Závěrečná výprava - Část čtvrtá - Bangkok

Po osmi krásných dnech v ráji na jihu Thajska jsem vyrazil směrem na sever - do Města andělů, jak mu říkají místní. Večer před plánovaným odjezdem jsem si přímo ve Viking resortu koupil jízdenku na noční autobus. Cesta měla trvat asi 13 hodin a stála sympatických 600 Bathů, což je zhruba 360 Kč. Sotva jsem se po přistání lodí v Ao Nangu rozloučil s Květou, už jsem se seznámil s Finem, který byl právě na své úvodní cestě po Thajsku. Úvodní protože ho čekaly tři roky studia na univerzitě v Bangkoku a já ho zastihl právě ve chvíli, kdy byl ještě na cestách před začátkem svého prvního semestru. Asi hodinu jsme spolu čekali na "zastávce", mě tam měl vyzvednout minibus, který mě měl odvézt na autobusové nádraží v Krabi town. Když už měl můj minibus dvacet minut zpoždění, začínal jsem být trochu nesvůj a chystal jsem se začít vzniklou situaci nějak řešit. Vtom se však objevil starý rozklepaný autobus, podle velké barevné jízdenky, kterou jsem držel ve zpocené roztřesené ruce, poznali, že patřím k nim, naložili mě a asi za dvacet minut už jsme byli v přístavu. To mě trochu překvapilo, dost jsem se divil, že jsem v přístavu, když jsem měl jet na autobusové nádraží, ale tak nějak jsem se tím moc nezabýval. Za celý den jsem snědl jenom několik banánů a po probdělé noci jsem byl zesláblý, ještě jsem se vůbec necítil dobře a tak jsem se celý zelený potácel mezi ostatnímí turisty. V přístavu jich byly spousty - přijíždějících, odjíždějících i čekajících. Moc jsem nechápal systém, jakým funguje organizace dopravy, a tak jsem vše nechal na Thajcích s nadějí, že vědí, co dělají. Vždy mi někdo zkontroloval jízdenku, někam mě poslal, nebo mi na tričko nalepil barevnou samolepku, podle které se poznalo, kam jedu. Nakonec to ale dopadlo výborně - po chvíli čekání jsem nejenže seděl v autobuse jedoucím směr Bangkok, ale ještě jsem měl vedle sebe na sedadle sympatickou Dánku Noru a před sebou nejlepší český pár, jaký jsem na svých cestách za celou dobu potkal - Sašu a Adama.

Saša, jak jsem se během cesty dozvěděl, pochází dokonce také z Hradce Králové, ale už nějakých pár let žije v Praze, kde oba pracují. Já je zastihl ke konci jejich dovolené, která byla, jak jsem pochopil, hlavně hodně o potápění na Želvím ostrově Ko Tao. Adam je mimojiné profesionální fotograf, takže neustále fotil a pořád se snažil zachycovat v momentkách veškeré dění okolo. S Adamem a Sašou se mi moc líbilo a když jsme se v šest hodin ráno v Bangkoku loučili, neměl jsem daleko k tomu rozhodnout se zůstat ještě na ten den s nimi. Po noci strávené v autobusu se mi ale podařilo nabrat síly a cítil jsem, že mě čeká divoký den a divoká noc v hlavním městě Thajského království. Snad i proto jsem se nechtěl ubytovávat hned po příjezdu a rozhodl jsem se z místa, kde nás vyložili, pokračovat dál sám. Zrovna vycházelo slunce a tak jsem spěchal najít nějaké místo s pěkný výhledem.





























Pěšky jsem si prošel část Bangkoku a poté jsem se šel podívat na Grand Palace, což je rozlehlý komplex budov a chrámů. V jednom z nich je uložena posvátná nefritová soška buddhy která měří skoro půl metru a za dvacet století, která uplynula od jejího vytvoření, byla doslova v centru historického dění a na své pouti do chrámu Wat Phra Kaew se podívala do mnoha států v jihovýchodní Asii. Velkou výhrou bylo náhodné setkání s Dánem Kasperem. Pro vstup do chrámů je potřeba mít dlouhé kalhoty, což jsem samozřejmě neměl a tak jsem byl nucen si je na místě vypůjčit. Nebyla to jednoduchá procedura, jeden by nevěřil, kolik administrativy je možné vymyslet okolo zapůjčení páru kalhot. Nejprve jsem na pokladně musel vyplnit žádost o zapůjčení, složit zálohu, poté mi u další přepážky na základě mé kopie žádosti kalhoty vydali. Když jsem je později vracel, musel jsem si nechat potvrdit, že jsem je vrátil a poté odevzdat několikrát orazítkovanou kopii žádosti, proti které mi vrátili zpět zálohu. To vše zaměstnávalo asi pět lidí. Když jsem se v převlékárně soukal do získaných kalhot, potkal jsem se tam právě s Kasperem, Dánem, který měl pár týdnů volna a tak vyrazil na vlastní pěst do Thajska, cestoval opačným směrem než já, ze severu na jih. V Dánsku studuje Kasper prvním rokem na medicíně. Několik let mu trvalo, než se tam vůbec dostal. Protože neměl dostačující průměr ze střední školy, nemohl jít na svou vysněnou vysokou školu hned po "maturitě". Protože ale věděl, že nikam jinam jít nechce, využil možnosti nahnat navíc body do příjimacího řízení tím, že projeví výjimečný zájem o obor. Strávil proto rok v Senegalu jako dobrovolník v nemocnici a poté rok v Dánsku, kde jezdil jako pomocná síla se záchrankou. Když jsme se nesměle dávali do řeči, ani jeden z nás netušil, že zbytek dne strávíme společně a že to nebude jen tak obyčejný den.






























