Filipíny - Den druhý

Ráno jsme vyrazili na autobusové nádraží, odkud jezdí spoje do městečka Tagaytay na jihu od Manily. Žádné centrální autobusové nádraží ve filipínské metropoli nenajdete, místo toho je tu několik desítek menších terminálů různých společností, chaoticky rozmístěných podél hlavního městského silničního okruhu. Není však problém říct kterémukoli taxikáři, do jakého města se chcete dostat a on vás doveze na příslušné nádraží. Většinou vám i nabídne, že vás do cílové destinace doveze sám, přičemž začne argumentovat, proč je výhodnější využít jeho služeb. Většina argumentů, které použije však bude lživá, ať už se bude jednat o ceny autobusových jízdenek, doby cesty autobusem atd. Tuto zkušenost, že taxikáři nejsou věrohodným zdrojem informací o autobusové dopravě jsme získali už na dřívějšich cestách, takže jsme se nenechali napálit a s taxíkem dojeli pouze na autobus. Ten poté nestál 500 Kč, jak říkal taxikář, ale 40, a nejel 5 hodin ale 2 hodiny.

V městě Tagaytay jsme se pokochali výhledem na sopku Taal, jejíž mohutná kaldera byla cílem našeho denního putování. Tagaytay je výchozím bodem pro cestu dolů do údolí, ve kterém je jezero, ve kterém je ostrov, na kterém je sopka. Prvním adrenalinovým zážitkem byla už samotná cesta ke břehu jezera. Zaplatili jsme místním obyvatelům s tricykly (motorka, ke které je podomácku vyrobenou konstrukcí připevněn boční vozík, na Filipínách se jedná o jeden z nejpoužívanějších dopravních prostředků, při troše snahy uveze i šest lidí a spoustu zavazadel.) Já jsem seděl na sedadle za řidičem a celou cestu jsem se bál, že se překlopíme, že se vozík odpojí, nebo, že v prudkých zatáčkách vypoví službu brzdy a my poletíme ze srázu dolů. Nic z toho se naštěstí nestalo, cestou jsme hecovali řidiče, aby se předjížděli, těm se to náramně líbilo a tak jsme na břeh jezera dorazili závodním tempem, všichni řádně vyklepaní.




Má tepové frekvence se ještě zdaleka nedala nazvat klidovou a už jsem byl účastníkem dalšího závodu, tentokrát jsme se rozdělili na posádky dvou motorových lodí s vyrovnávacími plováky na obou stranách a opět jsme, za jejich neskrývaného nadšení, motivovali řidiče, aby nám ukázali hranice svých možností. Celí zmáčení jsme přistáli na ostrově, seskákali do vody a přes špinavou vesnici plnou chatrčí, veselých obyvatel, slepic, kohoutů a psů jsme vyšli nahoru do kopce. Vesnice byla právě v přípravě na svatbu, která se měla konat následujícího dne, takže jsme měli možnost vidět místní verzi české zabijačky a naše představy o hygieně na ostrově to rozhodně nezlepšilo, krom toho nás celou cestu nahoru provázel předsmrtný prasečí ryk, když jsme se po pár hodinách vrátili, oba čuníci už byl mrtví a rozbouraní. Někteří z nás si ve vesnici za úplatu půjčili koně, takže si cestu blátem mohli vychutnat ze sedla. Nahoře na kopci jsme si užili výhled na kalderu. Původně jsme mysleli, že můžeme sestoupit až k jezírku v ní, přístupný byla však pouze vyhlídka na jejím okraji. Jezírko mělo být stejně údajně jedovaté, plné sirných výparů. I tak jsme se všichni dosyta nadýchali vysokých koncentrací oxidu siřičitého a sirovodíku. Škoda jen, že bylo zataženo a že pršelo.

