sobota 26. ledna 2008

Poslední zpráva

Nadpis nevyhnutelně naznačuje, že se tímto příspěvkem minimálně na dlouhou dobu odmlčím. Ještě než se pustím do vyprávění o svých posledních dvou dnech v jihovýchodní Asii, moc rád bych poděkoval všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům těchto stránek za podporu a motivaci. Bez Vás by tento blog nikdy nedosáhl své nynější podoby. Kdybych měl někdy v budoucnosti ještě o čem psát, třeba to tu zase oživím. Ale prozatím se loučím, Takže ještě jednou díky a tady už je konec mé cesty.... Na supermoderním letišti Changi se otevřely fotobuňkou ovládané posuvné dveře a já jimi vešel zpět do civilizace. Dva týdny putování plného nejistoty a dobrodružství na mně zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Bylo devět hodin ráno a já tam stál - zpocený, špinavý, vyčerpaný, plný neskutečných zážitků, bez peněz a s batohem narvaným padělanými knížkami a levnými tričky. Měl jsem asi den a půl času a ještě jsem přesně nevěděl, jak a kde ho strávím. Jen jsem doufal, že mě Putra nezklame - měl jsem u něj totiž všechny věci, před odletem jsem mu je důvěřivě svěřil. Na letišti jsem nejprve u fontánky s pitnou vodu zahnal žízeň a poté jsem z budky (z letiště jsou všechny místní hovory zdarma!) zavolal Putrovi. Trochu jsem si oddechl, když mi to konečně zvednul. Omlouval se, že na mě nebude ten den mít moc času, protože měl spoustu práce se zkouškou divadelního souboru, kterou po technické stránce zajišťoval. Zkouška probíhala odpoledne a večer v prostorách podchodu mezi budovami školy, tak jsme se dohodli, že se přes den budu loučit s městem a poté se na zkoušce stavím. Když jsem se procházel po Singapuru, potkal jsem náhodou spolubydlící Evu, o které jsem si myslel, že už je zpět v Hongkongu. Byli jsme oba moc rádi za to šťastné setkání a zbytek dne až do západu slunce jsme strávili spolu.



























Putru jsem skutečně našel v průchodu pod školou. spolu s dalšími asi deseti studenty SMU organizovali činnost divadelního souboru. Výjimečné na tom bylo to, že herci nebyli oni sami, ale děti a mládež z problémových a sociálně slabších rodin. Zkouška, kterou jsem viděl byla přípravou na vyvrcholení jejich roční práce a bylo jen těžké uvěřit, že se nejedná o profesionální herce, ale o děti z ulice. Putra se staral o osvětlení, ozvučení, kulisy, k představení složil hudbu a ještě zastával funkci dopravce. Když byla zkouška u konce, jeli jsme nejprve vrátit půjčenou dodávku s otevřenou zádí do skladištní oblasti v západní části ostrova. Cesta pro mě byla snad tím nejkrásnějším rozloučením s městem. V Singapuru není zakázána přeprava osob v nákladním prostoru a tak jsou, převážně v ranních hodinách, k vidění desítky dodávek, na jejichž korbách se spolu s nářadím tísní Indové, kteří jedou někam něco kopat nebo stavět. Putra i jeho kamarád, který jel s námi, se moc divili, když jsem okamžitě naskočil na špinavou korbu, sedl si tam a řekl, že jinde sedět nebudu. Po cestě jsem působil menší pozdvižení a pobavení kolemjdoucích a kolemprojíždějících. Měl jsem ale možnost vychutnat si město z pohledu té nejnižší třídy manuálně pracujících.


















Po troše bloudění ve skladištní oblasti a večeři v indické restauraci jsem se konečně dostal k Putrovi domů, dal jsem si tolik potřebnou sprchu a ještě dlouho do noci jsme s Putrou seděli v kuchyni u sklenky vody (Putra je z muslimské rodiny, takže alkohol je pro něj tabu) a povídali si.

Ráno mě vzbudil skřehotavý hlas neustále opakující "Hello." Chvíli mi trvalo, než jsem si domyslel, v jaké díře se to zase probouzím. Když mi to konečně došlo a já otevřel oči, abych se podíval, kdo mě to zdraví, hrozně jsem se lekl - z bezprostření blízkosti na mě koukal velký bílý papoušek. Začal se na mě škrábat a zase nahlas opakoval své "Hello." Putra se jen smál, když viděl můj nechápavý výraz a říká:"To je Putih, po ránu se ráda tulí." Po snídani jsem se vydal na dohodnutý rozlučkový oběd s Melissou. Šli jsme opět do Din Tai Fung a bylo to moc fajn. Putra byl tak hodný, že mě večer s autem svezl na letiště a stal se tak součástí části C mého plánu.



















