středa 14. listopadu 2007

Další výprava na vlastní pěst, aneb popáté v Malajsii - část I

V předvečer odjezdu jsem ještě promýšlel, kde jsou slabiny mého plánu a došel jsem k závěru, že když se chystám do několik milionů let nerušeně žijícího deštného pralesa, možná by bylo vhodné pořídit si na pochody džunglí dlouhé kalhoty, jak všude doporučují. Se štěstím se mi je i přesto, že většina obchodů už měla zavřeno, podařilo sehnat a když jsem brzy ráno usínal, těšil jsem se na dny strávené s tygry, divokými slony, pijavicemi a komáry. Bohužel se mi ale nepodařilo vstát tak brzy, jak jsem plánoval, což mělo zásadní dopad na průběh celého víkendu. Ještě mě čekala návštěva prezidentova paláce, kterou jsem si rozodně nechztěl nechat ujít, tam jsem zaplnil paměťovou kartu foťáku, takže když jsem se zase musel vracet, abych ji vyprázdnil a než jsem se dostal na autobusové nádraží, už se pomalu stmívalo. Můj oblíbený Causeway link express který vyjíždí na trasu Singapur - Johor Bahru každých deset minut už na mě čekal, takže za nějakých 40 minut už jsem byl na autobusovém nádraží Larkin v JB.

Tam mě čekalo první menší zklamání, když jsem zjistil, že většina autobusů jezdí asi spíše ve dne a že v noci nejezdí vlastně skoro nic. Spoje na místo, kam jsem se chtěl dostat už bohužel ten den nejely, tak jsem se jedním z posledních odjíždějících autobusů pokusil alespoň přiblížit svému cíli, popojel jsem do Melaky, kde jsem doufal, že chytnu nějaký spoj mířící do džungle. V Melace, když jsme tam v deset večer dorazili, to bylo ještě horší. Velké a docela pěkné autobusové nádraží tam sice mají, ale to bylo tou dobou už úplně vylidněné a mezi desítkami nástupišť už byly pouze dva autobusy chystající se odjet. První tak učinil ještě než jsem zjistil, kam vlastně míří a ten druhý byl noční autobus na sever země na ostrov Penang.

Naštěstí pro mě jel poslední zmíněný autobus přes město Seremban, které bylo na trase do deštného pralesa a odkud prý jezdí mnoho spojů do míst, kam jsem se v tu chvíli ještě stále plánoval dostat. Když jsem ale viděl autobusové nádraží v Serembanu, bylo mi jasné, že jsem v koncích. Neosvětlené špinavé prostory nádraží byly až na posledního prodavače zavírajícího svůj stánek a několik schoulených cestujících čekajících na svůj autobus úplně prázdné. Těch několik krčících se stínů ve tmě mi dodalo trochu naděje, když na něco čekají, něco snad ještě pojede, myslel jsem si. Když se ale s příjezdem našeho autobusu všichni do jednoho zvedli a chystali se nastupovat, zvažoval jsem ještě chvíli, jestli si na nádraží pár hodin počkám na první autobus, z pohodlnosti jsem ale nakonec jen naznačil řidiči, že jedu dál a za chvíli už jsme uháněli směrem na ostrov Penang.

Nějak rychle se mi podařilo usnout a když mě vzbudili, byli jsme už v cíli. Nejprve jsem si myslel, že jsme na pobřeží a že se na ostrov musím dostat lodí, ale pak mi vysvětlili, že jsme přejeli most a že už jsme na ostrově. Poté jsem si myslel, že jsem už v hlavním městě, podle mapky jsem si chybně zvolil cíl a když jsem se k němu ani po dlouhé době nemohl dostat a navíc ani okolí moc neodpovídalo tomu, jak to v mapce bylo zakresleno, zeptal jsem se abych zjistil, že jsem v jižní části ostrova, asi 10 km od Georgetownu, nikoli v něm.

V tu chvíli už ale má smůla skončila a všechno začalo fungovat bezchybně a já byl za chvíli na ostrově jako doma. Nejprve jsem se přesunul místním autobusem do centra Georgetownu, potom jsem si prošel místní chinatown i little indii, prohlédl jsem si působivé trhy, které byly jediným místem ve městě, kde to už naplno žilo. Moc pěkné byly stánky řezníků, kde byly v mizerných hygienických podmínkách vyrovnány nejrůnější části zvířecích těl. Moji pozornost zaujalo mezi skupinkou celých kuřat několik málo černých kuřat. Když jsem se prodavače zeptal co to je, tak mi vtipně odpověděl, že černé kuře.



















V tu chvíli už se rozednívalo a já začínal hledat místo, kde bych se nasnídal. Typickou malajskou kuchyni představují stánky s mísami navařeného jídla, kde si vezmete talíř a sami si naberete, co se vám líbí. Jeden takový stánek jsem si vybral, naplnil jsem svůj talíř co to šlo vším možným, ukázal ho obsluze, stará paní přestala na chvíli mít špinavým hadrem špinavé nádobí, na chvíli se zamyslela a řekla si o asi 25 Kč, no prostě paráda.