Cesta z ostrova už proběhla v relativně poklidném tempu a my se již za tmy dopravili do přístavního města Batangas, odkud jsme měli v plánu dlaší den vyrazit na ostrov Mindoro. Batangas není zrovna rájem turistů, takže náš příjezd do města vzbudil menší pozdvižení trvající až do doby, než jsme odjeli. Stále jsme byl v obklopení řidičů tricyklů a jeepneyů, kteří nám nabízeli své služby. První místo, kde jsme se chtěli na na noc ubytovat nás odradilo tím, že pod polštářem byli obří švábi. Ve druhém jsme byli čistotou příjemně překvapeni a dokonce jsme mohli i v televizi sledovat mistrovský zápas ragby Francie - Irsko. Ještě předtím jsme se navečeřeli, spřátelili s místními obyvateli a vyslechli některá doporučení a užitečné informace o naší příští destinaci. Jean Philippe a Alexis si dokonce vyzkoušeli, jak se řídí jeepney v plném provozu.

Francie s přehledem vyhrála a my jsme mohli spokojeně usnout plni očekávání, co zažijeme v příštích dnech.

Celý článek...

Filipíny - Den první

Po bouřlivé oslavě narozenin Jeana Philippa se nám podařilo sejít se včas před budget terminálem na letišti Changi, abychom se na deset dní rozloučili s přehnaně čistým a civilizovaným Singapurem. Jediný, kdo měl trochu problémy, byl Bertrand, který čekal celou dobu u jiného terminálu, a poté dorazil pouhých deset minut před uzavřením našeho check-inu. Vše bylo nakonec v pořádku, dokonce ani nevadilo, že jsme ani já ani Amélie neměli vytištěnou elektronickou letenku, stačilo předložit pouze pas.

V 9:10 jsme na palubě letadla Airbus společnosti Tiger Air vzlétli a o tři a půl hodiny později, už jsme dosedali na přistávací dráhu letiště Clarke nedaleko hlavního města Filipín. Během letu jsme zažili spoustu báječných turbulencí, letadlo se klepalo a co chvíli se propadlo dolů, jak si hledalo svoji cestu mezi vzdušnými proudy. Bylo to jako na horské dráze, jedinou nevýhodou bylo, že jsme nedostali nic k jídlu ani k pití, jedná se o nízkonákladovou leteckou společnost, takže občerstvení není součástí ceny letenky.

Po hladkém přistání jsme se přesunuli prvním autobusem do Manily. Přestože je to na mapě jen pár desítek kilometrů, v místních podmínkách to byly dvě a půl hodiny bláznivé jízdy. Doprava v jedenáctimilionovém městě s rozvojovou infrastrukturou je přeci jen docela problém. Vyzkoušeli jsme si i jak funguje městská hromadná železniční doprava a mohu říct, že slovo hromadná ji skutečně víc než dobře vystihuje. Po chvíli hledání se nám podařilo najít levný a čistý hostel. Po ubytování jsme se vydali do historického centra metropole. Od 16. století byla oblast Filipín španělskou kolonií, aby se poté na přelomu 19. a 20. století dostala pod silný vliv USA. Z koloniálního období zůstalo ve městě mnoho historických a architektonických památek. Zásadní vliv však měla tato etapa dějin na kulturu země. Filipíny jsou dnes největší křesťanskou zemí v Asii a ten rozdíl je všudepřítomný a velmi znatelný.

Noční prohlídku historického opevněného centra Intramuros jsme zakončili jízdou v jeepney (místní populární hromadný dopravní prostředek vzniklý přestavbou amerického armádního jeepu s užitím mnoha kýčovitých dekorativních prvků) a poté návštěvou jednoho z mnoha místních podniků s živou hudbou. Veliké oblibě se tu těší "bitva kapel", kdy se na pódiu střídá několik formací, které se snaží získat si oblibu publika, co se žánru týče, téměř všechny hrají classic rock, takže skoro na každém rohu můžete slyšet Hotel california nebo Smoke on the water. Místní pivo San Miguel patří pravděpodobně k těm nejlepším a nejlevnějším v Jihovýchodní Asii.