Po převlečení do vtipně volných a velkých kalhot jsme si prošli všechna pěkná zákoutí komplexu a potom jsme se dohodli, že se ještě pojedeme podívat na obrovského 45metrového ležícího buddhu, který měl odpočívat v chrámu nedaleko. Sotva jsme ale vyšli z brány Grand palace, už se nás ujal místní podvodník, s tím, že je jedním ze zaměstnanců ve Velkolepém paláci a že nám pomůže a poradí, kam bychom se měli dál podívat. My jsme udělali tu chybu, že jsme nasedli do tuk-tuku, který nám náš nový "přítel" sehnal za překvapivě nízkou cenu asi 6 Kč a který nás měl za tuto směšnou částku dovézt k ležícímu buddhovi, ke stojícímu buddhovi a ještě snad i na nějaká další místa. Chvíli poté, co jsme vyjeli, s námi řidič zastavil v takové temné opuštěné uličce a otočil se na nás. Já jsem už čekal nejhorší, ale nakonec šlo jen o to, že se nám snažil vnutit, že ještě než pojedeme tam, kam jsme chtěli, tak že nás zaveze do nějakého obchodu, buď do klenotnictví, nebo ke krejčímu. V Bangkoku to takhle funguje - provozovatelé obchodů a různých jiných podniků platí údajně řidičům 5 litrů benzínu za to, že ti jim nějakého turistu dovezou. Snažili jsme se řidičovi vysvětlit, že jednak nemáme vůbec zájem navštěvovat nějaký z vnucovaných obchodů a hlavně, že nemáme čas a že on nás o něj tímto okrádá. Nedalo se s ním však vůbec domluvit, pořád jen jako posedlý opakoval, že nás zaveze ke krejčímu a že za to dostane benzín a že si tam nemusíme ani nic kupovat, že se můžeme jen podívat. To jsme samozřejmě nechtěli, protože nám bylo jasné, jakému nátlaku bychom tam asi museli být vystaveni. Protože náš řidič odmítal jet kamkoliv jinam než ke krejčímu, tak nějak jsme mu odkývali, že se tam pojedeme podívat, ale řekli jsme mu, ať nás nejprve zaveze k velké soše stojícího buddhy.






























Tam nás ochotně odvezl, my se šli podívat a on že tam na nás zatím počká. S Kasperem jsme zvažovali utéct a vzít si regulérního taxíka. To jsme ale nakonec zamítli, asi by nebylo příjemné potkat našeho řidiče někdy později ve městě. Podívali jsme se na sochu a krátce si promluvili s jedním z místních mnichů, který nám ukazoval jaké velké "dárkové koše" tam mají pro další mnichy nachystané. Mniši tu totiž většinou žijí jen z darů - vždy ráno vyrazí do ulic s velkými miskami a do nich přijímají od lidí jídlo. Ti si tím připočtou dobrý skutek, mniši zasytí hlad a všichni jsou spokojení. Za určitých podmínek může mnich obdržet právě i takový velký dárkový koš, jaký jsme viděli. Má v něm různé věci denní potřeby - vše důležité na jeden měsíc života. Když jsme se vrátili k našemu řidiči, snažili jsme se mu znovu vysvětlit, že do žádného obchodu nejedeme a nabízeli jsme mu adekvátní odměnu za to, že nás odvezl alespoň k buddhovi. On jakékoliv peníze odmítal, i když jsme mu dávali snad stejně, kolik stojí pět litrů benzínu. Nedalo se nic dělat a my přistoupili k nepříjemnému řešení, otočili jsme se a pěšky odešli. Ještě dlouho jsme slyšeli jeho rozzlobený křik, že jsme ho podvedli a že na nás zavolá policii.

