Ráno jsme vyrazili na autobusové nádraží, odkud jezdí spoje do městečka Tagaytay na jihu od Manily. Žádné centrální autobusové nádraží ve filipínské metropoli nenajdete, místo toho je tu několik desítek menších terminálů různých společností, chaoticky rozmístěných podél hlavního městského silničního okruhu. Není však problém říct kterémukoli taxikáři, do jakého města se chc
ete dostat a on vás doveze na příslušné nádraží. Většinou vám i nabídne, že vás do cílové destinace doveze sám, přičemž začne argumentovat, proč je výhodnější využít jeho služeb. Většina argumentů, které použije však bude lživá, ať už se bude jednat o ceny autobusových jízdenek, doby cesty autobusem atd. Tuto zkušenost, že taxikáři nejsou věrohodným zdrojem informací o autobusové dopravě jsme získali už na dřívějšich cestách, takže jsme se nenechali napálit a s taxíkem dojeli pouze na autobus. Ten poté nestál 500 Kč, jak říkal taxikář, ale 40, a nejel 5 hodin ale 2 hodiny.
V městě Tagaytay jsme se pokochali výhledem na sopku Taal, jejíž mohutná kaldera byla cílem našeho denního putování. Tagaytay je výchozím bodem pro cestu dolů do údolí, ve kterém je jezero, ve kterém je ostrov, na kte
rém je sopka. Prvním adrenalinovým zážitkem byla už samotná cesta ke břehu jezera. Zaplatili jsme místním obyvatelům s tricykly (motorka, ke které je podomácku vyrobenou konstrukcí připevněn boční vozík, na Filipínách se jedná o jeden z nejpoužívanějších dopravních prostředků, při troše snahy uveze i šest lidí a spoustu zavazadel.) Já jsem seděl na sedadle za řidičem a celou cestu jsem se bál, že se p
řeklopíme, že se vozík odpojí, nebo, že v prudkých zatáčkách vypoví službu brzdy a my poletíme ze srázu dolů. Nic z toho se naštěstí nestalo, cestou jsme hecovali řidiče, aby se předjížděli, těm se to náramně líbilo a tak jsme na břeh jezera dorazili závodním tempem, všichni řádně vyklepaní.Má tepové frekvence se ještě zdaleka nedala nazvat klidovou a už jsem byl účastníkem dalšího závodu, tentokrát jsme se rozdělili na posádky dvou motorových lodí s vyrovnávacími plováky na obou stranách a opět jsme, za jejich neskrývaného nadšení, motivovali řidiče, aby nám ukázali hranice svých možností. Celí zmáčení jsme přistáli na ostrově, seskákali do vody a přes špinavou vesnici plnou chatrčí, veselých obyvatel, slepic, kohoutů a psů jsme vyšli nahoru do kopce. Vesn
ice byla právě v přípravě na svatbu, která se měla konat následujícího dne, takže jsme měli možnost vidět místní verzi české zabijačky a naše představy o hygieně na ostrově to rozhodně nezlepšilo, krom toho nás celou cestu nahoru provázel předsmrtný prasečí ryk, když jsme se po pár hodinách vrátili, oba čuníci už byl mrtví a rozbouraní. Někteří z nás si ve vesnici za úplatu půjčili koně, takže si cestu blátem mohli vychutnat ze sedla. Nahoře na kopci jsme si užili výhled na kalderu. Původně jsme mysleli, že můžeme sestoupit až k jezírku v ní, přístupný byla však pouze vyhlídka na jejím okraji. Jezírko mělo být stejně údajně jedovaté, plné sirných výparů. I tak jsme se všichni dosyta nadýchali vysokých koncentrací oxidu siřičitého a sirovodíku. Škoda jen, že bylo zataženo a že pršelo.Cesta z ostrova už proběhla v relativně poklidném tempu a my se již za tmy dopravili do přístavního města Batangas, odkud jsme měli v plánu dlaší den vyrazit na ostrov Mindoro. Batangas není zrovna rájem turistů, takže náš příjezd do města vzbudil menší pozdvižení trvající až do doby, než jsme odjeli. Stále jsme byl v obklopení řidičů tricyklů a jeepneyů, kteří nám nabízeli své služby. První místo, kde jsme se chtěli na na noc ubytovat nás odradilo tím, že pod polštářem byli obří švábi. Ve druhém jsme byli čistotou příjemně překvapeni a dokonce jsme mohli i v televizi sledovat mistrovský zápas ragby Francie - Irsko. Ještě předtím jsme se navečeřeli, spřátelili s místními obyvateli a vyslechli některá doporučení a užitečné informace o naší příští destinaci. Jean Philippe a Alexis si dokonce vyzkoušeli, jak se řídí jeepney v plném provozu.
Francie s přehledem vyhrála a my jsme mohli spokojeně usnout plni očekávání, co zažijeme v příštích dnech.
Žádné komentáře:
Okomentovat