Z mého líčení zatím asi nevyplynulo, jak to v Manile ve skutečnosti vypadá. Špína, chudoba, zápach, mnoho bezdomovců spících kdekoliv na ulici, žebrající děti, které se kolemjducím staví do cesty, chytají za ruce. Švábi lezoucí všude po chodníku, takže musíte dávat pozor, abyste je nerozšlápli, krysy na hromadách odpadků, pohublé kočky a hladoví toulaví psi - to je měststká fauna. Občas leží uprostřed cesty bezvládné tělo, nevíte, jestli dotyčný jenom spí nebo jestli už usnul navěky. Mnoho z bezdomovců vypadá skutečně špatně, na smrt nemocně. Mimo žebráků jsou ulice plné přičinlivějších jedinců. Mnoho dotěrných obchodníků s čímkoliv a spousty překrásných profesionálních společnic. Jistě si dovedete představit, jaký efekt vyvolá ve výše popsaném prostředí skupina devíti ryzích turistů, zvlášť, když se jedná v širokém okolí o turisty jediné. Nic příjemného. Přes to přese všechno musím říct, že místní lidé jsou většinou velmi milí a přátelští. S tím kontrastují všudypřítomná přísná bezpečnostní opatření: u vchodů do obchodů a restaurací je vždy bezpečnostní služba, aby zabránila vstupu lůzy z ulic. Na stanicích autobusů probíhají kontroly zavazadel a všude jsou ozbrojení příslušníci pořádkových sil. Na Filipínách se uživí i lovci lidí. Vláda vypisuje odměny za hledané teroristy a únosce (většinou se jedná o členy radikální muslimské menšiny, kteří si na jihu země vybojovali své nezávislé území.) Na některých místech můžete vidět plakát s portréty hledaných zločinců s částkou vypsanou za jejich dopadení. Asi třetina ze zhruba třiceti podobizen byla diagonálně přelepena červenou páskou s nápisem "killed on..." a datum. Úplně přesně jsem nepochopil, jak to funguje.

Spláchnout únavu chlazeným San Miguelem, špínu velkoměsta studenou sprchou a další den pokračovat na jih bylo asi to nejlepší, co jsme mohli dál udělat.

Celý článek...

Zpátky doma v Singapuru

Právě jsem se vrátil Z desetidenního výletu na Filipíny. Ve čtvrtek 20. září v 9 hodin ráno jsme vyletěli ze Singapuru v nové sestavě: já, Loti (FR), Bertrand (FR), Amélie (FR), Alexis (FR), Jean-Philippe (CAN), Simon (CAN), Lei (Belgie) a Mette (Dánsko). Viděli, zažili, poznali a zkusili jsme za dobu pobytu obrovské množství rozmanitých věcí, tak se budu snažit, dokud jsem ještě plný zážitků, v co nejkratší době, jen co vyřídím některé formality, zapsat vše do blogu. A na co se můžete těšit? Viděli jsme krásné hory, nádherné pláže, ohromné vodopády, ale i špinavá a chudá města. Poznali jsme, jak vypadá život běžných filipínců a filipínek a alespoň částečně jsme pronikli do jejich kultury. Povídání o tom všem doplněné množstvím fotek a příběhů z natáčení se objeví již brzy v desti příspěvcích - vyprávění o jednotlivých deseti dnech.

Celý článek...

Stravování v Singapuru

Možná nadešel ten správný čas, abych se pokusil podrobně popsat, jak tu vypadají stravovací možnosti a s jakými kuchyněmi jsem se tu měl možnost setkat.

Tak předem musím říct, že se stravovací návyky od těch v České republice podstatně liší. Ekonomická vyspělost Singapuru silně podmiňuje racionalizaci stravování a tak se většina lidí nestravuje doma, ale využívá služeb "specialistů". Aby byla uspokojena velká poptávka, bylo potřeba vybudovat mnoho stravovacích zařízení poměrně velkých kapacit - a výsledek je na světě - všudypřítomné food courty neboli kopitiamy neboli veřejné jídelny nabízejí veliké možství pokrmů za velmi přijatelné ceny. V těchto jídelnách se stravuje skoro každý a proto je můžete najít skoro všude. Některé jsou více lidové, některé luxusní, některé se více zaměřují na určitou kuchyni. Jisté ale je, že ať už navštívíte kteroukoli z nich, nebudete odcházet s prázdným žaludkem.