Asi 130 km západně od Bangkoku se nachází město Kanchanaburi, nedaleko kterého je chrám, kde mniši chovají tygry, mají je ochočené a návštěvníci se s nimi mohou kočkovat. Taková byla alespoň informace, kterou jsem měl. Na tygří chrám jsem se chtěl moc podívat, ale brzy ráno mi ujel vlak a já už se málem vzdal naděje, že tygří chrám uvidím, neměl jsem čas, protože jsem věděl, že další den už musím být v Kambodže. Když jsem ale potkal Kaspera, zjistil jsem, že on o tomto místě také ví a také se tam chtěl podívat. Tak jsme si řekli, že tam pojedeme a to tak že hned. Kasper se zeptal na recepci hotelu, kde bydlel, a tam mu poradili, že abychom to ještě ten den stihli, musíme si vzít taxíka. Chvíli poté už jsme seděli v růžovém taxi a zábavný Thajec nás vezl do Kanchanaburi. Neuměl skoro ani slovo anglicky a tak s námi komunikoval tím způsobem, že vždy zavolal své kamarádce, podal nám telefon, my jí vše vysvětlili a ona mu to poté přetlumočila.



















Tygří chrám byl pro mě velkým zklamáním a pro Kaspera také. Měli jsme podobný pohled na věc a tak jsme se alespoň smáli ostatním Faràngům. Proč zklamání? Kdysi snad úžasné místo se, poté co bylo objeveno západním světem, pod náporem turistů proměnilo v kýčovitou a umělou atrakci, ve které nejde o nic jiného než o peníze. Po zaplacení předraženého vstupného jsme prošli branou a po chvíli jsme došli do zákoutí mezi skalními stěnami, kde bylo celé to neštěstí k vidění. Zhruba padesát turistů tu stálo ve frontě na to, aby se mohli nechat vyfotit s polomrtvými omámenými tygry. Ti jsou tu nadopovaní sedativy a líně se povalují v malém areálu mezi skalami. Přestože jsou tygři pod vlivem, místní zaměstnanci dbají na bezpečnost. K tygrům se chodí jednotlivě v jejich doprovodu. Když si vystojíte frontu, přijdou k vám dva z nich, jednomu dáte fotoaparát, zatímco ten druhý vás vezme za ruku, provede vás mezi tygry a u každého z nich si můžete zapózovat na fotku. Komu by to nestačilo a chtěl by víc, může zaplatit speciální "příspěvek" a za to se může nechat vyfotit s největším a nejvíce zrušeným tygrem, jehož hlavu vám dokonce dají na chvíli před stiskem závěrky do klína.

Samozřejmě jsme se s Kasperem s tygry také nechali vyfotit. Jednomu z nich jsem se asi moc nelíbil, když jsem si k němu chtěl přisednout, začal na mě i přes drogové opojení výhružně vrčet a když viděl, že ani to mě neodradí, začal se zvedat a máchl po mně tlapkou. Můj průvodce, který mě do té doby stále držel za ruku mě rychle odtáhl do bezpečné vzdálenosti a několik dalších hlídačů začalo tygra rychle uklidňovat.

Po focení jsme s Kasperem ještě chvíli s nechutí pozorovali všechny faràngy, jak se s falešným úsměvem tulí k polomrtvým zvířatům, aby po návratu mohli doma ukázat fotku s opravdovým tygrem. Nejvtipnější bylo, že náš taxikář se rozhodl jít se na tygry podívat také. Zaplatil významnou část z toho, co jsme se mu za 5 hodin jízdy chystali zaplatit, vyfotit se s tygry ale nenechal. S úsměvem naznačoval, že se bojí.

O kousek dál od nebohých velkých tygrů jsme našli mnicha, jak si hraje s malým tygříkem a ten už byl o poznání živější. Trochu jsem si zlepšil náladu tím, že jsem ho chvíli hladil. Měl překvapivě hrubou, na dotyk až nepříjemnou srst a moc si mě nevšímal, ale i tak to byl zajímavý zážitek.



















Kousek od Kanchanaburi se také nachází nechvalně proslulý most přes řeku Kwai, který vyrostl v krvi válečných zajatců fašistického Japonska. Po konzultaci s přítelkyní na telefonu jsme tam dojeli, prohlédli si most a podívali se, jak v jeho okolí místní stanují. Asi je to oblíbená destinace, kde Thajci tráví v kempech dovolenou. Už jsem sice viděl i horší místa, kde se dá postavit stan, ale stejně jsem nepochopil, proč jich tam bylo všude tolik.





























