S Ditkou na lyžáku

Minulý týden v noci z úterý na středu jsem měl tu příjemnou možnost ubytovat v našem bytě v Singapuru výjimečnou návštěvu. Tak jako já jsem se z VŠE dostal na exchange studijní pobyt na SMU, dostala se moje spolužačka Judita na školu HKUST do Hongkongu a spolu s dalšími třemi studentkami se rozhodly vynechat týden školy a přijely se podívat do Singapuru. Byl to tak trochu riskantní krok, protože jsme se s děvčaty skoro vůbec neznali a nikdo moc dobře netušil, co nás čeká. Nakonec vše ale dopadlo snad i lépe než kdokoli čekal a strávili jsme společně pár bezvadných dní. Ve středu brzy ráno se celá dámská výprava objevila před našimi dveřmi a po náročné cestě je čekalo lehké občerstvení a seznámení se zbylými dvanácti obyvateli apartmánu. Nečekaně se našlo skoro dost místa, aby měl každý kam složit hlavu. Kdo to vlastně přijel? Konečně někdo, s kým jsem po delší době mohl zase mluvit česky - Judita; čarokrásná francouzská princezna marockého původu - Najlae; nesmírně pohodová Rakušanka - Martina a sympatická a nepředstavitelně akční Švédka - Jenny.

Po krátkém spánku čekala mě cesta na thajskou ambasádu (kde jsem si podal žádost o vízum) a návštěvu první kroky při objevování Singapuru. Zatímco holky si prošly Little Indii, mně na zastupitelském úřadě zabavili pas a zkásli mě o 50 dolarů. Na západ slunce jsme se už sešli v Boat quay a prošli jsme si promenádu s výhledem na singapurské panorama, Merliona aj. Večer jsme se společně zúčastnili závěrečné party u Jeana-Philippa a Simona a poté měla děvčata možnost využít naplno všech výsad ladies' night v klubu Double 0. Spolu s námi šli i všichni ostatní spolubydlící z Hongkongu a společně jsme se moc dobře bavili. Další den ráno se holky jely podívat na Sentosu, já šel opět na Thajskou ambasádu, tentokrát už pro připravené vízum.

















Po dlouhém rozhodování a váhání to nakonec dopadlo tak, že jsme se společně v pěti vypravili na výlet do Malajsie na ostrov Pangkor a po cestě zpátky jsme strávili jednu noc v K.L. Když jsme ve si ve čtvrtek v noci povídali s Juditou na zadních sedadel expresního autobusu česky a kolem nás ubíhala zvlněná krajina, nemohli jsme se ubránit pocitu, že jsme někde jinde než v jihovýchodní Asii. "Ty vole, to je úplně jak kdybysme jeli na lyžák," říkali jsme si. Navzdory nepříznivým předpovědím počasí jsme od pátečního rána neviděli déšt, přes den bylo až 40 stupňů a skoro všichni jsme se kvalitně spálili. Mimo šnorchlování se stovkami rybiček, které jsme mohli z ruky krmit, bláznivé jízdy na motorových člunech, plavání na ostrov, lezení po skalách a obdivování tukanů, kterých bylo všude spousty to bylo hlavně o jídle a zase jen o jídle, což mi nesmírně vyhovovalo. Večer jsme viděli překrásný západ slunce a když už jsme mysleli, že je po všem, rozzářila se celá obloha červenými barvami a uprostřed se vyrýsoval zajímavý úkaz - kužel stínu nebo co to bylo. Nikdo z nás to moc nepochopil, ale vypadalo to moc hezky.













V K.L. jsem měl ještě několik nevyřízených účtů - když jsem minule navštívil Batu Caves, bylo to za hustého deště a po tmě, na KL Tower jsem byl pouze ve dne apod. Nyní se mi povedlo navštívit zmíněná místa znovu za jiných a mnohem lepších podmínek než předtím a ještě mnoho dalšího - například jsem se zúčastnil protestů indické menšiny před Britskou ambasádou.

Bylo to v sobotu ráno, když jsem šel vyzvednout lístky na návštěvu Petronas Towers. Shodou náhod se ambasáda nachází hned vedle "dvojčat", takže jsem se nevědomky dostal přímo do středu davu protestujících Indů. Důvodem jejich nespokojenosti b ylošpatné postavení indické menšiny v malajské společnosti a nízká tolerance vůči jejich kultuře a náboženství. Zrovna večer předtím jsem si říkal, v jak mírumilovném, funkčním a harmonickém soužití dokáží Malajci, Číňané a Indové v Malajsii žít, ale ono to asi tak úplně jednoduché také nebude. Lístky na Skybridge - můstek spojující obě dvě věže jsem nevyzvednul, z důvodů protestů byl přístup do objektu omezen. Tak jsem alespoň vyslechnul názory obou stran - nespokojené policisty, kterým o půlnoci volali, že mají v šest ráno nástup před KLCC a hrdé Indy, kteří přišli bojovat za svá práva. Komunita která vybudovala jako levná pracovní síla téměř celou Malajsii dnes nemá v rukou skoro nic, ani přístup ke vzdělání pro své děti - tak to alespoň říkali - se vyžadovala přístupu k britské ambasádě, aby zde mohli předat petici a protestní dopis. Policie a bezpečnostní složky jim však zamezili přístup, shromáždění nepovolili a zatkli právníky a představile hinduistiké organizace, která celou akci organizovala. Nabízel jsem Indům, že si dám dopis pod tričko a jako turista ho na ambasádu pronesu, to nakonec nepřijali, že prý to musí být předáno oficiálně.


















Nakonec jsem ale musel jít, protože na mě už holky čekaly, tak jsem bohužel přišel o nejlepší část, kdy malajské bezpečnostní a pořádkové síly nepovolenou demonstraci s použitím síly, slzného plynu a vodních děl rozprašujících štiplavé a zapáchající chemikálie nekompromisně ukončily. Jak jsem se nakonec dozvěděl ze zpráv, dopis se předat podařilo.



















Po snídani jsme se vypravili do Batu Caves, poté na národní mešitu, na tržiště, kde jsem poznal mnoho výrobků, které jsem viděl vyrábět na Bali (prodavači mi i potvrdili, že je mají odtamtud) a poté do Chinatownu, kde jsem si od místních podvodníků koupil další tričko.

















Cesta zpátky do Singapuru proběhla v pořádku, jen v J.B. už jsme nestihli poslední autobus, tak jsme se museli na hranice dostat taxíkem, becelní prostor - most - přejít pěšky a poté jsme se svezli s náhodným týpkem přímo na letiště. Vše bylo ale pod kontrolou a stále jsme měli dostatečnou časovou rezervu a paletu alternativních řešení, aby děvčata stihla v časných ranních hodinách svůj let. Když jsme se konečně rozešli, trochu jsem si oddechnul, přece jen jsem v roli průvodce cítil celou dobu zodpovědnost za to, že bude vše vycházet a byl jsem moc rád, že jsme to nakonec ke všestranné spokojenosti celé skvěle zvládli.