Kopitiamy jsou vlastně seskupením několika (podle velikosti té které jídelny, ale řekněme tak 20 - 50) stánků s jídlem. V každém ze stánků je potom k nalezení jiný druh pokrmů. Zatímco některé reprezentují kuchyně určitých oblasti jihovýchodní Asie, jiné se specializují pouze na jediný druh přípravy pokrmů, a další mají svoji nabídku dokonce omezenou na několik variací jediného pokrmu. Všechny tyto stánky sdílejí společné prostory pro zákazníky a také úklidová služba je pro tyto prostory společná.

Za zmínku jistě stojí následující stánky:

• Stánek s Yong Tau Fu - "vyber si sám, co bude plavat v tvé polévce"
• Stánek s fishballs - velmi oblíbené koule z těsta s obsahem rybího masa se podávají na několik způsobů, jedním z těch nejzákladnějších je fishball noodle soup
• Stánek s uzenou kachnou - můžete si ji dát s rýží nebo s nudlemi, nebo v dietnější podobě pouze jako uzené kuře
• Stánek s thajskou kuchyní - tak zde je nabídka dost bohatá, ať už si ale dáte cokoli, většinou to bude hodně moc pálit.
  
• Stánek s Laksami - Laksa je, jak už jsem se zmiňoval, pikantní "polévka" s kokosovým mlékem, se smaženým tofu a se spoustou mnoha dalších ingrediencí, v závislosti na variantě Laksy.
• Stánek s původní singapurskou kuchyní - zde dominují dva hlavní pokrmy - smažená rýže (smažené nudle) a carrot cake. První je nejběžnějším jídlem skoro v celé Malajsii a Indonésii. Není to nic mimořádného, prostě smažená rýže (nebo nudle) se zeleninou a vlastně asi skoro se vším, co dům dá. Zato carrot cake je zvláštní těsto připravené z bílé ředkve a uvařené v páře. Ochutnal jsem jednou a stačilo mi.
  
• Stánek s Dim Sum - v malých košících podávané chuťovky původem z číny
  
• Stánek s čínskými nudlemi - mezi mé oblíbené menu patří například maso na pepři s domácími nudlemi a k tomu pár smažených knedlíčků, ke kterým se v malém množství přijídá strouhaný zázvor zalitý sojovou omáčkou - výborná symfonie chutí.
• Indický stánek - jeden z mých nejoblíbenějších - nejlepší jsou roti prata - indické placky připravované na objednávku, k nim je zdarma podávána speciální "kari" omáčka, do které si placky můžete namáčet.
• Stánek s ovocem - na kousky vám zde nakrájí mango, ananas, meloun, papáju a mnoho dalších plodů. Možností je také nechat si připravit čerstvý ovocný džus.

Mimo zmiňovaných popisků jednotlivých stánků ve food courtech bych ještě napsal pár slov o fenoménu jménem bubble tea. Základní koncept, který se poprvé objevil na Taiwanu je jednoduchý - nabídnout zákazníkům osvěžující chlazené nápoje lahodných chuťových variací, které mimo nápoje samotného obsahují tapiokové kuličky černé barvy (konzistence želé, chuť nevýrazná). Pijí se z uzavřených kelímků brčkem širokým natolik, že umožňuje nasát i kuličky - bubbles neboli také pearls. Dobrý nápad je, že otevřená strana kelímku s nápojem je na závěr přípravy zalepena průhlednou fólií, kterou musíte poté probodnout brčkem. Svůj bubble tea si můžete před konzumací protřepat a jen těžko se vám vylije. Existují celé řetězce stánků s bublinkovým čajem - např. Cold passion nebo Sweet talk. Před několika lety zažíval obchod s bubble tea skutečný boom a stánky byly prý skoro všude. Dnes je musíte spíše hledat, ale určitě se to vyplatí.

Příchutí je celá řada, jak jsem pochopil, tak základní je jasmínový čaj s mlékem. poté existuje řada různých čajů s různými příchutěmi (jako například červený čaj, zlatý čaj, ...) Dále si můžete objednat ledovou tříšť s ovocnými příchutěmi (já si dávám nejčastěji tu mangovou.)

Celý článek...