Když jsme se vymotali z davu zahraničních i thajských turistů, propletli se mezi stánky se vším možným (od oblečení, přes jídlo až po knížky a dvdčka) a konečně jsme našli náš taxík, čekala nás ještě tříhodinová cesta zpátky do Bangkoku. Tam jsme se s Kaperem dobře navečeřeli, po náročném dni jsme si dopřáli thajskou masáž a potom jsme vyrazili objevovat špínu nočního života ve Městě andělů. Ve známé ulici Khao San jsme nakoupili trička a z venkovní terasy jednoho z barů jsme pozorovali, jak davy turistů proudí mezi světelnými reklamami barů a osvětlenými stánky. Jeden z místních podnikatelů dokonce nabízel, že každému zájemci na počkání vystaví průkazku ISIC nebo třeba novinářský průkaz.



















Asi nejlépe zhodnotil celý den Kasper, když říkal, že to byl asi nejbláznivější a nejintenzivnější den v jeho životě. Jen jsem mu řekl, že já to mám takhle každý den, když jsem na cestách, rozloučili jsme se a já už další den brzy ráno spěchal směrem ke Kambodžským hranicím. Snad je to proto, že jsem v Bangkoku strávil jen jeden den a neměl jsem možnost vidět mnoho z jeho turistických atrakcí, samotné město na mě ale zapůsobilo rozporuplným dojmem. Především mi vadilo, že jsem vůbec nepochopil, jak ve městě vše funguje, že jsem neodhalil jeho skrytý vnitřní systém. Celé mi to přišlo jako jeden velký zmatek. Rozloha města je obrovská, a míst, která stojí za navštívení je v něm mnoho. Jsou ale roztroušena dost daleko od sebe a ačkoliv je ve městě i metro, i nadzemka, není snad ani možné dostat se z jedné turistické lokality na jinou tímto způsobem, protože dráhy tyto místa prostě nespojují. Jak funguje autobusová doprava nemělo během jednoho dne ani cenu zkoušet zjistit a když jsem se chtěl svést tuk-tukem, zavezl mě úplně na jiné místo, než na jaké jsem původně chtěl. No prostě, moc mě to tam nenadchlo. Myslím, že si hlavní město Thajského království ale zaslouží ještě jednu šanci a tak mu musím příště věnovat více času, třeba změním názor.

Celý článek...

Závěrečná výprava - Část třetí - Ton Sai, Krabi

Středa 5. prosince byla pro celé Thajsko významným dnem. Milovaný král Bhumiphol Adulyadej alias Ráma IX. slavil své 80. narozeniny. Původně jsem se chtěl zúčastnit velkolepých oslav v Bangkoku, ale kvůli již zmiňovanému zpoždění mě tento mimořádný den zastihl ještě na jihu země, v zátoce Ton Sai, na vyhlášeném místě, na které se sjíždějí horolezci z celého světa, aby tu na krásných vápencových skalách zdvihajících se přímo z písku pláží zdolávali cesty všech možných obtížností. Cesta z ostrova Phi Phi Don proběhla hladce, otevřenou jízdenku, kterou jsem měl už z Phuketu mi na lodi bez problémů vzali, a já se hned začal zajímat o krásný otevřený plac na přídi, který byl zahrazen, aby tam nikdo nechodil. Zeptal jsem se jednoho z členů posádky, jestli si tam můžu jít i přes zákaz lehnout. Bohužel mi řekl, že ne, že to tam potom při cestě není bezpečné. Když odešel z dohledu, překonal jsem zátarasu a odjezd z přístavu už jsem si vychutnával z v.i.p. místa v přední části lodi. Během plavby se mi podařilo na prudkém sluníčku i usnout a načerpat tak síly na náročný večer. Když jsme přistáli v přístavu, několik členů posádky obratně přeskočilo z boku lodě na molo a přistavili můstek pro pasažéry, kterých už na lodi seřazených čekalo asi sto. Když námořníci zahlédli, že se nechystám čekat na konci fronty, ale že chci napodobit jejich způsob vystupování, rychle mě zastavili, že to není bezpečné. Pokýval jsem hlavou, že rozumím a předstíral jsem, že se vracím zpět do fronty. V nestřežené chvíli jsem se rychle přiblížil k boku lodi a skoro tak obratně jako opálení Thajci jsem z rozhoupané lodi sestoupil. Námořníky to pobavilo a pochopitelně mě už zpátky na loď nehnali.