Po snídani jsem zapil únavu šálkem čaje tarik a vydal se zjistit možnosti dopravy lodí z Penangu na ostrov Langkawi a poté už na mě čekala prohlídka památek a zajímavostí Georgetownu. Kdysi významný koloniální přístav je dnes na malajské poměry velmi sympatickým městem se spoustou zajímavých míst k vidění.




























Ještě v ranních hodinách jsem navštívil Barmský a Thajský budhistický chrám s překrásnou výzdobou a s ohromným ležícím buddhou. Poté mě cesta zavedla do rezidence Cheong Fatt Tze, překrásné památky po obratném čínském obchodníkovi. Jen náhodou jsem se před sídlem objevil právě v 11:00, ve chvíli, kdy začínala jedna ze dvou organizovaých denních prohlídek.

Cheong Fatt Tze se ve svých šestnácti letech, kdy se přistěhoval z číské provincie Guandong, ničím nelišil od tisíců dalších imigrantů. Byl zcela bez prostředků a hledal práci, byť i jen za stravu. Během několika let se však dokázal vypracovat na jednoho z nejvýznamějších obchodníků v celé oblasti, vydobyl si taková přízviska jako "Poslední mandarín a první kapitalista z Číny" nebo "Rockefeller východu". Vybudoval ohromné finanční impérium a ve velké míře se angažoval i v politické sféře. Byl natolik významnou osobností, že když v roce 1916 zemřel, na uctění jeho památky byly britské i holandské vlajky ve všech koloniích staženy na půl žerdi. Právě v Georgetownu se nachází jeho sídlo - jedno z několika desítek, ale právě to, kde trávil nejvíce času a kde nechal vychovávat své děti.






















Dům v původní barvě indigové modři je po nedávné zásadní rekonstrukci se svými 38 pokoji, 5 dvory, 7 schodišti a 220 okny obdivuhodnou ukázkou řemeslného umění, pozoruhodného skloubení architektonických stylů a mistrovsky zářným příkladem toho, co je Feng-Shui. Starodávné čínské učení o harmonii energie v prostoru má velké uplatnění v architektuře a mnoha z jeho pravidel, ač vypadají na první pohled mysticky, mají veskrze racionální charakter. Jen ze základů - správný Feng Shui dům má být postaven na "dračím trůně" tzn. vchodem k vodě, zadní částí směřovat ke kopci a směrem ke vchodu se má svažovat dolů - skutečně bylo při bližším pozorování v zadní části domu vždy možno vidět o schod a o kousek sloupu navíc. Prohlídka domu i s přednáškou průvodkyně trvala něco přes hodinu a byla opravdu moc zajímavá.




















Mou další zastávkou byl obrovský buddhistický chrám pod 800m kopcem Penang hill, na který jsem poté vyjel vláčkem. Výhled svrchu byl úžasný a nemohl jsem nepočkat až do setmění, abych viděl, jak se celý Georgetown i most spojující ho s pevninou rozzáří.










































Protože vláček jezdil pouze co 15 minut a měl kapacitu pouze 80 pasažérů, musel jsem při cestě zpátky dolů vystát frontu a když jsem se konečně dostal pod kopec bylo už něco okolo desáté - ideální čas najít si nějaké ubytování.



















































Zamířil jsem k levnému hotelu jménem Oasis doporučovanému v průvodci. Na recepci mi znuděný čínský dědek dal dva klíče, ať se jdu sám nahoru na pokoje podívat. Když jsem viděl, v jakém stavu pokoje jsou, dost dobře jsem nechápal, proč je v lonely planet doporučují. Věren heslu svých samostatných cest "Harder, faster!" jsem se nezalekl a naopak jsem výzvu osudu přijal, kdy jindy bych měl možnost nocovat na tak zajímavém místě. Vybral jsem si ten podstatně lepší pokoj, s úsměvem jsem sestoupil ze schodů, vrátil milému recepčnímu klíč od horšího pokoje a řekl, že to tam mají moc krásné, že to rozhodně beru. Až nahoře jsem zjistil, že jsem klíče omylem zaměnil a že jsem si dobrovolně vzal ten horší pokoj, ale už jsem to neměnil. Rychle jsem se osprchoval ve studené vodě, spřátelil se s dalšími hotelovými hosty - se skupinkou Indů, kterým to tam tak odpudivé asi nepřipadalo a vydal se na jídlo (
Penang je mimo jiné proslavený svou kuchyní, která je velmi levná a velmi dobrá - zahrnuje čínskou, malajskou i indickou část. Mnoho turistů jezdí na Penang údajně pouze kvůli tomu) a na průzkum nočního života ve městě. O pár hodin později už jsem během vystoupení místní garážové hudební skupiny v jednom zastrčeném baru poslouchal příběh Němce Normana, kterak se rozhodl žít svůj život v Thajsku a co tedy potom dělal v Malajsii.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Wooow, klobouk dolu, Tome. Skvele pises a ty fotky jsou uzasny!!!