Podruhé v Malajsii

Minulý čtvrtek jsem podnikl další výlet do okolí Singapuru - tentokrát byly cílem cesty historický přístav Melaka a hlavní město Kuala Lumpur. Termín ani cíl výletu jsem nezvolil náhodně, ve stejnou dobu se konal organizovaný školní výlet - asi 80 exchange studentů ve dvou autobusech. Školního výletu jsem se neúčastnil hlavně protože byl relativně předražený - celá cesta mě nakonec stála asi polovinu toho, co platili ostatní. Nejprve jsem chtěl jet sám, ale na poslední chvíli jsem se připojil ke skupince Alex (DE), Michael (DE) a Alex (USA), kteří jeli také na vlastní pěst. Rozhodnutí cestovat s nimi se po krátké době ukázalo být velkou chybou. S některými lidmi pro mě není lehké vycházet po dobrém. Ne že by to bylo tak tragické, ale po jednom dni stráveném s touto partou jsem od nich musel utéct, abych si mohl celý výlet užít. Alespoň jsem si uvědomil, jak dobře jsem si vybral své spolubydlící a spolucestující z minulých týdnů a jak bych si jich měl vážit.

Nejprve jsme se autobusem dopravili do Melaky (asi 230 km od SG) - toto městečko bylo pro svoji výhodnou geografickou polohu objektem zájmu světových mocností, v 16. století se dostalo pod správu Portugalska, v 17. st. bylo obsazeno Nizozemci a na konci 18. st. bylo postoupeno britské koloniální správě. Není tedy náhodou, že se zde nachází mnoho krásných architektonických památek po západní kultuře. Tak nějak se o Melace alespoň psalo v průvodci. Moc jsem se těšil, ale skutečnost pro mě i pro ostatní byla velkým zklamáním. Melaka není o moc víc než jen špinavá smrdutá díra se zříceninou kostela na kopci, několika obchodními centry a nevkusně načerveno natřenými historickými budovami datujícími se do 16. - 19. století. Údajně je červený nátěr rekonstrukcí původní omítky. Pravdou však zůstává, že na to není vůbec pěkný pohled.

Situaci alespoň trochu zachránily dva světlé momenty. Jedním z nich byly české krávy (respektive plastiky z výstavy Cow parade od českých umělců), které byly na putovní cestě po Malajsii a já měl to štěstí, že jsem je zastihl právě v jediném týdnu, kdy byly v Melace. Když si uvědomím, že jsem ty samé krávy potkával v Praze a teď jsem se s nimi sešel na opačném konci světa, říkám si, že je to snad i víc než náhoda.


Druhým výborným zážitkem v Melace byla večeře v restauraci Capitol Satay, která byla skutečně super. Tento rodinný podnik funguje již po tři generace a je nejlepší ukázkou netradičního konceptu restaurace, který by mohl mít velký potenciál nejen v zapadlé Melace. Ve zvenku otevřeném prostoru restaurace se tísní zhruba patnáct podivných kulatých stolů na kterých je vidět, že nejsou z nejnovějších. Pod každým z nich je skrytý plynový vařič, který ohřívá obsah kotlíku v otvoru uprostřed stolu. V zadní části prostoru podniku je velký chladící box s asi třiceti růnými typy satay - rozličné věci na špejli - od kuřecího masa přes krevety, škeble, zeleninu, fishballs (knedlíčky z těsta s mletým rybím masem), po různé těžko identifikovatelné zvláštnosti. Vše funguje na principu samoobsluhy, sami si vyberete špejle, sami si je v kotlíku připravíte a a sami je sníte. Na konci se jen sečtou špejle (3 Kč za jednu). Nutno říci, že restaurace byla narozdíl od ostatních v ulici plně obsazená. Jedná se o skutečnou melackou legendu - přece jen dostat se na první místo v kolonce "stravování v Melace" do průvodce Lonely Planet asi o něčem svědčí.

Jen jsme se usadili, už u nás byla pohledná usměvavá malajka, zeptala se jen co si dáme k pití a sotva odběhla, už se k nám blížila další se dvěma velkými sběračkami (v jedné byl cukr, ve druhé mleté arašídy, odhaduji) a s kovovou karafou. Do kotlíku ve stolu přilila omáčku, vmíchala obě sběračky a zapálila oheň pod stolem. Zbytek už byl na nás, jen občas se u nás zastavila obsluha, přilila a promíchala omáčku, či upravila plamen. Překonal jsem se a zhltal 16 špejlí, bylo to moc moc dobré.