Před branami přístavu byl tak trochu zmatek, desítky turistů se tu snažily usmlouvat s místními šoféry ceny dopravy na různá místa v okolí. Já na výzvy několika řidičů nereagoval. Pak jsem si od jednoho nechal vysvětlit cestu do místa, kam chci a když mi řekl, kolik to bude stát, rozhodl jsem se, že těch pár kilometrů půjdu pěšky. Naneštěstí mě pak další řidič přemluvil, měl už skoro plné auto a skupinka faràngů v něm vysmlouvala dobrou cenu, takže mě to nakonec nestálo skoro nic. Během cesty jsem se seznámil se Španělem Edvardem, který byl právě v půlce své roční cesty kolem světa. Po příjezdu na pláž Ao Nang jsem už věděl, že Edvard míří také do zátoky Ton Sai a také že je to debil, se kterým nemám zájem trávit už ani minutu. Naneštěstí Edvard šikovně vzdoroval všem mým snahám zbavit se ho. Do zátoky Ton Sai se dá z Ao Nangu dostat pouze lodí a tak, když Edvard říkal, že už se stmívá a že bychom měli jet, řekl jsem mu, ať klidně jede, že se půjdu ještě projít po městě. Na to on odpověděl pouze:"No jo, tak jdeme." A šli jsme. Když se mi konečně podařilo setřást ho, byli jsme už dávno v Ton Sai, bylo už pozdě večer a já jen o vlásek unikl tomu, že bychom bydleli spolu. V nejlevnějším resortu jménem Viking už neměli volnou chatku a tak jsem je v hrůze z toho, že bych někde jinde sdílel pokoj s Edvardem a s vědomím toho, že on nebude chtít trávit noc venku s komáry, poprosil, zda by se pro mě někde nenašlo alespoň místo na přespání. Ochotný personál mi připravil pár polštářků na rohoži za barem, před spaním mi zapálili dýmající spirálu proti komárům a já šťastný jednak účinkem pár piv značky Chang a druhak tím, že jsem konečně setřásl španělské klíště, tvrdě usnul. Později jsem se doslechl, že obsah alkoholu v lahvovém Changu je proměnlivý a že se pohybuje někde mezi 0 až 20 % alkoholu v závislosti na konkrétní várce. Jestli je to pravda, tak to vysvětluje mnohé.



















Další den ráno už jsem se nastěhoval do uvolněné chatky a vydal jsem se na průzkum okolních zálivů a skal. Pohledy na horolezci obsypané skalní stěny v okolí zátok Ton Sai a Railay jsou monumentální. Za svítání či za soumraku, z pláže, z lodi nebo ze skal, pokaždé jinak krásné.

Zátoka ve které jsem bydlel je naprosto jedinečná atmosférou, kterou má. Jelikož její obyvatelé nejsou klasičtí faràngové, ale povětšinou horolezci, dokázalo si místo uchovat svou původní hodnotu a nestalo se dalším z turistických pekel, kterých je všude v okolí dost. Konečně jsem také naplno pochopil, co je to chill out, tento výraz nabývá v oblasti nových významů, podél celé pláže se nachází množství barů a restaurací, ve kterých je velmi často místo klasických stolů a židlí mnoho pohodlných koberečků a polštářů na širokých terasách, ideální podmínky pro poklidný odpočinek. Každý večer se také v jednom z místních podniků koná ohňová show.




























V pátek i v sobotu jsem si zaplatil v jednom z lezeckých obchůdků účast na půldenní výpravě. Půjčili mi sedací úvazek, veškeré nutné železo a boty - lezečky a spolu s dalšími zákazníky - Švédkou Evou a její kanadskou kamarádkou nás místní průvodce - drobný Sam půl dne ve skalách jistil, vybíral cesty a samozřejmě lezl vždy na prvním, abychom my v případě pádu zůstali jen bezpečně viset na laně. Sam byl bezvadný chlapík a lezlo mu to náramně, však také už šestý rok nedělá každý den nic jiného. Holky byly také moc šikovné a tak jsme lezli celkem bez problémů krásné cesty okolo úrovně 6b se zvučnými jmény jako např. Monkey Love nebo Muay Thai. Obtížnost byla přesně na hranici mých s odlezenými minutami rapidně klesajících možností a tak jsem, poté co jsme skončili, v roztřesené ruce málem ani neudržel propisku, když jsem podepisoval objednávkový formulář na další den.





























Sam mě vzal na oběd, šli jsme trochu dál od pláže směrem do džungle a v chýši, o které bych si zvenčí nemyslel, že jde o restauraci pro místní, jsem měl úžasně chutně upravenou rybu, kuře, zeleninu a množství výborných omáček, k tomu všemu samozřejmě rýži. Už se asi nedozvím, jestli právě toto jídlo bylo onou pověstnou dietní chybou, nebo jestli jsem ji udělal ještě někdy později toho dne. Faktem však zůstává, že jsem byl druhý den ráno po noci strávené neúspěšnými pokusy doběhnout do venkovní koupelny tak zesláblý, že jsem málem ani nemohl vstát z postele, natož, abych byl schopný s bolavými namoženými svaly zopakovat lezecké výkony z minulého dne. Poplatek už byl ale zaplacený a tak se nedalo nic dělat, posilnil jsem se dietní sušenkou a pár doušky vody a vydal se, sotva se drže na nohou, vstříc dalšímu skvělému lezení. Toho dopoledne jsem zvládl celkem těžké výstupy z nichž nejnáročnější byl jednoznačně nástup poslední cesty, při kterém jsem se musel vyškrábat na zvláštní skalní útvar, který se zformoval na jedné ze stěn. Začátek byl jen na rukou, poté jsem musel vyhodit nohy nahoru a konečně se přitáhnout, potom už začínalo normální lezení. Totálně jsem se na několik dalších dní zničil, cítil jsem bolest v každém netrénovaném svalu, který jsem při lezení po thajském vápenci použil.





























