Ostrov Bintan

Konečně jsem si našel trochu času (během vyučování) popsat, co se dělo v minulých dnech. Ve čtvrtek 23. jsme měli sraz v zastávce metra Harbour Front, kousek od přístavu. Odtud jsme měli v plánu plavit se trajektem na ostrov Bintan, což je sice asi jen necelé dvě hodiny cesty, ale jedná se již o část Indonésie – 4. nejlidnatější země světa, země s krutou historií a s tomu odpovídající nepříliš rozvinutou ekonomikou. Hned ze začátku naší výpravy jsme museli řešit několik problémů, jako například to, že většina z nás nebyla schopna po středeční noci vstát včas na smluvený termín, nebo to, že z přístaviště Harbour Front žádné lodi na ostrov Bintan nejezdí. Museli jsme se se zpožděním přesunout do přístavu Tanah Merah, který je téměř na opačné straně ostrova.

Pak už ale začalo vše vycházet až téměř dokonale. Jen jsme dorazili do přístavu, už jsme byli na lodi a už jsme odjížděli. Z pasažérů byla kupodivu naprostá většina (cca 50) Indonézanů vracejících se pravděpodobně z práce v Singapuru a potom asi 15 turistů. Během jízdy jsme mohli vyjít na záď lodi a sledovat v dálce mizející mrakodrapy Singapuru – této oázy prosperity v Jihovýchodní Asii, stejně tak jako zvláštní úkaz na obloze – kruh světla okolo slunce. Nemám nejmenší tušení, co to bylo, tak jestli mi může někdo podat vysvětlení tohoto atmosférického jevu, budu moc vděčný.

Příjezd do města Tanjung Pinang byl prvním skutečným uvítáním v prostředí Jihovýchodní Asie. Lidé zde žijí v chudobě a v dost děsivých životních podmínkách. Na celnici jsme museli zaplatit 10 USD za visa on arrival, měli jsme trochu problémy, protože Jean-Phillipe Joseph Robert Draiville měl příliš dlouhé jméno, takže nemohl vyplnit formulář tak, aby to odpovídalo pasu, což byl pro indonézské imigrační úředníky zásadní problém. Nakonec se ale vše vyřešilo a my jsme mohl vyjít do špinavých ulic Tenjangu. Hned u východu z přístavu na nás čekal místní podnikatel David, který nám nabídl své služby jako průvodce, a ačkoli nám bylo jasné, že na nás chce nekřesťansky vydělat co a že nevíme, jestli mu můžeme věřit, neodolali jsme jeho nabídce a on nám pomohl najít místo, kde vyměnit peníze, kde najít přístup k internetu, a hlavně nám sehnal šoféra s autem se kterým jsme objeli několik resortů na východním pobřeží ostrova (asi hodinu cesty). Mezi zmíněníhodné pozoruhodnosti bezpochyby patří:

• Oběd v Tanjungu – restaurace vypadala spíše jako něco mezi špinavou garáží a záchodem, jídlo (smažená vařená rýže se zeleninou, masem, a mořskými plody) bylo zvláštní, docela dobré a ďábelsky pálivé – led do pití jsme radši zdvořile odmítli.
• Doprava ve města a na celém ostrově vůbec – neskutečně chaotická, předpisy, kromě toho, že se jezdí nalevo, v podstatě neexistují a vše je jen na vzájemné dohodě podporované nepřetržitým užíváním troubení. Nějakým záhadným způsobem to ale celé funguje, a to dokonce velice dobře. Pro mě bylo trochu problémem poprvé přejít jednu z rušnějších ulic, protože na ní byl konstantní provoz a žádný přechod pro chodce na Bintanu skutečně není. Chvíli jsem čekal, co bude, a pak mi došlo, co asi musím udělat. Jednoduše jsem vstoupil do vozovky, přestože po ní proti sobě v obou směrech právě jely desítky lidí, a neohroženě jsem šel na protější stranu. Všichni mě jednoduše objeli, nebo zpomalili, zastavili a já se dostal celkem bezpečně na druhou stranu.
• Dopravní prostředky – 95% silniční dopravy na Bintanu je realizováno prostřednictvím skůtrů a místní obyvatelé využívají jejich možnosti skutečně naplno. Na jednom motocyklu obvykle sedí celá rodina např. – malý binťan úplně vepředu, jako by sám řídil na klíně otce řidiče, za ním manželka s nejmenším dítětem na klíně (otočené čelem proti směru jízdy) a vzadu nejstarší dcera. Přilbu samozřejmě nemá nikdo z nich.
• Všichni na ostrově, přes chudobu a špínu, vypadají velmi šťastně. Když potkáte neznámého člověka, usměje se na vás a pozdraví. Když procházíte kolem obydlí, obyvatelé na vás volají: “Hello!“ a všichni se smějí. Když kolem vás projíždí rodina na motorce, všichni členové na vás mávají a smějou se. Skutečně – všichni na ostrově jsou šťastní a když jste jimi obklopeni, nemáte daleko k tomu být šťastní také.

Celkem jsme objeli tři místa, kde bychom mohli bydlet a v tom třetím jsme se jednohlasně shodli, že to první navštívené bylo nejlepší, takže jsme se do něj vrátili a ubytovali se na tři noci. Pronajali jsme si celou jednu dvoupatrovou chatku na pláži, vše bylo komplet nové a velmi čisté. Hned vedle byl bar/restaurace, kde jsme strávili většinu času v péči minimálně pěti místních zaměstnanců. Mezi nejlepší zážitky z pobytu určitě patří:

• 
  
• 
  
• 
  
• 
  
• 
  
• 
  
• Rybaření na břehu moře, vše co jsme vylovili, nám ochotný personál ihned očistil, vykuchal, okořenil a usmažil, nebo ugriloval.

• Veškeré jídlo, které jsme během čtyřech dní měl možnost ochutnat, ať už šlo o dekorativně připravené ovocné talíře k snídani, všemožné čerstvě vylovené ryby, chobotnice, obří škeble (sasumi – syrová, i vařená), malý žralok, kterého pro nás místní rybáři speciálně vylovili (maso bylo velmi zvláštní, chutnalo skoro napůl jako ryba, napůl jako kuřecí)

• Šplhání po kokosových palmách. V jejich kmeni jsou zářezy, aby se mohlo vylézt nahoru a utrhnout ořechy.

• Cesta motorovým člunem na nedaleký ostrůvek. Jeli jsme opravdu rychle, loď poskakovala po vlnách a neustále se nakláněla a houpala, až jsme se všichni báli, že se překlopíme.

• Potápění mezi korály na nedalekém ostrůvku a následní koupání na nádherné písčité pláži obklopené palmami.

• Setkání se slovenskou rodinou. Michal je do listopadu pracovně v Singapuru a jeho žena Zuzka a dcera Kristýnka ho přijely na pár týdnů navštívit. Po dvou týdnech jsme měl poprvé možnost mluvit česky a byl to zvláštní pocit.

• Návštěva obřího budhistického chrámu.
• Východ slunce nad mořem.
  

Když jsme poslední den zaplatili dvoumiliónový účet a vydali se na cestu zpátky, netušili jsme, jak grandiózní závěr nás čeká. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k Singapuru právě zapadalo slunce nad celým městem, takže jsme si návrat mohli náležitě vychutnat. Bez rozdílu jsme se shodli, že první výlet stál opravdu za to a že už se všichni těšíme, co nás čeká příště.