Tento gurmánský zážitek už nemohlo v Melace nic překonat, ani pokleslé pouliční karaoke, a tak jsme po noci strávené v relativně příjemném hostelu Traveller's lodge rychle vyrazili do Kualy Lumpur. Hlavní jádro města má asi 1,8 milionu obyvatel, s příměstskými částmi je to celkem asi 7 milionů. Město mě velmi příjemně překvapilo, je relativně velmi čisté a bezpečné, všude mnoho moderních budov, aut a ohromných nákupních center. Mezi mrakodrapy se však nachází spoustu zchátralých budov a špinavých uliček. Všechny nejvýznamější objekty turistického zájmu jsou dost blízko sebe, takže je velmi pohodlné a příjemné procházet město pěšky.

Trochu vzdálenou atrakcí, která však rozhodně stojí za to je Batu caves - komplex hinduistických chrámů v prostoru jeskyní ve skalní stěně asi 13 km na sever od centra. Tam jsme se na můj popud s ostatním "kamarády" vypravili a byl to, i přesto, že celou dobu silně pršelo, bezvadný zážitek. Na první pohled zaujme přes 40 metrů vysoká monumentální socha boha války Murugana celá ve zlaté barvě, nalevo od něj ní se vine nahoru do skalní stěny 472 schodů vysoké schodiště. V hustém dešti jsme ho vystoupali do polootevřené jeskyně s množstvím zdobených oltářů. Z vršku schodiště je výhled na celé město a když zrovna neprší, je všude spousta opiček - makaků, kteří se snaží získat od turistů a poutníků jídlo, nebo jim alespoň ukrást fotoaparát. My je bohužel v dešti neviděli.

Zatímco mí spolucestující si před cestou zamluvili pokoj v hotelu Ritz-Carlton, já se vydal zkusit štěstí a zrealizovat skutečně nízkonákladové ubytování. Připojil jsem se k organizovanému školnímu výletu a v noci jsem přespal na zemi v hotelovém pokoji s Jean-Phillipem a Simonem, kteří se oficiálně účastnili výletu. Ráno se mi dokonce podařilo inflitrovat se se skupinou ostatních studentů na snídani do hotelové restaurace. Zadarmo jsem se víc než dobře najedl a zatímco Alexové a Michael se koupali v hotelovém bazénu, vozili se taxíkem a jedli u McDonald's a v KFC, já absolvoval náročný den pěším procházením města. Byl jsem nahoře na KL Tower i na můstku Petronas Towers a vychutnal si spoustu krásných výhledů. Viděl jsem opičky přebíhat silnici a skákat po stromech. Procházel jsme špinavé uličky, do kterých se turista jen tak nedostane. Obědval jsem pekelně pálivou rybí laksu a zapíjel to přeslazeným čajem Tarik s mlékem - místní specialitou. Shlédnul jsem místní show s krásnými kostými a tradiční hudbou. Nemám pochyb, že jsem si to užil mnohem více než oni. Cesta zpátky v nočním autobuse byla až na hroznou zimu celkem příjemná a v pondělí ráno jsem se už zase procházel čistými ulicemi Singapuru.

Celý článek...

Ostrov Tioman

Zatímco včera celý den v Singapuru propršel, o víkendu bylo v Malajsii krásně, na ostrově Tioman skoro jako v ráji.

Ještě ve středu jsem se sešel s Michalem (viz Ostrov Bintan) v New Asia baru, on už některé ostrovy u východního pobřeží pevninské Malajsie navštívil, tak jsem měl možnost dozvědět se od něj mnoho zajímavých a užitečných informací. Například že není dobré plavat mezi korálové útesy, když začíná odliv, protože je pak problém dostat se zpátky. Později jsem to vyzkoušel a musím uznat, že to problém docela byl, zvlášť se žralokem za zády, ale to už bych předbíhal, lepší bude začít od začátku.