Ještě to odpoledne jsem se rozloučil s bezvadnými provozovateli a zaměstnanci Viking resortu, vzal si loď do Ao Nangu, a pokračoval dál na své cestě do Bangkoku. Na lodi mě náhoda svedla dohromady s krásnou vytáhlou Češkou Květou, která tu byla na dovolené se svým italským přítelem. Dozvěděl jsem se, že jsem nebyl jediný, kdo udělal nějakou dietní chybu, a že můžu být ještě rád, že jsem se z toho za jeden den tak nějak dostal.

Celý článek...

Závěrečná výprava - Část druhá - Ko Phi Phi

Večer před odjezdem jsem si v Patongu v jedné z mnoha turistických kanceláří koupil jízdenku na loď na ostrovy Phi Phi, odjezd byl ráno v 8:00 z přístavu a v ceně bylo i vyzvednutí z mého hostelu, měl jsem čekat příjezd minibusu mezi 7:00 a 7:15. Protože jsem se bál, že zaspím, nařídil jsem si budíka a mimoto jsem poprosil slečnu ze stánku, kde jsem si jízdenku kupoval, aby mě o půl sedmé prozváněla, dokud jí to nepoložím. Spát jsem šel celkem pozdě a když mě v 7:20 probudilo bušení na dveře, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. To se mě recepční snažila vzbudit, že na mě dole už deset minut čekají a že na mě už asi dlouho čekat nebudou. Ve spěchu jsem si sbalil všechny věci (samozřejmě jsem to neudělal večer) a vyběhl jsem na ulici, kde už byl minibus s naštvaným řidičem a několika dalšími turisty, kteří se také netvářili právě nadšeně. Pár minut po probuzení už jsme ujížděli probouzejícím se Patongem směrem k přístavu na jihovýchodě ostrova. Jak jsem později zjistil, zapomněl jsem v pokoji několik drobností, nějaké oblečení a pár drobných mincí. Naštěstí nic, bez čeho bych se neobešel.

V přístavu mi vyměnili jízdenku za samolepku, kterou mi připlácli na propocené tričko a za chvíli už jsme odráželi od břehu Phuketu, směrem k novému cíli, do hlavního přístavu v zátoce na ostrově Phi Phi Don. Po cestě jsme obepluli nádherná zákoutí ostrovu Phi Phi Leh. Překrásné skalní útvary vystupující z průzračně čistého moře ve kterém se to jen hemží rozmanitými rybkami, žraloky a barakudami, které pomalu proplouvají nad pestrobarevnými korálovými útesy.


















Od Zan jsem měl informaci, že na hlavní pláži je ubytování velmi drahé, ale že dál na jih podél pobřeží je levnější rezort jménem Phi Phi hill a že se tam s přítelem za dva dny chystají, takže se tam můžeme ještě vidět. Podle názvu jsem usoudil, že ono ubytování bude asi někde na kopci, žádný kopec jsem neviděl, tak jsem pokračoval na jih a po asi půl hodině jsem nějaký kopec a doporučené chatky na něm doopravdy našel. Z pláže k nim vedlo zrádné schodiště, ale odměnou za jeho zdolání byl dechberoucí výhled, který jsem si poté z terasy tamní restaurace vychutnával každé ráno a každý večer po dobu tří dní.



















V průběhu pobytu na ostrově jsem obešel přístupné i nepřístupné části pobřeží, vyšplhal na některé kopce a skály, viděl padající hvězdy, zúčastnil se half moon party, seznámil se s Rupertem, Gemmou a Sam z Anglie, Lottou z Nizozemska a s Agátou z Francie, nechal se učit thajštinu od servírky Pan, podnikl výlet na člunu (ve vlnách jsme skákali tak, že na mě nezbyla ani nitka suchá,) šnorchloval na několika místech ( v jednu chvíli jsem plaval se třemi malými žraloky,) pozoroval bláznivé opice na opičí pláži (tito malí makakové bavili přihlížející turisty tím, že spolu zápasili a všemožně jinak dováděli) a mnoho dalšího. Znovu jsem viděl Zan s přítelem a když jsme se poté loučili, nikdo z nás netušil, že to není na dlouho.

