Protože jsem měl oficiálně povoleno mít v odbavovaném zavazadle pouze 20 kg a k tomu jedno příruční zavazadlo o hmotnosti 5 kg, musel jsem vymyslet, jak svých 50 kg dostat bez ztrát a s co nejnižšími náklady domů. Vypracoval jsem plán, který měl zajistit úspěšné provedení celé operace. Nejoptimističtější plán A měl být v případě selhání nahrazen plánem B, jehož neúspěch mohl být ještě zachráněn plánem C.

Plán A znamená sbalit vše, co se vejde, do kufru a snažit se ho odbavit za každou cenu, věděl jsem však, že doplácet za nadváhu si nemohu dovolit. Jednak by to bylo nesmyslně moc a druhak už jsem stejně neměl peníze.

Plán B nastupuje, pokud plán A neprojde. Při problémech s odbavením bych se omluvil a řekl, že si dojdu přebalit a že nadváhu tu nechám kamarádovi, přičemž bych důležitě ukázal na vedle mě stojícího Putru. Poté bychom zašli za roh, já bych otevřel kufr a vyndal již připravené tašky s těžkými věcmi, které není zakázáno vzít na palubu letadla. Poprosil bych Putru, ať tam na mě chvíli počká, došel bych si odbavit v tu chvíli již dvacetikilový kufr, pak bych si vyzvedl od Putry všechny věci v taškách a ověšený jako vánoční stromeček bych šel do letadla. Kdyby se ještě při vstupu do bezcelní zóny někdo zabýval tím, kolik toho s sebou mám, byl by tu ještě prostor pro plán C.

Plán C znamená přenechat nadbytečné tašky Putrovi a ten by mi je poté nějakým způsobem zaslal.

Měl jsem velké štěstí - přestože na digitálním displeji váhy při odbavení naskočilo číslo 32,3, slečna za přepážkou proti tomu nic nenamítala a bez řečí mi vydala palubní lístek. Na plány B ani C se tedy vůbec nedostalo. Před vstupem do bezcelní zóny jsem měl ještě možnost vyslechnout si parádní ukázku singapurské angličtiny. Byla tam hrozná fronta, tak jsem se ptal jednoho z hlídačů, jestli se nedá projít jinudy. On mi na to precizní Singlish odpověděl: "This queue - can. The queue over there - also can, but not wait so long." Šel jsem tedy do kratší fronty a pak už začlo vše nabírat na tempu. Poděkování Putrovi a rozloučení se s ním, pasová kontrola, najít letadlo, start, přistání v Istanbulu, zima, přesun, start, přistání ve Vídni, ještě větší zima, autobusem do Brna, autem domů a stop. Konec. Něco zcela výjimečně pro mě krutou rychlostí skončilo a něco jiného opět začalo. Sice už to není taková exotika, ale přesto nepochybuju, že to bude opět stát za to.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Tomáši,
určitě za sebe, určitě za své známé a věřím, že i za všechny ostatní musím zase já poděkovat Tobě. Moc ráda jsem četla Tvůj blog, Tvé cesty, zážitky a dobrodužství a prohlížela Tvé fotky. Škoda, že je konec. Hodně úspěchů a ještě jednou děkuji. V.
Ps. Moc se budu těšit na to Tvé: třeba to tu zase oživím.....

Anonymní řekl(a)...

Tome, fakt super blog!!!
Objevil jsem ho uplne nahodou pred par dny, takze sem nemohl byt on-line, kdyz si travil mesice v tech bajecnych mistech, ale i tak jsem vsechny posty precetl jednim dechem s neskutecnym zaujetim! Stravil jsem rok v Australii a cestou domu (srpen 2005) jsem mel 4-denni stopover v SIN, predtim jsem jeste stravil osm dni na Bali, takze jsem si pripomnel ty bajecne chvile. Stale se chystam na 'vetsi cestu' po JV Asii a Tvoje zazitky me jeste vic nabudily, takze diky za info!
Hodne stesti Tomas

Anonymní řekl(a)...

Ahojda Tome, nějakým záhadný způsoboem jsem se dostala přes Tvoji babičku ke tvým zážitkům. Naprosto mě Tvé vyprávění uchvátilo, hltala jsem ho jedním dechem a vůbec si nedokážu představit, že jsi dospěl se svým vyprávěním do konce. Myslím, že bys klidně mohl napsat knížku :-) Vážně Ti moc děkuju za úžasně strávený čas. Ewka