Sraz byl ve čtvrtek na autobusovém nádraží v Queen street v 9:00, sešli jsme se všichni na čas a hned jsme vyrazili do prvního dílčího cíle naší cesty - nejbližšího malajského města - Johor Bahru (neboli J.B.). To se nachází v nejlepším případě pouhou půlhodinu cesty z centra Singapuru a s okrajem Singapuru je spojeno asi kilometr dlouhým mostem. Po překonání dvou celních kontrol (před každou z nich je třeba vystoupit z autobusu, projít přes kontrolu a znovu nastoupit do autobusu, třeba i do jiného) jsme se málem nechali napálit taxikáři čekajícími na hloupé turisty, nakonec jsme se ale sami dokázali dostat na hlavní autobusové nádraží J.B. (nebylo to zase tak blízko, jak jsme původně očekávali, přeci jen - jedná se o skoro milionové město.) Mezitím se do našeho týmu připojil nový člen – američan Alex, takže nás bylo pět. Mezi stovkami autobusů různých úrovní, od luxusních, až po více než pochybné, jsme nestrávili ani pár minut a už jsme jeli dál. Našli jsme správný autobus, když už se chystal odjet a za 60 Kč na osobu jsme si koupili jízdenky na cestu do 100 km vzdáleného Mersingu. Když jsme vyjeli, začalo pršet a nepřestalo až do večera.

Přestože silniční síť v Malajsii je na mnohem lepší úrovni než v České republice a my jsme po ní putovali v luxusním klimatizovaném autobuse, jízda byla naprosto otřesná. A to proto, že řidič jel jako blázen, skoro nebrzdil do zatáček, až to vypadalo, že se převrátíme a předjížděl tak odvážně, že jsem to snad ještě neviděl. O to rychleji jsme byli v Mersingu, relativně ošklivém a špinavém rybářském městečku. Koupili jsme si jízdenku na loď na 32 km vzdálený ostrov a velice brzy jsme za hustého deště vyjeli.

Tioman vypadá už na první pohled úžasně. Celý ostrov je porostlý neprostupnou vegetací a na pobřeží se nachází několik málo vesniček, složených především z různých ubytovacích a stravovacích zařízení pro turisty. Většina vesniček není ani vzájemně přístupná po souši, jedinou možností dopravy je loď, která objíždí jednotlivá místa na pobřeží.

Naším prvním stanovištěm byla vesnička Ayer Batang. Postupně jsme obcházeli jednotlivé resorty (komplexy chatek) rozkládající se podél pogbřeží, abychom všude slyšeli to samé - "fully booked" až po asi hodině hledání jsme se ubytovali v Mokhtar's place. K večeru konečně přestalo pršet a tak jsme měli možnost zúčastnit se v noci několika oslav státního svátku - malajského dne nezávislosti. Nutno podotknout, že Tioman je duty-free ostrovem, takže to nebylo ani moc finančně náročné.

Ráno na ostrov dorazily Amélie a Agate a společně jsme podnikli 7,5 km dlouhý jungle trek na východní pobřeží ostrova, do vesničky Juara, která byla tím pravým místem, které jsme hledali. Pro svoji nesnadnou dostupnost je vesnička méně přelidněná a tak jsme bez problému našli chatky k ubytování.

V Juaře jsme strávili dvě noci a v neděli ráno jsme se vydali na zpáteční cestu. Ta nebyla zdaleka tak hladká jako cesta tam. Udělali jsme několik rozhodovacích chyb a to mělo za následek, že jsme cestovali celkem asi dvanáct hodin. Část cesty jsme absolvovali v autobuse spojujícím Mersing s městem Kota Tinggi, v autobuse, v němž obvykle mnoho turistů nejezdí. Nastoupili jsme docela brzy před odjezdem, zasedli poslední místa a sledovali, jak se veškerý prostor v uličce mezi sedadly plní místními. Když jsme vyjeli, začal se mezi lidmi proplétat “průvodčí“ a vybíral peníze. To byl vzhledem k přeplněnému autobusu a šílené jízdě opravdu obdivuhodný výkon.