Na ostrově Phi Phi Don jsem zůstal o několik dní déle, než jsem původně plánoval, prostě se mi tam líbilo tolik, že se mi nechtělo hned pokračovat dál. Ještě mě toho ale čekalo hodně, všechny nové přátele jsem tedy na ostrově nechal a pokračoval jsem dál, zpátky na pevninu.

Celý článek...

Závěrečná výprava - Část první - Phuket

V předvečer mého odletu do Thajska jsme byli se spolubydlícími na závěrečné večeři v oblíbené jídelně Food republic, odtamtuď se Kelvin, Tina a Sim vydali přímo na autobusové nádraží, kde už na ně čekal noční autobus do Malajsie na ostrov Penang, kde se rozhodli začít svůj závěrečný výlet. Když jsme se loučili, bylo moc smutné uvědomit si, že je to na pořádně dlouhou dobu, možná i navždy. Kdo ví, jestli se vůbec kdy setkáme, a tak se někteří z nás neubránili pláči, přece jen jsme si na sebe za ty čtyři měsíce hodně zvykli a byli jsme jako jedna velká rodina. Ráno jsem si přivstal, abych dokončil balení velkého kufru a ještě jsem pro zbylé spolubydlící připravil snídani na rozloučenou. Po deváté už se, jak slíbil, stavil Putra, naložil všechny mé věci až na batoh, který jsem měl nachystaný na svou dvoutýdenní výpravu. Pak už mě čekala cesta na letiště, kde jsem si ještě před odletem zrušil student's pass, povolení, které mi umožňovalo být v Singapuru po celou dobu studia. Ke konci dvouhodinového letu jsem měl z okénka krásný výhled na Malajský ostrov Langkawi, který je už téměř u hranic s Thajskem a kde jsem zhruba měsíc předtím trávil krásné chvíle s Wesleym, Colmem a Sofií. Dokonce jsem viděl i přesně tu pláž, kde jsme se koupali, nebo si alespoň myslím, že to byla ona.

Po příletu na letiště na ostrově Phuket mě už přívítalo ostré sluníčko a skutečnost, že jestli nechci večer spát pod palmami ve společnosti desítek komárů, měl bych se začít starat. Protože jsem nechtěl být jako správný faràng (označení, které mají místní pro všechny turisty), nevzal jsem si taxi, ale počkal jsem si na autobus, který mě z letiště odvezl do asi 40 km vzdáleného města Phuket city. V hlavním městě celé oblasti jsem se rychle zorientoval, našel první ubytování doporučené v průvodci. Jednalo se o Hotel On On, který se pyšní tím, že se jedná o nesjtarší hotel v Phuketu a dále také tím, že se v něm natáčela úvodní část filmu Pláž. Bez ohledu na tyto dvě skutečnosti jsem dostal příjemný pokojík s velkou postelí, větrákem, což bylo naprosto vše, co jsem potřeboval. Navíc bylo ubytování v On Onu velmi levné.

Na západ slunce jsem se jel podívat na západní pobřeží. I když mi to všichni vymlouvali, že už se pak těch 15 km zpátky nedostanu, že už nic nepojede. Svezl jsem se "autobusem" s místními, do malého nákladního prostoru v zadní části automobilu se nás naskládalo snad dvacet a když už jsme na sebe byli na dvou proti sobě podélně umístěných lavicích všichni pořádně namačkaní, někdo venku odněkud vytáhl třetí lavici a na úkor už tak nulového komfortu zvýšil kapacitu dopravního prostředku o další místa, která se rychle zaplnila, takže jsem nakonec nemohl uvěřit, kolik nás to jede.


Nai Harn beach byla celkem pěkná, hlavně jsem se přesvědčil o tom, jak levné ovoce v Thajsku je, půlka vynikajícího ananasu na špejli za deset korun, sladké mango za dvacet, no nádhera. Když jsem se chtěl vrátit zpátky do hotelu, rychle jsem zjistil, že žádný autobus už asi opravdu nejede, 250 Kč za taxi se mi dávat nechtělo, tak jsem si stopnul první Thajku, co projížděla kolem na skútru. Vyklubala se z ní dobře zajištěná bývalá prostitutka, svezla mě k sobě domů, kde si ještě potřebovala něco vyřídit, tam jsme pak přesedli do auta a ona mě následně ochotně dovezla až před můj hotel. Moc jsme si ale nepokecali, protože ona tolik anglicky neuměla, spíše pro mě překvapivě německy, a to jsem byl vedle zase já. To mi připomíná, že se musím zmínit o tom, jak problematické občas bylo domluvit se anglicky, a to jsem byl v těch nejturističtějších oblastech. Velká část konverzací však stejně po chíli neúspěšného snažení spadala na nonverbální úroveň. Ale to vůbec nevadilo, protože mi to všichni Thajci bohatě vynahradili tím, jak byli přátelští, milí, usměvaví a hodní.

