nabídku jít do školy a studovat jako normální člověk. Přesto jsem však byl mnohokrát povolán do boje. Během všech střetů, které jsem zažil jsem měl několikrát velké štěstí. Jednou jsem doprovázel generála Kambodžské armády na návštěvu do vesnice Samrong. Generál byl převelen na jinou základnu a jel se rozloučit s některými ze svých přátel ve vesnici. Dělali jsme bezpečností kontrolu cesty, jestli na ní nejsou miny. Žádné jsme nenašli. Naneštěstí ale někteří vesničané varovali Rudé Khmery o generálově příjezdu a ti jim výměnou za peníze dali protitankové miny, aby je před generálovým příjezdem položili. Počítalo se s tím, že generál, jako důležitá osobnost, bude přijíždět v tanku. Ráno vyjel po cestě k vesnici konvoj - pick-up s vojáky projel zaminovanou oblast bez problémů. Protitankové miny byly položeny za krajnicí, takže byly mimo dosah kol vozidla. Širší tank na ně však najel, generál ani další tři vojáci v tanku výbuch nepřežili. Já seděl nahoře na tanku a výbuch mě katapultoval daleko do rýžových polí, které obklopovaly cestu. Dopadl jsem do měkkého a nic se mi nestalo.

Po letech, které jsem strávil v Kambodžské armádě, přijely mírové jednotky OSN a já pro ně začal pracovat. Dostal jsem šanci chodit dál do školy a celý můj život se začal dramaticky měnit k lepšímu. Rychle jsem se naučil základy angličtiny a tu jsem mohl často uplatnit jako tlumočník při jednáních jednotek OSN místními. Kromě toho jsem se začal učit také francouzsky a japonsky. Vojáci OSN mě školili, jak používat detektor kovů a další vybavení pro hledání a zneškodňování min a jiných náloží. Strávili jsme mnoho času odminováváním různých území, mimo toho jsme také navštěvovali vesnice a poučovali lidi o minách a o první pomoci.

Když mírová mise opustila Kambodžu, byl jsem díky žoldu, který jsem za práci pro ni dostával, relativně dobře zajištěn. Rozhodl jsem se, že nejlepší, co budu moci udělat, bude pokračovat v odminovávacích pracích. Neměl jsem žádné speciální vybavení, takže jsem byl odkázán jen na ty nejjednodušší nástroje, jejichž použití k tomuto účelu jsem však ovládal dokonale. Jednoho dne v roce 1995 byla rodina - matka, otec a jejich šestiměsíční dítě - sklízet rýži u Thajských hranic. Plně naložený vozík po cestě zpátky aktivoval protitankovou minu. Dvě krávy, které ho táhly, stejně tak jako otec i matka byli na místě mrtví. Matka, drževši v okamžiku výbuchu dítě, mu tím zachránila život. Oba byli katapultováni do nedalekého minového pole, odkud nemohli vesničané plačící dítě ani tělo mrtvé matky dostat. Trvalo tři dny, než mě nejprve sehnali a než jsem poté s jejich pomocí zabezpečil oblast až k místu, kde dítě leželo. Jako zázrakem se mu podařilo přežít savši prs mrtvé matky.

Během odstraňování min a náloží jsem nashromáždil mnoho věcí a tak mě napadlo, že bych mohl založit muzeum. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem na ho vybudoval, pracoval jsem jako turistický průvodce a pomalu šetřil. Mezitím jsem stále pracoval na odminování zemědělských oblastí v okolí Siem Reapu. Nepracoval jsem pro žádné organizace a občas jsem musel platit místním lidem za pomoc. Vždy jsem ale radši hledal dobrovolníky, kteří by mi pomáhali. Mnoho lidí ze zahraničí přijelo, aby mi takto pomohli a aby mohli lépe pochopit celý rozsah hrůz, které jsou v Kambodže stále živé. Stále žijeme s dědictvím min a nevybuchlých bomb. Doufám, že muzeum, které jsem založil, pomůže lidem vysvětlit, že pro nás hrůzy války ještě neskončily. Stále potřebujeme pomoc, abychom mohli bojovat s tímto obrovskému problému a já cítím, že svět si plně neuvědomuje rozsah rozměrů celé situace. Jen v provincii Siem Reap máme 27 000 obětí nášlapných min a toto číslo se denně zvyšuje. Informace o počtu min v zemi je pouze odhadem, protože je tu mnoho nezaznamenaných minových polí. Může trvat ještě padesát nebo sto let, než se podaří zlikvidovat je všechny."

Kromě odminování mnoha nebezpečných oblastí má Aki Ra zásluhu i na výstavbě mnoha škol a silnic a spolu se svoji manželkou se stará o sirotky a o oběti min. Příběh, jak se Aki seznámil se svoji manželkou, je také neskutečný. Jeho žena je Japonka. Když se mu dostalo před pár lety dostalo zasloužené publicity, Hourt se o něm dočetla v novinovém článku a jeho příběh ji natolik oslovil, že se za ním vypravila do Kambodži a jejich vzájemné sympatie byly tak silné, že se později vzali. Naučila se deaktivovat miny a společně s manželem teď přispívají kambodžské společnosti krásným a zaslouženíhodným způsobem.