V Kota Tinggi jsme byli snad první turisté od založení města, dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali jsme dál a dál, až do Singapuru, kam jsme dorazili relativně pozdě a ještě nás čekala dlouhá cesta mhd do centra. Ke konci už jsme byli všichni z cestování řádně ztahaní a byli jsme rádi, když jsme konečně dorazili na naší domovskou stanici metra Summerset. Následuje výčet highlights celého výletu:

• Fauna na ostrově – na ostrově žije mnoho pozoruhodných tvorů. Já osobně jsem měl to štěstí vidět několik obrovských varanů skvrnitých, procházejících se v noci mezi chatkami, stovky kaloňů malajských, spících ve dne hlavou dolů na stromech na pobřeží. V džungli poletovalo mnoho krásných motýlů, sem tam byla k vidění nějaká stonožka. Nejvíc jsme se však těšili na opice, kterých mělo být na ostrově spoustu, všude jsme je hledali, ale nezahlédli jsme jedinou. Možná proto, že jsme se nedostali do Opičí zátoky, kde jich mělo být nejvíc.

• Potápění – za pár korun jsme si vypůjčili ploutve, potápěčské brýle a šnorchly a strávili jsme mnoho hodin zkoumáním života pod hladinou. Trochu dál od břehu bylo k vidění opravdu mnoho věcí. Tisíce ryb různých velikostí a barev, od překrásných půlmetrových duhově zbarvených kousků okusujících nádherné korálové útesy až po drobné modře svítící rybky. Simon zahlédl dokonce i želvu, a později večer, když jsme se spolu plavali dál podél pobřeží, viděl údajně dvoumetrového žraloka. Vydal se za ním, ale když se žralok otočil a začal mu plavat naproti, spěchal Simon jak rychle jen mohl ke břehu. Já jsem se mezitím o kousek dál motal v bludišti korálů, protože byl odliv, bylo mezi hladinou a vršky útesů sotva půl metru místa, někde ještě méně, a korály jsou na dotek dost ostré, takže jsem se snažil najít cestu do větší hloubky. Simon na mě ze břehu volal a mával, že je tam žralok, ale já ho neslyšel, tak jsem si tam plaval v klidu dál a dozvěděl se to až na břehu. Docela sranda.

• Jídlo – na poněkolikáté se nám podařilo najít mezi rodinnými podniky pochybné kvality téměř profesionální restauraci s výborným chicken curry, štavnatými krevetkami, chutnými chobotničkami a báječnými roti prata – indickými plackami s úžasnou omáčkou. Samozřejmostí bylo spousta čerstvého ovoce. Nejobvyklejším jídlem v ostatních restauracích, které jsme naštívili byla pouze přemaštěná malajská klasika – fried rice nebo fried noodles. Nejedná se jen o samotnou rýži nebo samotné nudle, jak by název napovídal. Jedná se o směs se zeleninou a vajíčkem a nějakou omáčkou, ale není to nic moc.

• Přechod džungle – v úmorném vedru a vlhku jsme zdolali fyzicky náročný přechod ostrova. Zhruba první polovinu jsme absolvovali strmé stoupání a poté následoval sestup až zpět na úroveň moře. Po cestě byla odbočka k vodopádu, vtipně chybně nadepsaná “Water full“. Všude po cestě se nám naskýtalo tolik krásných pohledů. Celý zpocený s batohem na zádech jsem se chvílemi cítil jako bychom byli v seriálu Lost.

• Setkání s českým párem - Snídám takhle po ránu v restauraci na pláži svoji denní porci čerstvého ananasu a nemůžu uvěřit svým uším - u stolu za sebou slyším češtinu. Nejsem si v první chvíli jistý, přeci jen, byla by to velká náhoda, říkám si. Ale je to tak. Neoslovil jsem je hned, asi pět minut jsem si vychutnával svoji převahu - poslouchat někoho, kdo si myslí, že mu nikdo na celém ostrově nerozumí. Pak jsem se ve vhodnou chvíli otočil a říkám: "Dneska to vypadá, že bude asi docela hezky, co?" Karel se Zuzkou byli příjemně překvapeni. Trávili na ostrově část své dovolené v jihovýchodní Asii.

• Východ slunce - již tradičně se mi podařilo si jedno ráno přivstat a zachytit východ slunce nad mořem. Nebyl to zase takový problém, protože mě celou noc pořád něco kousalo a štípalo, takže jsem se stále budil.

Celý článek...