Po noci v On Onu jsem si dopřál bohatou snídani v jedné z tamních restaurací. Při ní jsem se seznámil s Australanem Anthonym, který se po roce cestování po celém světě chystal na návrat domů do Sydney. Poté jsem se autobusem vydal na pláž Patong, která je opravdovým turistickým peklem, na pláži jsem si dal výborný oběd - kuřecí na bazalce a potom samozřejmě spoustu manga. Podél západního pobřeží ostrova Phuket je spousta krásných pláží, pro přepravu mezi nimi jsem se ani nemusel namáhat stopovat, sotva jsem vyšel po silnici směrem na sever, už mi někdo na skútru sám od sebe zastavil a nabízel mi, že mě sveze. Takhle jsem se podíval na pláž Kamala a na nedalekou tržnici, určenou nikoliv pro turisty, ale pro místní obyvatele. Podle toho to tam také vypadalo - napůl tržnice, napůl smetiště, všude spousta ryb, mořských plodů, porcovaného masa, které bylo v obležení much celý den v teple a na sluníčku.




















Sotva jsem vyšel po silnici zpátky směrem k Patongu, zastavil mi šofér jednoho z hotelů v Patongu a nabízel mi, že mě za 50 Kč sveze. Když jsem mu vysvětlil, že cestuji zadarmo, pobaveně přistoupil na to, že mě sveze i tak. V Patongu jsem se informoval o ranní cestě na ostrovy Phi Phi, prošel si celé město, na pláži si vychutnal a nafotil krásný západ slunce a začal jsem shánět ubytování. Trochu mě překvapily ceny, které byly několikanásobně vyšší, než jsem platil noc před tím v Phuket city. Odmítl jsem pár nabídek a po asi hodině procházení zapadlých uliček jsem úplnou náhodou objevil nízkonákladový hostel, kde pro mě měli připravený poslední pokoj. To jsem ještě netušil, jaká setkání mě ten večer čekala. Nejprve jsem se střetnul s jedním českým párem z Pardubic, poté s dalším - s Ondrou a Verčou, kteří v Thajsku trávili svou dovolenou a když už jsem si říkal, že to není možné, objevila se na scéně má spolužačka ze Singapuru, Američanka Zan, spolu se svm přítelem. To vše se odehrálo v onom hostelu během jediné hodiny.





























"Good guys go to heaven, bad guys go to Patong." Trička s tímto nápisem byla k zakoupení ve stáncích v uličkách Patongu a já jsem měl možnost přesvědčit se při svých nočních procházkách o pravdivosti tohoto tvrzení. Patong je doopravdy hříšné město. Město, kde při návštěvě ping pong show rozhodně žádnou exhibiční hru stolního tenisu neuvidíte. Město, kde můžete potkat tisíce turistů, kteří se přijeli vyvalit na krásnou pláž a obývají místní předražené rezorty, hotely a hostely. Především je tu spousta Němců, Britů, Francouzů, seveřanů, no prostě ráj evropských turistů. Mezi nimi tvoří nepřehlédnutelnou část postarší turisté mužského pohlaví, kteří sem přijeli naplnit své sexuální a emocionální sny. Krásné Thajky ve věku jejich dcer a vnuček umně přijímají hru na jejich družky a ruku v ruce s nimi tráví veškerý čas. Ti kteří přijeli se svými partnerkami a s rodinami jen tiše závidí.

Celý článek...

Když se z cesty stane cíl...

Po dlouhých čtyřech měsících a osmi dnech jsem zpátky doma a není to vůbec špatný pocit. I když bylo těžké rozloučit se se vším, co pro mě Singapur znamená, jsem rád, že se můžu vrátit ke všemu, co jsem před odjezdem nechal tady v Čechách. Jen je tu na mě až moc chladno. Závěrečný výlet byl grandiózní, řekl bych až legendární. V letadlech, autobusech, autech, tuktucích, na motorkách, na lodích, člunech a v neposlední řadě také pěšky jsem překonal tisíce kilometrů, poznal překrásná místa a na nich mnoho skvělých lidí. Přestože jsem cestoval sám, nikdy jsem nebyl sám. No a těch zážitků... Kromě všedních a nudných událostí typu zásah elektrickým proudem, pád ze skály, akutní otrava jídlem, útok velikého tygra, setkání s jako dělníkova dlaň velkým pestrobarevným pavoukem či přechod minového pole nastalo i pár trochu více adrenalinových situací, určitě tu o nich ještě bude řeč. Jak to půjde, podrobně zdokumentuji celý průběh své závěrečné cesty a posledních dvou dnů v Singapuru a vše doplním fotkami.

Celý článek...